Upřímně řečeno, na svou mámu jsem naštvaný. Bylo to tak, že když táta našel jinou, máma hrdě odešla. Vůbec nebránila naše zájmy. Podle mě – když zradil on, měla by po něm chtít byt, peníze. Místo toho jsme museli žít na ubytovně, v hrozných podmínkách. Stávalo se, že jsme museli žebrat brambory od sousedů, protože prostě nebylo co jíst.
Máma byla celý život příliš měkká. Vždycky všem ustupovala, nikdy nehájila vlastní zájmy. Toho jsem nemohl pochopit. Když mi bylo dvanáct, zemřela babička a teta si vzala její dům – máma se ani nehádala, přestože jsme neměli kde bydlet.
Takže v patnácti jsem rád opustil domov a odjel studovat průmyslovku do jiného města. Pak jsem se dostal na univerzitu a na druhém ročníku jsem spolu se spolužákem otevřel servis na opravy počítačů. Měli jsme štěstí, byli jsme první. Uplynulo deset let a máme už dvě dílny a tři obchody. Ačkoli jsme s ženou bydleli v nájmu, nejdřív jsem koupil byt mámě. Moje milovaná Vlasta se strašně urazila.
– Jak to můžeš? Tvoje máma měla celý život na to, aby si na byt vydělala.
– Ona taková není, ani na boty nedokázala našetřit.
– Copak je to náš problém?
– Ať není, ale je to moje máma.
Ilustrační foto. Obrázek není dokumentárním potvrzením popsané situace.
Časem jsem stejně koupil malý domek. Narodily se nám dvě děti. Život se srovnal. Ale mámě jsem stejně vždycky pomáhal. Dokonce jsem jí zřídil kartu, kam jsem každý měsíc posílal pět tisíc korun.
Jenže jednou jsem si všiml, že peníze z karty mizí strašně rychle. Pak jsem přijel k mámě a viděl, že nemá vůbec co jíst.
– Kde jsou peníze? Na co jsi je utratila?
– Víš přece, jaké jsou teď ceny. A léky, nájem.
Pokud vás tento příběh zaujal, hledejte další dojemné a životní historky na odkazu – https://t.me/+Wi4_EbzXw7Q5M2Zi
Nevěřil jsem jí. Rozhodl jsem se ji sledovat. Až jsem příště poslal peníze – máma je hned vybrala. Jel jsem k ní, podívat se, co koupila. Ale lednička byla zas prázdná.
– Mami, co jsi koupila?
– Synku, víš, je to tak. Synovec má problémy, sestra si hrozně stěžuje, prosí o pomoc, a já nemůžu odmítnout.
– Mami, oni tě využívají! Václav mi sám říkal, že staví dům. Nehodlám být jeho sponzorem, když ty nemáš co jíst.
Rozzuřený jsem se vrátil domů a všechno řekl ženě. Ta poradila.
– Udělal jsi pro mámu dost. Už jí nedávej ani korunu. Pokud bude potřebovat – kup jídlo a přivez, nebo léky, co jsou třeba.
Druhý den jsem mámě vzal kartu. Urazila se, řekla, že mám peněz dost a že rodině se neodmítá. Ale já s tím nesouhlasím.
Co myslíte, udělal jsem správně, nebo ne?
Více zajímavých životních příběhů zde – https://t.me/+xOpeSMR55r5hZTIyA pak jsem se probudil, celý zmožený, a uvědomil si, že to všechno byl jen sen, který mi připomněl, že láska k mámě nikdy nezmizí, i když se zdá být ztracená v křivkách noci.
