Nepije ji už víc než deset let.
Vyhýbá se jí. Jako se člověk vyhýbá starým ranám. Jako nevchází do kavárny, v níž ti darovali prsten a pak ti ho vzali. Jako se nedívá na filmy, na které jste se kdysi dívali spolu.
Voda s citronem se pro ni stala symbolem ztráty. Toho, kdo se nevrátí. Toho, koho nechceš zpátky.
***
Pamatovala si to všechno, jako by to bylo včera. Do posledního detailu.
Chorvatsko.
Přiletěli do Splitu na konci května. Ondřej Procházka řekl:
– Tohle bude nejlepší dovolená tvého života.
Vendule bylo osmadvacet. Ondřejovi dvaatřicet. Chodili spolu osm měsíců. Už si u něj nechávala zubní kartáček. On znal její kamarádky.
Všichni kolem byli přesvědčeni, že brzy bude svatba.
Hotel Amfora nebyl nejdražší, ale byl útulný. Bílé zdi, modrá voda v bazénu, palmy, o které se staral zahradník se smutnýma očima.
Pokoj ve třetím patře s výhledem na moře.
Jenže z kohoutku tekla rezavá voda, klimatizace fungovala jednou za čas a sousedi nad nimi dělali v noci rámus.
A stejně byli šťastní.
Aspoň se jí to tehdy zdálo.
První den si Ondřej objednal perlivou vodu s citronem.
– Zkoušela jsi to? – zeptal se přimhouřenýma očima.
– Ne.
– To je chuť lásky.
Zasmála se.
A on… nežertoval.
Upřímně věřil na znamení, na náznaky, na to, že když se taková voda pije při západu slunce, láska vydrží navždy.
A pili. Přímo z lahve. O jednu láhev se rozdělili napůl.
Kyselé, sladké, bublinky šimraly na jazyku.
Díval se na ni zamilovanýma očima. Ona v nich tonula beze zbytku.
– Pojďme pít citronovou vodu pořád, – řekl zasněně.
– Pojďme, – souhlasila a netušila, že tahle chuť se stane její kletbou.
***
Doma pak šlo od začátku všechno nějak jinak. On začal být chladnější. Zrušil jednu schůzku, pak druhou, pak přestal volat, pak odpovídal jednou za čas.
Ona to vydržela. Říkala si: má práci, krizi, depresi.
Po měsíci řekl:
– Potřebuju být sám, rozmyslet si věci.
Po dvou měsících:
– Už mi nevolej.
Po třech měsících Ondřej zmizel beze slova.
Telefon mlčel. Kamarádi říkali, že nevědí, kde je.
Ondřejova matka řekla skrz zaťaté zuby do telefonu:
– Syn s tebou nechce mluvit. Už mu nevolej. Netrap ho ani sebe.
Ona nevolala. Čekala. Rok.
Pak si vzala Petra Novotného. Hodného, spolehlivého, ale úplně obyčejného.
Nepil vodu s citronem, nedíval se na ni zamilovanýma očima, neříkal: jsi můj život.
Prostě byl vedle. Nosil výplatu, občas něco opravil, když ho poprosila.
A ona si řekla, že tohle je láska. Klidná, všední, dospělá.
Ani ryba, ani rak.
Porodila dceru. Manžel měl radost, ale tak nějak odtažitě, jako by to byla nová skříň z IKEA.
Po pěti letech se rozvedli.
Už nemohla žít v bažině. Tak to říkala.
Ne kvůli citronové vodě, ne kvůli Chorvatsku, ne kvůli vzpomínkám.
Prostě pochopila: nudné manželství je klec.
Nebyla pták. Byla jen žena. A chtěla žít, ne jenom existovat.
Zůstala sama. S dcerou, s kočkou Mícou a s pocitem, že se jí život nepovedl.
Práce účetní v malé firmě, byt na hypotéku, auto, které se pořád porouchávalo. Kamarádky se odstěhovaly, máma zemřela, otce neznala. Dcera. A kočka.
Citronovou vodu nepila. A nepila ani nic, co by jen vzdáleně připomínalo tu prokletou chuť.
V restauracích si objednávala kolu, džus, neperlivou minerálku. Všem namluvila, že má alergii na citrony, dokonce na jejich vůni.
– Odkdy?
– Dávno.
Nikdo neznal pravdu. Pro Vendulu byla pravda příliš trapná.
Ve skutečnosti se bála vody. Citronu. Bublin.
A vzpomínek.
Jednou se Vendula přistihla, že si nepamatuje jeho tvář.
Seděla v kuchyni, pila čaj a koukala z okna. Dcera psala úkoly, kočka spala na parapetu.
A ona si najednou pomyslela: jaký má ten muž vlastně nos? Rovný, nebo s hrbolem? A oči? Hnědé, nebo zelené? A vlasy? Tmavé, nebo světlé?
Nepamatovala si.
Pamatovala si jen citronovou vodu.
Jednou večer zašla Vendula do Billy. Chleba, mléko, vejce, granule pro kočku. A najednou – na regálu s nápoji – ji uviděla. Citronovou vodu. Stejnou jako v Chorvatsku. Stejná etiketa – žlutá, s citronem rozříznutým napůl. Stejné bublinky, které uvnitř tančily.
Vzala láhev do ruky. Podržela ji. Postavila zpátky. Odešla. Vrátila se. Vzala ji znovu.
– Vezmete si to? – zeptal se mladík v montérkách, který vykládal přepravky.
– Ne, – odpověděla a odešla.
Celou cestu domů myslela na vodu. Na Ondřeje. Na Chorvatsko. Na to, jak nesmyslné je bát se něčeho, co už dávno není.
V noci nespala. Ležela na gauči, zírala do stropu, poslouchala, jak se dcera v pokoji převaluje. Přišla kočka, lehla jí na hruď, předla. Ticho.
Najednou vyskočila, hodila na sebe bundu, strčila nohy do bačkor, popadla klíče a vyběhla ze dveří.
V Bille koupila přesně tu citronovou vodu. Jednu láhev. Nic víc.
Vrátila se domů, prošla do kuchyně, vytáhla sklenici. Úplně obyčejnou, silnostěnnou, bez vzoru. Zhluboka se nadechla. Otevřela láhev. Ozval se sykot – bublinky se dostaly na svobodu.
Nalila půl sklenice. Přivoněla. Vůně Chorvatska. Moře. Mládí. Bolesti. Ten západ slunce, kdy řekl, že to je chuť lásky.
Napila se.
A… nic se nestalo.
Nevrátily se vzpomínky, nepřišly slzy, nic se jí v hrudi nesevřelo. Byla to jen… perlivá voda s citronem.
Úplně obyčejná.
Dopila ji, vyhodila láhev do koše, umyla sklenici, postavila ji do odkapávače. Lehla si a poprvé po mnoha letech usnula bez prášků na spaní.
Ráno se probudila s úsměvem.
– Mami, co se děje? – všimla si dcera.
– Nic.
– Jsi divná.
– Jsem normální. Jen jsem se vyspala.
Celý den jí bylo dobře. Ne jako obvykle – ráno tíha, v poledne únava, večer nenávist k lidem.
Dnes se cítila lehce. Svobodně. Jako by shodila batoh, který na sobě táhla víc než deset let.
Večer si koupila ještě jednu známou láhev. Napila se. Usmála se.
– Hloupá, – řekla si. – Čeho jsem se bála?
Pochopila: voda s citronem nebyla jejím nepřítelem. Nepřítel seděl v hlavě a pořád jí šeptal:
– Nepij, jinak si všechno připomeneš, nedokážeš to zapomenout a budeš zase trpět.
A hele: napila se a zůstala celá. Ba co víc – úplně klidná a šťastná.
Zapomněla.
Za týden se sešla s kamarádkou Libuší. Kamarádily se od školy.
– Libuši, já zase piju citronovou vodu, – prohodila.
– Cože? – kamarádka se zakuckala.
– Skoro každej den.
– A co alergie?
– Žádná alergie nikdy nebyla.
– A co teď?
– Teď jsem svobodná.
– Nechceš mu napsat?
– Proč?
– Možná na tebe pořád myslí a pořád tě miluje.
– Ať si myslí. Já jsem zapomněla.
Vybrala si zapomenout. Teď pro ni voda s citronem není o minulosti. Je o životě, který pokračuje dál. Navzdory všemu.
Nebo právě díky tomu.
