Dvě neděle Míca syčela a drápala a nepouštěla svou paničku k staré pohovce. Božena už skoro uvažovala, že kočku odveze do útulku. Jenže když soused pomohl posunout nábytek, za ním našla něco, co všechno vysvětlilo.
Míca nikdy nebyla zlomyslná. Ale k té staré pohovce v obýváku nikoho nepouštěla, a Božena už druhý týden nechápala proč.
Začalo to maličkostí. Ráno, kuchyně, vůně sypaného čaje a připáleného chleba. Božena dopila kafe, utřela ruce do zástěry se slunečnicemi a šla utřít prach z nábytku. Natáhla se k područce.
Kočka se prohnula v hřbetě a zasyčela tak, že Božena couvla a loktem srazila stojací lampu. Za tři roky spolu zažily leccos: přítulné mňoukání po ránu, náročný kravál před krmením, uražené mlčení po veteránovi. Ale syčení slyšela poprvé.
Pak kočka znatelně přibrala. Boky se zakulatily, chůze ztěžkla a byla opatrná. Božena si myslela, že ji překrmila. Ubrala dávku, přesypala zbytek zpátky do sáčku s šustící alobalovou fólií. Nepomohlo. Míca začala tahat kusy z misky někam za pohovku, a jednou Božena našla za nohou suchý kus kuřete obalený v prachu.
V rohu to páchlo podivně: nakysle, teplě, živě. Božena si klekla na podlahu, zkusila nahlédnout do škvíry mezi stěnou a opěradlem. Míca se vrhla napříč, beze zvuku, bez varování. Postavila se před škvíru a upřela na ni žluté oči, jako by za ní leželo to nejcennější na světě.
Na hřbetu ruky zůstaly dvě tenké škrábance.
Dcera Růžena zavolala večer, jako vždycky v chvatu.
– Mami, co teda s tou kočkou?
– Syčí. Poškrábala mě. K pohovce se nedá přiblížit.
Růžena si povzdechla. V telefonu klapaly podpatky na asfaltu, houkal klakson, šustila igelitka z obchodu.
– Říkala jsem ti. Dej ji pryč, než ti roztrhne obličej. Jsou skupiny na internetu, rychle se ujmou.
Božena mlčela. Prsty stiskly okraj ubrusu tak, že se látka nahrnula do harmoniky.
– Mami? Slyšíš?
– Slyším.
– Tohle přece nepotřebuješ. Sama, s tou kočkou… Radši přijed’ ke mně.
Telefon položila na stůl. V předsíni seděla Míca u dveří do obýváku, ocas omotaný kolem předních tlapek, hřbet rovný. Jako stráž. A za ty dva týdny odtud nikdy neodešla na dlouho: i jedla rychlejc než obvykle, jako by spěchala zpátky.
Po hovoru Božena otevřela mobil a do vyhledávače zadala to, co řekla dcera. Skupiny našla hned. Fotky kocourů, popisky: „mazlivý“, „naučený na záchůdek“, „hledá domov“. Listovala minutu. Pak odložila telefon displejem dolů, a v krku jí vyschlo.
Před spaním došla k pokoji. Míca ležela u pohovky a olizovala si tlapku, pomalu, pečlivě, jako by se chystala na něco důležitého. Božena si dřepla na práh.
– Míco. Copak tam schováváš?
Kočka zvedla hlavu, zamrkala a pokračovala v olizování.
V noci Božena nespala. Za stěnou šustilo, utichalo a začínalo znova. Jednou se tmou protáhl tenounký zvuk, podobný pípnutí. Ztuhla, naslouchala. Neopakovalo se.
Vstala a šla ke dveřím bosky. Podlaha ledová, od lišty táhl prosinec. Pouliční lampa za oknem vrhala přes tyl žluté pruhy, a v tom nepravidelném světle Božena uviděla: Míca neleží na své dece. Přitiskla se bokem ke zdi, hned vedle pohovky. Břicho se jí pravidelně zvedalo a klesalo.
Kočka nesykla. Ležela a dívala se na Boženu přes pruh pouličního světla.
Božena se vrátila do ložnice. Na nočním stolku stála fotka manžela v rámečku z mušlí, které kdysi přivezli od moře. Viktor se usmíval. A Božena si pomyslela: on by kočku nedal pryč. On by nejdřív posunul pohovku.
Ráno zavolala sousedovi Karlovi z přízemí. Karel měl takové ruce, že zvedl skříň i opravil kohoutek. Zbytečné otázky nekladl.
– Pohovku? – přezkoumal. – Kam s ní?
– Od zdi. Potřebuju se podívat, co je za ní.
Přišel za deset minut, v kostkované košili a pantoflích na bosou nohu. Za ním nakoukla jeho žena Dana, neudržela se.
Míca při pohledu na cizí zalehla pod kuchyňský stůl. Božena si všimla: kočka neběžela do obýváku, jako dělávala vždycky. Zůstala v kuchyni. Panenky se roztáhly tak, že žlutá v očích skoro zmizela, a tlapky jí drobně přešlapovaly po studené dlažbě.
Karel chytil jeden kraj. Božena druhý. Nohy zavrzaly po parketách, táhle a ostře, a zvuk zaplnil byt až ke stropu. Pohovka jela těžce, stará, nabobtnalá časem. Prach se zvedl do sloupu a zatočil se v pruhu ranního slunce.
Dana vyjekla první.
V rohu, na starém vlněném šálu, který Božena ztratila už v říjnu, ležela koťata. Čtyři. Maličká, slepá, s přilehlýma ušima a růžovými polštářky tlapek tak hebkými, že by se vešly na nehet. Hýbala se, otevírala bezzubé tlamičky, a linula se z nich vůně mléka, teplá a hutná. Boženě se sevřelo hrdlo.
Klekla si na koleno rovnou na zaprášenou parketu. Ruce se jí třásly. Natáhla prsty k rezavému kotěti s bílou hvězdičkou na čele, a ono se otřelo čumákem o její dlaň. Dlaň byla studená, kotě jako malá kamna.
– No jo, zlá kočka, – vydechl Karel, který si dřepl vedle ní.
Dana se otočila ke kuchyni. Míca stála ve dveřích a nehnula se. Nedívala se na lidi. Na koťata.
Tehdy Božena pochopila všechno najednou. Syčení a jídlo za pohovkou, ztloustlé břicho a bezesné noci u zdi, kdy si myslela, že kočka má prostě „povahu“. A ten šál. Ten vlněný šál z předsíně, kterým si Božena večer zakrývala kolena. Míca si ho vzala sama, rozložila ho v rohu a udělala si hnízdo.
Kočka přistoupila pomalu, na měkkých tlapkách. Očichala Boženinu ruku, ťukla nosem do prstů. A lehla si vedle koťat, jedno po druhém si je přitahovala k sobě.
Dana tiše vyšla a vrátila se s miskou teplé vody. Postavila ji na podlahu, ani necekla. Karel se narovnal, podíval se na Boženu shora a také mlčel. Nebylo co říct, všechno už leželo na šálu.
Večer zavolala Růžena znovu.
– Tak co, mami? Rozmyslela sis to s tou kočkou?
– Rozmyslela, – řekla Božena. Hlas měla jiný, klidný a teplý jako ten šál, co se našel na nejnečekanějším místě. – Je jich teď pět.
V telefonu zavládlo ticho. Pak se dcera zasmála, krátce a trochu zmateně, a Božena se poprvé za dva týdny usmála.
A Míca ležela na šálu, a čtyři slepá koťata ji hledala čumáčky ve tmě, tullila se k jejímu teplému boku. Nepředla. Dýchala pravidelně a hluboce.
To stačilo.
Božena zavřela dveře do obýváku, ale ne úplně. Nechala škvíru.
Míca přece musela vycházet.
