Božena zaklapla zámek a s úlevou vydechla. No, konečně. Dva dny volna, žádné fronty, žádné vážení zboží, vykládání a nakládání.
„Boženko, a vy zítra pracujete?“ ozval se za jejími zády povědomý hlas.
Ani se nestihla otočit – už věděla, kdo to je. František Novák. Pořád chodí v nejnevhodnější chvíli.
„Zítra je neděle,“ odsekla, aniž by se otočila. „Volno.“
„A-a. Chápu. No nic, já tedy v pondělí.“
Božena se přece jen otočila. Stařec stál s ošoupanou síťovkou v ruce, v vybledlé bundě a díval se na ni jaksi zmateně. Jako by doufal v něco.
„Zase bude půl hodiny přepočítávat haléře,“ blesklo jí hlavou.
„Přijďte v pondělí,“ hodila přes rameno a vykročila k domu.
On to dělá pořád – přijde těsně před zavíračkou, vybere si dvě tři drobnosti, pak u kasy začne hrabat v peněžence, přepočítávat mince. Fronta se za ním natáhne, lidé vzdychají, a on si toho jakoby nevšímá. Strašně pomalý. Jenom to rozčiluje.
V neděli ráno, když šla kolem obchodu, Božena zůstala stát jako přimrazená.
U dveří seděla kočka. Obyčejná pouliční, šedá, vyhublá a velmi hubená. Ale zvláštní – neseděla jen tak. Pobíhala ode dveří k oknu, drápala se na práh, nakukovala do škvíry, mňoukala. A to tak žalostně, tak zoufale.
„Kšá odtud!“ mávla rukou Božena.
Kočka se ani nehnula. Jen se dívala na dveře.
„Toulavá,“ pomyslela si Božena a šla dál.
V pondělí Božena přicházela k obchodu s těžkým pocitem. Kočka nikam nezmizela. Ležela u prahu stočená do klubíčka, vyčerpaná.
Klíč se otočil v zámku. Dveře se rozletěly.
A vtom uslyšela. Tencounké, sotva znatelné pípání. Někde v rohu, za regály.
Vstoupila dovnitř, podívala se blíž – a srdce jí kleslo do kalhot.
Kotě.
Maličké, slepé, bezmocné. Leželo mezi kartonovými krabicemi, žalostně pípalo, hýbalo pacinkami.
Kočka se vrhla dovnitř za Boženou, skočila ke kotěti, začala ho olizovat, příst.
„Pane na nebi,“ zašeptala Božena. „Tak ty ses k němu chtěla dostat.“
Božena stála nad kartonovou krabicí a nevěděla, co dělat. Kočka se usadila vedle kotěte, olizovala ho, příst – poprvé za celý den se uklidnila.
A v Boženině hlavě jedna myšlenka: „V obchodě zvířata držet nesmí. Kam je mám dát?“
„Poslyš, ty mi dáváš,“ mumlala nahlas. „Jak ses sem vůbec dostala? Kdy ses stihla proplížit?“
Kočka se jen přitiskla ke kotěti blíž.
Božena si vzpomněla: v pátek večer, když zavírala, se u vchodu tlačili zákazníci. Shon, spěch. Nejspíš tehdy proklouzla. Bez povšimnutí. A porodila už v noci, když obchod stál prázdný.
A celou neděli se venku zmítala, snažila se dostat zpátky.
„Dobře,“ vydechla Božena. „Teď něco vymyslíme.“
Nalila kočce vodu do plastového kelímku, ulomila kus vařené klobásy ze své svačiny. Kočka pila hltavě, rychle, jako by se bála, že jí to vezmou.
Pak Božena otevřela obchod pro zákazníky.
První vešla sousedka, paní Věra. Uviděla kočku s kotětem a spráskla ruce:
„Jé, Boženko! Odkud to máš?“
„No…“ mávla Božena rukou. „Někudy se vplížila. Poslyš, Věro, nevezmeš si je? Tví vnuci mají rádi havěť, ne?“
Paní Věra se zašklebila:
„My už kocoura máme. Starého, zlého. Všechny by podusil. Ne, ne, promiň.“
Další byl pan Jarda, instalatér. Ten taky odmítl:
„Manželka nedovolí. A kýchá z chlupů.“
Pak přišla mladá maminka s dítětem. Malý se dokonce natahoval ke kotěti rukama, ale matka ho strhla:
„Nesahej! Je špinavý! Samé nemoci. Pojď odtud.“
Božena stála za pultem a cítila, jak se jí uvnitř něco svírá. Každé odmítnutí se ozývalo v hrudi dutým úderem.
„Nikdo si je nevezme?“
K poledni už byla zoufalá.
Kolem třetí odpoledne se dveře rozlétly a vešel František Novák.
Jako vždycky – pomalu, opatrně. Síťovka v ruce. Potichu pozdravil, kývl.
Božena ani nestihla odpovědět – on se zastavil u vchodu, přikrčil se ke krabici.
„Ach,“ řekl tiše. „Kdo to tu máte?“
Kočka zvedla hlavu, podívala se na něj ostražitě.
František Novák opatrně natáhl ruku, pohladil kočku po hlavě. Ta přivřela oči, zapředla.
„Paní Boženo,“ otočil se k prodavačce. „A co s nimi bude?“
Božena si povzdechla:
„Nevím, pane Nováku. Držet je tady nemůžu. A nikdo si je nechce vzít.“
„Chápu.“
Odmlčel se, pak znovu pohladil kočku. Kotě tiše píplo, pohnulo se.
„A mohla bych…“ začal František a zarazil se. „Mohla bych si je vzít?“
Božena ztuhla. Dívala se na starce a nevěřila svým uším.
„Vy?“ přeřekla. „Myslíte to vážně?“
„No jo.“ Usmál se nesměle. „Stejně je mi samotnému smutno. A tady budu mít společnost. Pravda, nevím, jak se o ně starat. Ale naučím se. Na internetu si něco přečtu.“
Božena náhle pocítila, jak se jí do krku dere knedlík. Ten pomalý stařec, na kterého tolikrát pospíchala, popoháněla, se kterým se rozčilovala.
On byl jediný, kdo neprošel kolem.
„Pane Nováku,“ vymáčkla ze sebe. „Děkuju vám. Opravdu. Děkuju.“
On mával rukama:
„Ale co vás nemá. Mně je líto. Doma prázdno. Žena už tři roky mrtvá. Žádné děti. Tak chodím sem každý den, abych si alespoň s někým prohodil slovo.“
Boženě bylo stydno. Tak stydno, že by se propadla do země.
Vždycky se zlobila, že je pomalý. Že zdržuje frontu.
A on byl prostě sám.
František Novák opatrně vzal krabici s kočkou a kotětem. Držel ji zespodu, aby se netřásla. Kočka se na něj nedůvěřivě podívala, ale nebránila se. Jako by pochopila – tenhle člověk jí neublíží.
„Jenom nevím, jak je donesu domů,“ řekl zamyšleně. „Krabice je velká, nešikovná. A oni se tam plácají.“
„Počkejte,“ Božena vyrazila na sklad a vrátila se s pevnou kartonovou krabicí, menší. „Tady je to lepší. A má to ouška.“
Sama přeložila kočku s kotětem, na dno dala měkký hadr. Ruce se jí třásly. Nevěděla proč – jestli vzrušením, nebo studem, který ji stále víc hryzl zevnitř.
„Paní Boženo, neporadila byste mi,“ František se nejistě usmál, „co jim mám koupit? Nějaké krmivo? Miskou?“
Božena náhle spatřila: stařec je ztracený. Vzal na sebe odpovědnost, ale netuší, co dál. A přesto ji vzal. Protože nedokázal projít kolem.
„Počkejte,“ řekla rozhodně. „Hned.“
Prošla podél regálů a sesbírala všechno potřebné: plechovku masové konzervy pro kočku, pytlík granulí, dvě plastové misky, balení steliva do záchůdku.
„Tohle je pro vás,“ podala Františkovi tašku.
„Ale ne. Já zaplatím.“
„Není třeba,“ utnula ho Božena. „Ode mě. Jen tak.“
Chtěl namítnout, ale ona se na něj podívala tak přísně, že jen kývl:
„Děkuju. Mockrát děkuju.“
František Novák popadl krabici, tašku, zamířil k východu. U dveří se otočil:
„Paní Boženo, a myslíte, že je mám vzít k veterináři?“
„Měl byste,“ přikývla. „Zítra zajděte. Ať se podívá, jestli je všechno v pořádku.“
„Dobře. Zajdu.“
Vyšel ven. Dveře se za ním zavřely s tichým cinknutím.
Božena zůstala sama.
V obchodě bylo ticho. Prázdno. Jen na zemi, v koutě, ležela stará kartonová krabice – ta, kde leželo kotě.
Přistoupila, zvedla krabici, chtěla ji vyhodit. A najednou nemohla. Sedla si rovnou na podlahu, přitiskla krabici k hrudi a rozplakala se.
Slzy jí kanuly po tvářích, kapaly na karton.
Vzpomněla si, jak se zlobila na Františka Nováka. Jak ho pospíchala. Jak vzdychala, když vcházel do obchodu. Jak si myslela: „Zase ten stařík. Zase bude přepočítávat haléře.“
A on se ukázal takový.
Bez váhání vzal kočku s kotětem. Přitom sám sotva vyjde – je to vidět na oblečení, na tom, jak počítá drobné v peněžence.
Ale neprošel kolem.
„Pane na nebi,“ myslela si Božena, „jaká jsem já hlupačka. Jaká tvrdá ženská.“
Otřela si slzy dlaní, vstala z podlahy. Vyhodila krabici do popelnice. Vrátila se za pult.
Do obchodu se začali trousit zákazníci.
Obyčejný pracovní den.
Ale uvnitř Boženy se něco změnilo. Dívala se na zákazníky jinak. Už ne jako na frontu, kterou je třeba rychle odbavit. Ale jako na lidi, z nichž každý má svůj příběh. A nikdy nevíš, co má člověk na duši.
Zítra se určitě zeptá Františka Nováka, jak se má kočka s kotětem. Jak se zabydleli. Jestli nepotřebují pomoc.
A už ho nikdy nebude pospíchat.
Uplynuly dva dny.
Božena na Františka Nováka čekala. Pokukovala ke dveřím, poslouchala kroky na chodbě. Ale on nepřicházel.
A úzkost jen rostla. „Co když se něco stalo? Co když onemocněl? Nebo něco s kočkou?“
Třetí den to nevydržela.
Zeptala se sousedů na adresu. Ukázalo se, že František Novák bydlí v sousedním domě, ve třetím patře.
Božena koupila pytlík jablek, balíček sušenek – jen tak, aby nepřišla s prázdnou – a po práci se k němu vydala.
Dveře se neotevřely hned. Pak se ozvaly šoupavé kroky a na prahu se objevil František Novák. Překvapený, zmatený.
„Paní Boženo? Vy… ke mně?“
„No,“ podala mu tašku. „Rozhodla jsem se vás navštívit. Jak se máte? Jak kočka s kotětem?“
Tvář starce se rozzářila úsměvem. Tak vřelým, upřímným, že se Boženě ulevilo.
„Pojďte dál, pojďte dál!“ ustoupil. „Mají se tu báječně!“
Byt byl malý, skromný. Starý nábytek, vytahaný koberec. Ale čistý, útulný.
Na parapetu, na složené dece, dřímaly kočka. Vedle ní se batolilo kotě – už silnější, chlupaté.
„Tady jsou,“ řekl hrdě František. „Kočku jsem pojmenoval Míca. A kotě – Tonda. Protože je takový tichý klid.“
Božena přistoupila, opatrně pohladila Mícu. Ta otevřela jedno oko, zamňoukla a znovu usnula.
„Krásné,“ řekla tiše.
„No jo.“ František se usmíval od ucha k uchu. „Víte, byl jsem s nimi k veterináři. Všechno v pořádku.“
Mluvil a mluvil – jak se Míca první noc schovávala pod gaučem a tahala tam kotě, jak si pak zvykla, jak ho teď vítá u dveří, když se vrací.
Když odcházela, Božena se zdržela na prahu:
„Pane Nováku, přijďte do obchodu. Budu čekat.“
Přikývl:
„Přijdu.“
A dodal tiše:
„Děkuju vám, paní Boženo. Za všechno.“
„To já děkuju,“ odpověděla. „Jste správný člověk.“
Následující den František Novák zase přišel do obchodu. Jako obvykle – pomalu, se síťovkou.
Ale tentokrát ho Božena přivítala úsměvem. Vynesla ze skladu stoličku, postavila ji vedle pultu:
„Posaďte se, pane Nováku. Nespěchejte. Já nikam nespěchám.“
Vděčně přikývl. Posadil se. Začal pomalu vybírat potraviny.
A Božena starce poprvé nepospíchala.