Telefon ztichl. Věra stojí uprostřed kuchyně a tiskne ho oběma rukama k hrudi. Teta Božena mluvila přesně čtyři minuty – hlas suchý, věcný, bez jediné slzy.
Daniel sedí na gauči. Televize tiše bublá v pozadí. Ani se neotočí, když Věra vstoupí do dveří.
– Danieli. Volala teta Božena. Máma zemřela před hodinou.
Kývne. Přejede prstem po displeji telefonu – listuje něčím, už je jedno čím.
– Hm. Škoda.
– Musím jet. Hned teď. Dvě hodiny cesty. Dej mi klíče od auta.
Daniel odloží telefon. Ne proto, že by to pochopil – ale protože slyšel slovo „auto“. Podívá se na ni zdola nahoru s výrazem mírné mrzutosti, jako by ho požádala, aby přestavěl skříň.
– Ne. Auto potřebuju já. Máma prosila, abych ji odvezl k tetě Zdence. Slíbil jsem už minulý týden.
Věra se nehne. Světlo z kuchyně dopadá na její záda, obličej zůstává ve stínu.
– Slyšel jsi, co jsem řekla?
– Slyšel. Ale ona už je mrtvá. Kam spěcháš? Zítra nasedneš na autobus, dojedeš. A máma – je živá. Čeká. Slíbil jsem.
Vteřina. Dvě. Tři.
– To myslíš vážně?
– Naprosto. Mámu nezklamu.
Věra vejde do pokoje. Postaví se přímo před televizi – tak, aby se jí Daniel nemohl vyhnout pohledem. Musí zvednout oči.
– Požádám tě jednou. Jednou. Zamysli se nad tím, co jsi právě řekl. A odpověz znovu.
– Věro, nedělej scény. Všechno jsem vysvětlil. Máma čeká, slíbil jsem. S tvým pohřbem se přes noc nic nestane.
– S mým pohřbem, opakuje pomalu.
– No, s pohřbem. Víš, co myslím. Pojedeš zítra. Všechno zařídí i bez tebe, vždyť tam máš tetu, sousedy.
Věra se nakloní blíž.
– Chápeš, že tohle je naposledy, co tě o něco prosím? Ne podruhé, ne potřetí. Naposledy.
– Proboha, Věro. Pořád děláš z komára velblouda. Jeden den! Jeden den počkáš. Nic se nezboří. Máma prosila – jedu. Tečka.
– Mně umřela máma, Danieli. A tvoje – jede na návštěvu pít čaj.
– Nepřekrucuj. Dlouho se chystala, Zdena na ni čeká. Slíbil jsem. Chceš, abych porušil slovo?
– Chci, aby sis vzpomněl, s kým žiješ. A co pro mě tenhle den znamená.
– Pamatuju. Ale řád je řád. Živí jsou důležitější.
Věra se narovná. Podívá se na něj, jako by si pamatovala jeho tvář. Ne s nenávistí. S něčím konečným.
– Dobře, řekne.
To „dobře“ zní klidně. Bez ublíženosti. Bez lítosti. Bez chvění. Daniel si toho nevšímá – už sahá po ovladači.
*
Věra vyjde na chodbu. Otevře horní zásuvku komody – tu, kterou Daniel za sedm let ani jednou neotevřel. Vytáhne tlustou složku se zapínáním: svůj pas, list vlastnictví k bytu, technický průkaz k autu, bankovní dokumenty. Všechno – na její jméno. Složí do tašky.
Sundá z háčku obě sady klíčů od auta. Oblékne si bundu. Obuje se.
– Kam jdeš? křikne Daniel z pokoje.
– Jedu. Rozloučit se s mámou.
– Čím? Řekl jsem přece – auto potřebuju já!
Věra otevře vchodové dveře. Daniel už stojí na chodbě – bosý, s ovladačem v ruce, s trapným výrazem uraženého majitele.
– Auto je napsané na mě. Vždycky bylo. Byt taky. Až se vrátím, zámek bude jiný. Tvoje věci složím ke dveřím. Vyndej si je sám, nebo je vynesu.
– Co to meleš?
– Nemele. Říkám. Jasně a jednou.
– Věro, počkej. Počkej! Nemůžeš jen tak…
– Danieli. Umřela mi máma. A tys mi vysvětlil, že auto potřebuješ víc – odvézt svou k sestře na čaj. To je všechno, co jsem potřebovala slyšet. Už mezi námi nic není. Sbal si věci.
Dveře se zavřou. Cvakne zámek. Dole bouchne domovní dveře. Za chvíli vidí z okna, jak si sedá za volant – klidně, bez spěchu, bez ohlédnutí. Nastartuje. Vyjede ze dvora. Ani se nepodívá nahoru.
Daniel stojí uprostřed chodby. Vytočí její číslo – dlouhé vyzvánění, bez odpovědi. Napíše zprávu: „Vrať auto. Zbláznila ses?“ Přečteno. Ticho. Další: „Přestaň blbnout. Máma čeká, musím jet.“ Přečteno. Ticho.
Za dvacet minut zavolá matka.
– Danieli, kdy si pro mě přijedeš? Zdena už prostřela stůl.
– Je tu situace, mami. Věra vzala auto.
– Jak vzala? Vždyť je to vaše auto!
– Formálně… je napsané na ni.
– No a co? Jsi muž! Řekni jí, ať ho vrátí!
– Nebere mi telefon. Zavolám zpátky.
Sedne si na gauč. Projde bytem. Všechno vypadá stejně – nábytek, záclony, police. Ale Věra z toho domu vyndala dokumenty, klíče a sebe. Tři věci, na kterých všechno stálo.
Telefon zazvoní. Věra. Chytí ho.
– Věro! Konečně. Poslyš, nechme toho…
– Drž hubu, řekne ona. Tiše a krátce, jako cvaknutí. – Řeknu to jednou. Byt patří mně. Babička mi ho odkázala, dokumenty na moje jméno, ty to moc dobře víš. Auto jsem koupila před manželstvím. Peníze na kartě – moje, ty jsi za sedm let neušetřil ani korunu. V kapse tvojí bundy jsou dva tisíce – stačí na taxík pro tvoji matku. Tak tak, ale stačí.
– Věro, počkej…
– Zámek vyměním dneska, poprosím sousedku Inku, aby pustila zámečníka. Tvoje věci složím. Budou stát u dveří. Dva dny. Pak je vyhodím.
– Nemáš právo…
– Mám. Každý papír. Každý podpis. Všechno – moje. A ty ses za sedm let neobtěžoval dát na sebe ani rychlovarnou konvici.
– To je podlé!
– Podlé je říct ženě, že nemusí jet pohřbít matku. Protože ty potřebuješ auto odvézt svou na čaj. Tohle je podlé. A já si prostě beru, co je moje.
Ticho v telefonu trvá čtyři vteřiny.
– Věro, přestřelil jsem. No jsem blbec, řekl jsem blbost. Promluvíme si normálně, až se vrátíš.
– K tobě se nevrátím. Skončili jsme. Už nevolej.
Ozve se obsazovací tón.
Daniel sedí s telefonem v ruce. Zkusí to znovu – účastnice nedostupná. Ještě jednou – totéž. Zablokovala mu číslo.
Sáhne do kapsy bundy. Dvě zmuchlané bankovky. Tisíc a tisíc. I tohle spočítala – přesně tolik, aby stačilo na taxík k tetě Zdence a zpátky. Ani korunu navíc.
Karta prázdná – zkontroloval. Na jiných účtech – nula. Nikdy se o to nestaral. Stačilo mu, co dávala Věra. Byt – její. Auto – její. Peníze – její. Sedm let žil v cizím domě a nikdy se nad tím nepozastavil.
Matka čeká u vchodu. Malá postava v zeleném kabátě s igelitkou dobrot pro sestru. Taxík zastaví, nastoupí, prohlédne si interiér.
– Taxík? Vážně? A kde je auto?
– U Věry.
– Tak si ho vezmi!
– Odjela s ním. Nadobro.
Matka chvíli mlčí. Zírá na opěradlo předního sedadla.
– Cože – nadobro?
– To. Odešla. Řekla, ať si sbalím věci do dvou dnů. Zámek prý vymění dneska.
– Kvůli čemu?
– Kvůli tomu, že jsem jí řekl, ať nejede na pohřeb. Řekl jsem, že auto potřebuju víc.
Matka se k němu otočí. V očích – ne lítost. Zmatení. Nechápe, jak prosba o svezení k sestře mohla skončit katastrofou.
– Tohle jsi jí řekl, Danieli?
– Nečekal jsem, že to vezme takhle…
– Měl jsi myslet! Že ženě umřela máma, a ty jí – „počkáš“? Byl jsi při smyslech vůbec?
– Tys sama prosila, abych tě odvezl!
– Prosila jsem o odvoz. Ne abys nepustil ženu na pohřeb! Tohle sis vymyslel sám!
Taxík jede městem. Taxametr tiká. Daniel kouká na číslice – rostou a každá koruna ukusuje z jeho posledních peněz. Když auto zastaví u domu tety Zdeny, na displeji je osm set korun. Zpátky – stejně. Zbytek – na jídlo. Možná. Na jeden den.
Matka vystoupí. Otočí se. Igeliťák s dobrotami se jí mačká v rukou.
– A kam teď?
– K tobě. Jestli mě pustíš.
– Mám pokoj a kuchyň, Danieli. Rozkládací postel ve spíži.
– Tak rozkládací.
Zavrtí hlavou. Odchází ke vchodu. Dveře se za ní zavřou.
Daniel zůstává stát na chodníku. V kapse – tisíc dvě stě korun drobnými a zmuchlanými bankovkami. Na kartě – prázdno. Za zády – město, kde už nemá ani jediný metr čtvereční.
Vytáhne telefon. Vytočí Věřino číslo. Dlouhé vyzvánění. Pak – mechanický hlas: „Účastnice není dostupná.“
Schová telefon. Podívá se na své ruce – prázdné. Jako všechno ostatní.
A Věra v tu chvíli stojí uprostřed pokoje své matky. Teta Božena – napravo, sousedé – vzadu. Dělá to, co měla udělat. Loučí se. Protože pro ni si mrtví zasloužili stejnou úctu jako živí. A rozhodně větší než manžel, který za sedm let nikdy nepochopil, vedle koho žije.
