Vendula Pospíšilová už víc než deset let nepije vodu s citronem.
Vyhýbá se jí. Tak jako se člověk vyhýbá starým ranám. Jako nechodí do kavárny, kde ti dali prsten a pak ho vzali zpátky. Jako se nedívají na filmy, které kdysi sledovali spolu.
Voda s citronem se pro ni stala symbolem ztráty. Někoho, kdo se nevrátí. Někoho, koho nechceš zpátky.
***
Tu dobu si pamatuje, jako by to bylo včera. Do posledního detailu.
Chorvatsko…
Přiletěli do Splitu koncem května. Řekl:
– Tohle bude nejlepší dovolená tvého života.
Bylo jí osmadvacet. Jemu dvaatřicet. Chodili spolu osm měsíců. Už u něj v bytě měla zubní kartáček. On znal všechny její kamarádky.
Všichni kolem byli přesvědčení, že brzy bude svatba.
Hotel Amfora nebyl ten nejdražší, ale byl útulný. Bílé zdi, modrá voda v bazénu, palmy, o které se staral zahradník se smutnýma očima.
Pokoj ve třetím patře, s výhledem na moře.
Pravda… z kohoutku tekla rezavá voda, klimatizace chodila, jen když se jí chtělo, a sousedi nad nimi dělali v noci randál.
A přesto: byli šťastní!
Tedy aspoň jí to tak připadalo.
První den si objednal perlivou vodu s citronem.
– Už jsi to pila? – zeptal se a přimhouřil oči.
– Ne.
– Tohle je chuť lásky.
Zasmála se.
A on… nežertoval.
Upřímně věřil na znamení, na vzkazy osudu, na to, že když se taková voda pije při západu slunce, láska vydrží navěky.
A tak ji pili. Přímo z hrdla, o jednu láhev se rozdělili.
Kyselé, sladké, bublinky šimraly jazyk.
Díval se na ni zamilovanýma očima. A ona se v nich bezhlavě topila.
– Pojďme pít citronovou vodu pořád, – řekl zasněně.
– Pojďme, – souhlasila. Netušila, že tahle chuť se stane její kletbou.
***
Doma šlo hned všechno nějak jinak. Byl chladnější. Zrušil jednu schůzku, pak druhou, pak přestal volat, pak už telefon bral jen občas.
Ona to vydržela. Říkala si: práce, krize, deprese.
Po měsíci řekl:
– Potřebuju být sám, potřebuju si to promyslet.
Po dvou měsících:
– Už mi nevolej.
Po třech měsících zmizel, aniž by řekl slovo.
Mlčel i telefon. Kamarádky tvrdily, že nevědí, kde je.
Jeho matka jí do telefonu syčela:
– Syn s tebou nechce mluvit. Nevolej. Nemuč ani jeho, ani sebe.
Nevolala. Čekala. Rok.
Pak se vdala za jiného. Za hodného, spolehlivého, ale úplně obyčejného.
Nepil vodu s citronem, nedíval se na ni zamilovanýma očima, neříkal: „Jsi můj život.“
Prostě byl. Nosil výplatu, občas udělal něco doma, když ho poprosila.
A ona si namluvila, že tohle je láska. Klidná, všední. Dospělá.
Ani to, ani to.
Porodila dceru. Manžel se radoval, ale odtažitě, jako by to dítě byla nová skříň z IKEA.
Po pěti letech se rozvedli.
Už nemohla žít v bažině. Takhle to říkala.
Ne kvůli citronové vodě, ne kvůli Chorvatsku, ne kvůli vzpomínkám.
Prostě pochopila: nudné manželství je klec.
Nebyla pták. Byla prostě žena. A chtěla žít. Ne jen existovat.
Zůstala sama. S dcerou, s kočkou Mícou a s pocitem, že se jí život nepovedl.
Práce účetní v malé firmě, byt na hypotéku, auto, které se pořád porouchávalo. Kamarádky se rozjely do světa, maminka zemřela, otce neznala. Dcera. A kočka.
Citronovou vodu nepila. A nic jiného, co by byť jen vzdáleně připomínalo tu prokletou chuť.
V restauracích si objednávala kolu, džus, neperlivou minerálku. Všem namluvila, že má alergii na citrony, dokonce i na jejich vůni.
– Od kdy?
– Dávno.
Nikdo neznal pravdu. Pravda byla moc hloupá na to, aby ji čtyřicetiletá žena přiznala.
Ve skutečnosti se bála vody. Citronu. Bublinek.
A vzpomínek.
Jednou se přistihla, že si nepamatuje jeho tvář.
Seděla v kuchyni, pila čaj, koukala z okna. Dcera dělala úkoly, kočka spala na parapetu.
A ona si najednou pomyslela: „Jaký má nos? Rovný, nebo s hrbolkem? A oči? Hnědé, nebo zelené? A vlasy? Tmavé, nebo světlé?“
Nepamatovala si!
Pamatovala si jenom citronovou vodu.
Jednou večer zašla do Billy. Chleba, mléko, vajíčka, granule pro kočku. A najednou – na poličce s pitím – ji uviděla. Citronovou vodu. Stejnou jako v Chorvatsku. Stejná etiketa – žlutá, s citronem rozpůleným napůl. Stejné bublinky, co tančí uvnitř.
Vzala láhev do ruky. Podržela. Vrátila ji zpět. Odstoupila. Vrátila se. Zase ji vzala.
– Paní, budete si to brát? – zeptal se mladík v montérkách, který vykládal bedny.
– Ne, – odpověděla a odešla.
Celou cestu domů myslela na vodu. Na něj. Na Chorvatsko. Na to, jak hloupé je bát se něčeho, co už dávno neexistuje.
V noci nespala. Ležela na gauči, zírala do stropu, poslouchala, jak se dcera převaluje v pokoji. Přišla kočka, lehla si jí na hruď a předla. Ticho.
Najednou vstala, přehodila si bundu, strčila nohy do bačkor, popadla klíče a vyběhla ze dveří.
V Bille koupila tu samou citronovou vodu. Jednu láhev. Víc nic.
Vrátila se domů, šla do kuchyně a vzala sklenici. Úplně obyčejnou, tlustostěnnou, bez vzoru. Zhluboka se nadechla. Otevřela láhev. Ozvalo se zasyčení – bublinky se dostaly na svobodu.
Nalila si půl sklenice. Přivoněla. Vonělo to Chorvatskem. Mořem. Mládím. Bolestí. Tím západem slunce, kdy řekl, že je to chuť lásky.
Napila se.
A… nic se nestalo.
Nevrátily se vzpomínky, nespustily se slzy, srdce se nesevřelo. Byla to… jenom citronová limonáda.
Úplně obyčejná.
Dopila ji, vyhodila láhev do koše, umyla sklenici a postavila ji do odkapávače. Šla spát a poprvé po mnoha letech usnula bez prášků na spaní.
Ráno se probudila s úsměvem na tváři.
– Mami, co je? – všimla si dcera.
– Nic.
– Ty jsi divná.
– Já jsem normální. Jen jsem se vyspala.
Celý den jí bylo dobře. Ne jako obvykle – ráno tíha, v poledne únava, večer nenávist k lidem.
Dnes se cítila lehce. Svobodně. Jako by shodila batoh, který na sobě vláčela víc než deset let.
Večer si koupila další známou láhev. Vypila ji. Usmála se.
– Legrační, – řekla si. – Čeho jsem se bála?
Pochopila: voda s citronem nebyla její nepřítel. Nepřítel seděl v hlavě. A pořád jí šeptal:
– Nepij, jinak si všechno připomeneš, nebudeš moct zapomenout a budeš zase trpět.
A ono nic: napila se a zůstala celá. Ba co víc – byla úplně klidná a šťastná.
Zapomněla…
Za týden se sešla s kamarádkou Květou Horákovou. Kamarádily se z vysoké.
– Květo, já zase piju vodu s citronem, – prohodila.
– Cože? – kamarádka se zalkla.
– Skoro každý den.
– A ta alergie?
– Žádná alergie nebyla.
– A co teď?
– Teď jsem svobodná.
– Nechceš mu napsat?
– Na co?
– Možná na tebe pořád myslí. Třeba tě má pořád rád.
– Tak ať si pamatuje. Já zapomněla.
Vendula si vybrala zapomenout. Teď pro ni voda s citronem není o minulosti. Je o životě, který pokračuje.
Navzdory všemu.
Nebo díky všemu.
