Realitní makléřka Božena Novotná položila telefon a chvíli se dívala na přístroj, jako by to byla jeho vina.
Za dvacet dva let praxe prodávala byty s dluhy, s trvale hlášenými příbuznými, s protékajícím potrubím a s výhledem na hřbitov. Jednou dokonce s papouškem, který sprostě nadával ve třech jazycích. Ale aby kočka byla v kupní smlouvě uvedena jako břemeno, to se ještě nestalo.
„Takže, opakuji podmínky,“ řekla si sama pro sebe a listovala notesem. „Dvoupokojový, Vinohradská třída, třetí patro, šedesát dva metrů. Majitelka zemřela v lednu. Dědicové – syn a dcera z Ostravy. Chtějí prodat rychle. Kočku neberou, do útulku nechtějí dát, utratit nedovolí. Kocour je v ceně.“
Povzdechla si a do inzerátu připsala větu, ze které by každého právníka zamrazilo: „V ceně je kocour. Smlouvání možné.“
První prohlídka byla v sobotu.
Božena otevřela dveře a vpustila kupující – vysokou ženu kolem pětapadesáti let v šedém kabátě. Ta překročila práh a zastavila se. V bytě to vonělo tak, jak voní domy, kde dlouho žil osamělý starší člověk: levandulovým mýdlem, starými knihami, trochou kapiček valeriánky.
„Libuše Králová,“ představila se žena, aniž by podávala ruku. Rozhlédla se. „A kde je ten váš… bonus?“
Kocour seděl na parapetu ve velkém pokoji – obrovský, ryšavě bílý. Díval se na Libuši nehybně a v jeho pohledu nebyl ani strach, ani zvědavost. Jenom unavené, nekonečné trpělivost.
Tak se dívají ti, které už někdo opustil.
Libuše prošla bytem mlčky. Přejela prstem po hřbetech knih v poličce – Čapek, Hrabal, Neruda, rozečtené až do rozmočených obálek. Nahlédla do kuchyně, kde na zdi visel trhací kalendář, zastavený na sedmnáctém lednu. Na parapetu – tři květináče s uschlými muškáty. A miska. Čistá, prázdná, stojící přesně na svém místě – u levé nohy stoličky.
„Krmí ho někdo?“ zeptala se, aniž by se otočila.
„Sousedka,“ řekla Božena. „Milada z třicítky šest. Chodí dvakrát denně. Dědicové jí za to platí. Málo, ale platí.“
Libuše se vrátila do pokoje. Kocour nezměnil polohu – seděl na parapetu, přední tlapky zastrčené pod sebe, a díval se do dvora. Tam se ve větru houpaly holé únorové topoly a mezi nimi chodila žena s kočárkem.
„Jak se jmenuje?“
„Mourek. Tak řekli dědicové.“
„Mourek,“ zopakovala Libuše bez výrazu.
Kocour neotočil hlavu.
Zavolala za tři dny.
„Boženo, přemýšlela jsem. Čtvrť je dobrá, metro blízko. Ale cena je pořád nad trhem, i když vezmu v úvahu… přívažek. A rekonstrukci potřebuje – ty tapety, linoleum. Vzala bych to, kdyby slevili ještě o tři sta tisíc.“
„Zkusím to probrat.“
Dědicové slevili o dvě stě tisíc. Libuše souhlasila.
Vyřizování trvalo tři týdny. Libuše přijela do bytu ještě dvakrát – s metrem a notesem. Měřila stěny, zapisovala, odhadovala. Kocour pozoroval. Když si podruhé dřepla u okna a kontrolovala radiátor, seskočil z parapetu, přišel a sedl si vedle – v půlmetrové vzdálenosti. Ne blíž.
„No, ahoj,“ řekla mu.
Mourek zamrkal. Jednou, pomalu. A odvrátil se.
Milada z třicítky šest se ukázala jako drobná, suchá žena s vyděšenýma očima. Čekala na Libuši u dveří v den podpisu předávacího protokolu.
„Vy jste nová paní domu?“
„Doufám, že ano.“
„Já vám povím o Mourkovi. Věra Procházková, bývalá majitelka, odpočívej v pokoji, ho před deseti lety našla. Seděl u vchodu, v listopadu, celý odřený. Ona ho vyléčila, vykrmila. A on od té doby od ní nebyl na krok.“
Milada se odmlčela a dodala tišeji:
„Když upadla, mrtvice, přímo v kuchyni, on ležel vedle. Sanitka přijela, dveře vyrazili, a on u její hlavy. A neodešel.“
Libuše poslouchala, stála ve dveřích a v ruce držela svazek nových klíčů. Tři klíče. Dva od zámků. Jeden od poštovní schránky, do které už nikdo neměl nahlížet.
„Není zlý,“ pokračovala Milada. „Neškrábe, nábytek neničí. Jenom… nenechá se vzít do ruky. Krmím ho dva měsíce, a on ke mně ani jednou nepřišel. Jí, když odejdu. Talíř postavím – a jdu za dveře. Vrátím se – prázdno. Ale aby při mně – ani jednou.“
„Možná se bojí.“
„Nebojí se. Čeká. Sedne si ke dveřím a dívá se. Každý večer, kolem šesté. Věra se vracívala v šest z procházky.“
Libuše se nastěhovala v sobotu. Věcí měla málo, byla zvyklá žít skromně. Dvacet let zdravotní sestrou na kardiologii, pak služba na ambulanci, pak propouštění, výměna bytu, podnájem v Modřanech, ze kterého bolela kolena i duše. Vlastní bydlení byl sen tak dávný, že už přestal být snem a stal se jen plánem. Peníze šetřila devět let.
Stěhováci přinesli pohovku, dvě skříně, krabice s nádobím. Mourek zmizel. Libuše ho našla v komoře – zalezlý za žehlicí prkno, seděl tam, uši přitisknuté, obrovský a nehybný.
„Chápu,“ řekla mu. „Je ti těžko. Mně taky.“
Postavila misku k levé noze stoličky, na stejné místo, kde stála ta původní, a vyšla, zavřela dveře kuchyně.
Ráno byla miska prázdná.
Uplynul měsíc. Žili vedle sebe – v jedněch zdech, ale v oddělených světech.
Libuše vstávala v šest, pila kávu v kuchyni, odcházela na službu. Sehnala místo v poliklinice na Budějovické, sice ne kardiologie, ale po roce bez práce se nevybíralo.
Mourek se objevoval v kuchyni jen po cvaknutí zámku. Věděla to, protože nechávala na stole svůj vlas – dlouhý, šedivý – napříč miskou. Každý večer ležel vlas na podlaze. Znamenalo to, že jedl.
Večery trávila v křesle u okna a četla – ty samé knihy z poličky, které zůstaly po Věře. Čapek byl celý v poznámkách tužkou: drobným, úhledným rukopisem na okrajích stály vykřičníky, někdy jedno slovo: „ano“, „přesně“, „já taky“. Libuše ty poznámky četla a cítila zvláštní, ne smutek, ne. Poznání. Jako by žena, kterou nikdy neviděla, myslela stejně jako ona.
Mourek mezitím sedával na chodbě. Ne v pokoji – na chodbě. U vchodových dveří. Každý večer, přesně v šest. Čekal.
Koncem března Libuše onemocněla. Chřipka ji sklátila přes noc – teplota devětatřicet, bolest v krku, lámání v každém kloubu. Zavolala do práce, vzala si paralen a lehla. Vstát, aby se najedla, neměla sílu. Vstát, aby nakrmila kočku, taky ne.
„Mourku,“ zavolala z ložnice chraplavým hlasem. „Promiň. Teď nemůžu.“
Ticho.
Propadla se do spánku, těžkého, lepkavého, s hučící hlavou. Probudilo ji, že na nohou cítila tíži. Ne silnou. Jenom teplo, pravidelné, živé.
Mourek ležel v nohách postele. Stočený do klubíčka a díval se na ni nehybně, vážně, pozorně. Poprvé za měsíc nebyl na chodbě, ani v komoře, ani za žehlicím prknem. Byl tady.
Libuše se nepohnula. Bála se – že se pohne a on odejde. Jenom se na něj dívala a on na ni, a mezi nimi bylo to ticho, ve kterém slova nejsou potřeba, protože už všechno bylo řečeno.
„Ty už to víš,“ zašeptala.
Mourek přitiskl uši, položil hlavu na tlapky a zavřel oči.
Neodešel.
Tři dny byla nemocná a tři dny ležel u nohou. Odcházel jen k misce – přinutila se vstát, nasypat granule – a vracel se. Třetí den, když teplota klesla a Libuše seděla v kuchyni zabalená do deky s hrnkem vývaru, Mourek vyskočil na stoličku. Posadil se vedle. A začal příst.
Tiše, s chrapotem, jako by se to odnaučil a teď si vzpomínal.
Libuše odložila hrnek. Sundala brýle. Natáhla ruku – pomalu, dlaní nahoru.
Mourek jí očichal prsty. A strčil čelem do dlaně.
Plakala. Ne z dojetí, nebyla z těch, co pláčou z dojetí. Plakala, protože najednou pochopila jednoduchou, jasnou věc: koupila si cizí život s cizími knihami a cizím kocourem, protože na ten svůj neměla. A on zůstal v cizím životě s cizí ženou, protože ho nebylo kam dát. Dvě břemena. Dva přívažky. Dvě přebytečné bytosti, které byly zahrnuty v ceně.
A teď sedí v kuchyni vedle sebe, a jednomu je patnáct kočičích let a druhé šestapadesát let lidských, a oběma je spolu teplo.
Mourek přede a Libuše drží dlaň na jeho velké, těžké hlavě a myslí si, že to je možná právě ono – když nečekáš, nehledáš, neprosíš. A ono přijde.
V květnu Libuše strhala staré tapety, ty samé, s drobným hnědým kytičkovým vzorem, od kterých byl byt tmavší, než byl. Natřela stěny na teplou mléčnou. Linoleum zatím nechala – na všechno najednou peníze neměla, ale to už nebylo důležité. Byt přestal být cizí. Ani si sama nevšimla, kdy přesně.
Knihy Věry Procházkové zůstaly v poličce. Libuše k nim přidala své – málo, půl tuctu. Čapek s poznámkami tužkou stál na svém místě. Občas ho večer otevřela a nečetla povídku, ale okraje – cizí „ano“, „přesně“, „já taky“. A kývala.
Muškáty vyhodila hned po nastěhování – uschlé na smrt, nezachránitelné. A teprve teď zasadila nové. Postavila je na stejný parapet, kde Mourek seděl první den prohlídky. Teď tam sedával méně. Častěji v křesle, vedle ní. Nebo na klíně, když byl večer dlouhý a kniha dobrá.
V šest hodin už nechodil ke dveřím.
V červnu Božena Novotná, realitní makléřka, náhodou potkala Libuši v Bille na Vinohradské. Libuše stála ve frontě s krmením pro kočky a sáčkem kefíru.
„No a jak byt?“ zeptala se Božena. „Nelitujete?“
„Ne.“
„A kocour?“
Libuše se odmlčela. Přesunula krmení z jedné ruky do druhé.
„Víte, Boženo,“ řekla, „oni tehdy zbytečně slevili. Měli přidat.“
Božena se zasmála. Ale Libuše ne. Ona nežertovala.
Doma na ni čekal Mourek. Seděl v předsíni, u pantoflí. To bylo jeho nové místo. A když cvakl zámek, zvedl hlavu a zamrkal, jednou, pomalu.
Tak vítají ty, na které velmi čekají.
