Telefon ztichl. Věra stála uprostřed kuchyně a tiskla ho oběma rukama k hrudi. Teta Gála mluvila přesně čtyři minuty — hlas suchý, věcný, bez jediné slzy.
Daniel seděl na gauči. Televize tiše bublala na pozadí. Ani se neotočil, když Věra vstoupila do dveří.
— Danieli. Volala teta Gála. Máma zemřela před hodinou.
Přikývl. Přejel prstem po displeji telefonu — listoval něčím, už na tom nezáleželo.
— Hm. Škoda.
— Musím jet. Hned teď. Dvě hodiny cesty. Dej mi klíče od auta.
Daniel odložil telefon. Ne proto, že by to s ním hnulo — ale protože uslyšel slovo „auto“. Podíval se na ni zdola nahoru s výrazem lehké mrzutosti, jako by ho požádala, aby přestěhoval skříň.
— Ne. Auto potřebuju já. Máma mě prosila, abych ji odvezl k tetě Zině. Slíbil jsem jí to už minulý týden.
Věra se ani nehnula. Světlo z kuchyně dopadalo na její záda a tvář zůstávala ve stínu.
— Slyšel jsi, co jsem řekla?
— Slyšel. Ale ona už je mrtvá. Kam spěcháš? Zítra nasedneš na autobus a dojedeš. Máma je živá. Čeká. Slíbil jsem.
Vteřina. Dvě. Tři.
— To myslíš vážně?
— Naprosto. Mámu nepodvedu.
Věra vešla do pokoje. Postavila se přímo před televizi — tak, aby se jí Daniel nemohl vyhnout pohledem. Musel zvednout oči.
— Poprosím tě jednou. Jednou. Zamysli se nad tím, co jsi právě řekl. A odpověz znovu.
— Věro, nedělej scény. Všechno jsem vysvětlil. Máma čeká, slíbil jsem. S tvým pohřbem se přes noc nic nestane.
— S mým pohřbem, — zopakovala pomalu.
— No, s pohřbem. Chápeš, co tím myslím. Pojedeš zítra. Všechno zařídí i bez tebe, vždyť je tam teta, sousedi.
Věra se naklonila o něco blíž.
— Chápeš, že tohle je naposled, co tě o něco prosím? Ne podruhé, ne potřetí. Naposled.
— Proboha, Věro. Ty vždycky děláš z komára velblouda. Jeden den! Jeden den počkáš. Nic se nezboří. Máma mě požádala — jedu. Tečka.
— Mně umřela máma, Danieli. Tvá — jede na návštěvu pít čaj.
— Nepřekrucuj. Dlouho se chystala, Zina na ni čeká. Slíbil jsem. Chceš, abych porušil slovo?
— Chci, aby sis vzpomněl, s kým žiješ. A co pro mě tenhle den znamená.
— Pamatuju. Ale pořádek musí být. Živí jsou důležitější.
Věra se narovnala. Podívala se na něj tak, jako by si pamatovala jeho tvář. Ne s nenávistí. S něčím konečným.
— Dobře, — řekla.
To „dobře“ zaznělo rovně. Bez křivdy. Bez afektu. Bez chvění. Daniel si toho nevšiml — už sahal po ovladači.
*
Věra vyšla na chodbu. Otevřela horní zásuvku komody — tu, kterou Daniel za sedm let ani jednou neotevřel. Vytáhla pevnou složku s uzávěrem: svůj pas, list vlastnictví k bytu, technický průkaz k autu, bankovní doklady. Všechno — na její jméno. Uložila do tašky.
Sundala z háčku obě sady klíčů od auta. Oblékla si bundu. Obula se.
— Kam jdeš? — zakřičel Daniel z pokoje.
— Jedu. Rozloučit se s mámou.
— Čím? Řekl jsem přece — auto potřebuju!
Věra otevřela vchodové dveře. Daniel už stál na chodbě — bosý, s ovladačem v ruce, s trapným výrazem uraženého pána.
— Auto je psané na mě. Vždycky bylo. Byt taky. Až se vrátím, zámek bude jiný. Tvoje věci složím ke dveřím. Vyber si sám, nebo je vynesu.
— Co to meleš?
— Nemele. Říkám. Zřetelně a jednou.
— Věro, stůj. Stůj! Nemůžeš prostě…
— Danieli. Umřela mi máma. A tys mi vysvětlil, že auto potřebuješ víc — odvézt svou k sestře na čaj. To je všechno, co jsem potřebovala slyšet. Víc mezi námi není. Sbal si věci.
Dveře se zavřely. Cvakl zámek. Dole bouchly domovní dveře. Za minutu uviděl z okna, jak usedá za volant — klidně, bez spěchu, bez ohlédnutí. Nastartovala. Vyjela ze dvora. Ani se nepodívala nahoru.
Daniel stál uprostřed chodby. Vytočil její číslo — dlouhé vyzvánění, bez odpovědi. Napsal zprávu: „Vrať auto. Zbláznila ses?“ Přečteno. Ticho. Další: „Přestaň blbnout. Máma čeká, musím jet.“ Přečteno. Ticho.
Za dvacet minut zavolala matka.
— Danieli, kdy pro mě přijedeš? Zina už prostřela stůl.
— Je to složitý, mami. Věra vzala auto.
— Jak vzala? Vždyť je to vaše auto!
— Formálně… je psané na ni.
— No a co? Jsi muž! Řekni jí, ať ho vrátí!
— Nebere mi telefon. Zavolám zpátky.
Sedl si na gauč. Prošel byt. Všechno vypadalo stejně — nábytek, záclony, police. Ale Věra z toho domu vyňala dokumenty, klíče a sebe. Tři věci, na kterých všechno stálo.
Zazvonil telefon. Věra. Chytil ho.
— Věro! Konečně. Poslouchej, pojďme bez…
— Drž hubu, — řekla. Tiše a krátce, jako cvaknutí. — Řeknu to jednou. Byt patří mně. Babička ho odkázala, papíry jsou na moje jméno, ty to moc dobře víš. Auto jsem koupila před svatbou. Peníze na účtě jsou moje — ty jsi za sedm let neušetřil ani korunu. V kapse tvé bundy jsou dva tisíce — stačí na taxík pro tvoji mámu. Na těsno, ale stačí.
— Věro, počkej…
— Zámek dnes vyměním, požádám sousedku Irenu, aby pustila zámečníka. Tvoje věci srovnám. Budou stát u dveří. Dva dny. Pak je vynesu na smetiště.
— Nemáš právo…
— Mám. Každý papír. Každý podpis. Všechno — moje. A ty ses za sedm let neobtěžoval přepsat na sebe ani rychlovarnou konvici.
— To je podlé!
— Podlé — to je říct ženě, že nemusí jet pohřbít matku. Protože ty potřebuješ auto odvézt svou na čaj. Tohle je podlé. Já si jen beru, co je moje.
Ticho v telefonu trvalo čtyři vteřiny.
— Věro, přestřelil jsem. No jsem blbec, řekl jsem blbost. Pojďme normálně domluvit, až se vrátíš.
— K tobě se nevrátím. Skončili jsme. Už nevol.
Obsazeno.
Daniel seděl s telefonem v ruce. Zkusil to znovu — účastnice nedostupná. Ještě jednou — to samé. Zablokovala ho.
Sáhl do kapsy bundy. Dvě pomačkané bankovky. Tisícovka a tisícovka. I to spočítala — přesně tolik, aby stačilo na taxíka k tetě Zině a zpátky. Ani korunu navíc.
Karta prázdná — zkontroloval. Na jiných účtech — nula. Nikdy se o to nezajímal. Stačilo mu, co mu Věra dávala. Byt — její. Auto — její. Peníze — její. Sedm let bydlel v cizím domě a nikdy se nad tím nepozastavil.
Matka čekala u vchodu. Drobná postava v zeleném kabátě s taškou dobrot pro sestru. Taxi zastavilo, nastoupila, prohlédla si interiér.
— Taxi? Vážně? Kde je auto?
— U Věry.
— Tak si ho vem!
— Odjela s ním. Nadobro.
Matka mlčela. Zírala na opěradlo předního sedadla.
— Co to znamená — nadobro?
— To, co říkám. Odešla. Řekla, ať si do dvou dní sbalím věci. Dnes vymění zámek.
— Kvůli čemu?
— Kvůli tomu, že jsem jí řekl, ať nejede na pohřeb. Že auto potřebuju víc.
Matka se k němu otočila. V očích — ne lítost. Zmatení. Nechápala, jak prosba o svezení k sestře mohla skončit katastrofou.
— Tak tos to teda podělal, Danieli.
— Nečekal jsem, že to vezme takhle…
— Měl jsi myslet! Že ženě umřela máma, a ty jí řekneš „počkáš“? Byl jsi vůbec při smyslech?
— Ty jsi přece chtěla odvézt!
— Chtěla jsem odvézt. Nechtěla jsem, abys manželce zakázal jet na pohřeb! Tohle sis vymyslel sám!
Taxi jelo městem. Počitadlo tikalo. Daniel sledoval čísla — rostla a každá koruna ukusovala z jeho posledních peněz. Když auto zastavilo u domu tety Ziny, na počítadle bylo osm set korun. Zpátky — dalších osm set. Zbytek na jídlo. Možná. Na jeden den.
Matka vystoupila. Otočila se. Taška s dobrotami se jí mačkala v rukou.
— A kam teď?
— K tobě. Jestli mě necháš.
— Mám pokoj a kuchyň, Danieli. Rozkládací postel ve spíži.
— Tak rozkládací postel.
Zavrtěla hlavou. Vešla do domu. Dveře se za ní zavřely.
Daniel zůstal stát na chodníku. V kapse — tisíc dvě stě korun drobnými a pomačkanými bankovkami. Na kartě — prázdno. Za zády — město, ve kterém už neměl ani jediný čtvereční metr.
Vytáhl telefon. Vytočil Věřino číslo. Dlouhé vyzvánění. Pak — mechanický hlas: „Účastnice není dostupná.“
Uklidil telefon. Podíval se na své ruce — prázdné. Jako všechno ostatní.
A Věra mezitím stála vedle v pokoji své matky. Teta Gála — napravo, sousedé — vzadu. Dělala to, co měla udělat. Loučila se. Protože pro ni si mrtví zasloužili stejnou úctu jako živí. A rozhodně víc než muž, který za sedm let nepochopil, s kým žije.
