Zrušila jsem instalatéra a objednávku trubek. O víkendu si sedíš bez vody – pochopíš, kdo je v tomhle domě chlap.
To mi Leoš oznámil do zad tónem přísného pána, který otrokům odnímá právo na čerstvou vodu.
– Na tenhle víkend jedu k mámě. Odpočinu si od tvých věčných žádostí. Zkus jednou vyřešit chlapské problémy sama. Ať tě život naučí vážit si toho, kdo táhne tenhle dům.
Stál v předsíni s přichystanou cestovní taškou, vypnul hrudník, jako by pod větrovkou schovával řád za záchranu galaxie.
Leoš po léta podával každou zašroubovanou žárovku jako čin federálního významu a účtenku z hobby marketu jako legitimaci.
Teď čekal, že sepnu ruce a pověsím se mu na nohu s prosbou, aby mě nenechal napospas rozbitému chatovému vodovodu.
Mlčky jsem přesunula pohled z jeho vyleštěných bot na klec v rohu místnosti.
Tam na bidýlku čistil peří Poirot – velký papoušek šedý, můj osobní opeřený prokurátor s fenomenální pamětí na cizí hlouposti.
Poirot pohlédl na Leoše kulatým žlutým okem a významně zakrákal.
– Dobrá cesta, Leoši, – odpověděla jsem klidně. – Změna činnosti je nejlepší odpočinek.
Mužská nenahraditelnost je zboží velmi rychle se kazící: stačí se bez ní jednou obejít a v mžiku se promění v obyčejnou neschopnost.
Ale Leoš to ještě nevěděl. Hlasitě si odfrkl, práskl vchodovými dveřmi tak, že se ze stropu sypala omítka, a odjel do západu slunce ke své mamince, Vlastě Králové.
Sotva utichly kroky na schodišti, zapnula jsem počítač.
Objednávka na opravu byla zadaná na jeho číslo, ale platit se měla z naší společné karty.
V historii vyhledávání na počítači, který manžel v záchvatu dramatického odchodu zapomněl vypnout, visela zrušená faktura na nové čerpadlo, trubky a tvarovky.
A vedle ní otevřená stránka korespondence.
Zabořila jsem oči do obrazovky a můj lehký úsměv rychle vystřídal ledový vztek.
V korespondenci s kamarádem-dodavatelem visela krátká zpráva od mého muže: „Ať si Božena pár dní sedí bez vody, pak přistoupí na jakoukoli cenu.”
Leoš nechtěl jen nechat mě bez vody přes víkend, aby se pak triumfálně vrátil jako zachránce na bílém koni.
Objednal stavební materiál v firmě svého spolužáka za trojnásobek tržní ceny.
Tenhle „hlava rodiny” tedy plánoval nejen mi uspořádat ukázkový výprask bezmocí, ale také vyvést z rodinného rozpočtu pětačtyřicet tisíc korun za to, co na nejbližším stavebním trhu stálo sotva patnáct.
Soucit s manželem se vypařil navždy. Začínala jednoduchá aritmetika.
Za dvě hodiny jsem našla přímého dodavatele z velkoobchodní databáze. Za tři minuty jsem domluvila dodávku na sobotu ráno.
Dalších patnáct minut trvalo, než jsem na místním fóru našla šikovného řemeslníka, strýčka Vítka, který souhlasil, že vše namontuje za rozumné peníze, ne za ty astronomické částky, které manžel obvykle odepisoval na „složitost mužské práce”.
Víkend na chatě proběhl nejen produktivně, ale se zvláštním cynickým potěšením.
V sobotu strýček Vítek přivezl vše podle seznamu, nainstaloval nové čerpadlo, přepájel plastové rozvody, vyměnil tvarovky a spustil systém.
Starý, údajně neopravitelný agregát hned přede mnou rozebral, našel drobnou příčinu poruchy (jen se uvolnil kontakt) a vzal si ho na náhradní díly, přičemž mi vyplatil pět tisíc korun.
V neděli v pět odpoledne chata voněla čerstvě posečenou trávou.
Nové čerpadlo čerpalo vodu s elánem mladého stachanovce a já seděla na verandě a rozkládala před sebou účtenky, záruční listy a faktury.
Obraz byl dokonalý. Čekala jsem hosty.
Vrátka zavrzala přesně v šest. Na cestičce se objevili dva.
Vpředu jako přísná komise v oblasti živelní pohromy kráčela tchyně. Za ní, s nasazeným truchlivým výrazem unaveného Atlase, se belhal Leoš.
Zjevně očekávali, že uvidí zkázu, vyschlé záhony a mě, jak se s hasákem v ruce biju v hysterii.
– Tak co, Boženko? – začala Vlasta Králová, ještě než došla k zápraží. Její hlas se cedil sladkým, lepkavým jedem. – Pochopila jsi teď, že muž v domě je hlava? Žena bez muže, jak se říká, ztratí se při prvním hřebíku! Leošek se tak trápil, tak trápil, celý víkend si nenašel místo…
Vtom se z otevřeného okna obýváku, kde stála na léto přestěhovaná klec, ozvalo bodré skřípavé zakrákání Poirota:
– Hlava odjela! Voda přišla! Hlava odjela!
Tchyně se zarazila jako zpěvačka, která zapomněla playback.
Leoš natáhl krk a zíral na nový kohoutek u zdi domu, z něhož se na slunci třpytivě odkapávala voda.
Rodina je loď, kde jeden tiše vesluje a druhý hlasitě kritizuje proud vody, upřímně se považuje za kapitána.
– Ale co vy, milá Vlasto, – ani jsem se nepostavila z křesla. – Žádné ztracení. Pojďte dál, posaďte se. Voda je, trubky vyměněné, tlak výborný.
– Jak… vyměněné? – manžel zamrkal. – Kdo to dělal? Ty tomu přece vůbec nerozumíš! Určitě tě napálili!
Poirot, který vycítil vděčné publikum, přicupital blíž k mřížím, zakýval hlavou a spustil další tirádu, okopírovanou z manželových intonací do nejmenších nuancí chlubení:
– Sama přileze! Beze mě zmizí! Ať to pozná! Ať to pozná! Hrdina gauče!
Leoš zbledl. Tchyně se nechápavě otočila k oknu:
– Leoši, co to ta tvoje ptáčata mele?
– To se naposlouchal televize, – pokusil se Leoš uboze hájit a couval k vrátkům.
Jeho nafoukaná důležitost mizela před očima a ustupovala otevřené panice.
Ale opeřeného prokurátora nebylo možné zastavit.
– Řekni mámě! Řekni mámě! Božena to nedá! – dorazil Poirot a vydal potom hnusný, bublavý smích, v němž se neomylně poznal Leošův smích po lahvičce piva.
Na verandě bylo tak ticho, že bylo slyšet bzučet čmeláka nad záhonem.
Tvář Vlasty Králové zalila hustá rudá barva. Konečně jí došla hloubka synova scénáře: on se „netrápil”, on cíleně zorganizoval sabotáž, aby se pak na můj účet v její přítomnosti prosadil.
– A teď o tom, kdo koho napálil, – vzala jsem ze stolu papíry a rovným pohybem je posunula na okraj stolu, blíž ke scvrklému manželovi.
– Tady tvá zrušená kalkulace. Pětačtyřicet tisíc za materiál od tvého kamaráda. A tady moje účtenky. Patnáct tisíc za všechno i s dopravou. Plus pět tisíc od strýčka Vítka za tvé „mrtvé” čerpadlo.
Udělala jsem pauzu a dívala se, jak manžel skrývá oči.
– Suma sumárum, Leoši: tvá neocenitelná pomoc by náš rozpočet stála třicet tisíc čisté ztráty.
Leoš zíral na čísla skleněnýma očima. Bezmocně mlaskal rty, ale slova nešla.
– Leoši… tak ty jsi chtěl z Boženy přes svého kamaráda vyrazit trojnásobek? – zeptala se tiše Vlasta Králová.
Tak milovala slovo „chlap”, že ho po prvé za večer nenašla kam použít.
Když přišla o svůj hlavní trumf v podobě geniálního syna, tchyně stiskla rty tak, že se proměnily v kuřecí zobáček, a odvrátila pohled. Chránit muže, který se tak hloupě nechal nachytat na chlubení a rozhazování, v jejím obrazu světa nešlo.
Vstala jsem, opřela se rukama o stůl a podívala se manželovi přímo do očí.
Pak jsem sebrala papíry ze stolu a vložila své účtenky do průhledné plastové složky spolu se zrušenou kalkulací.
– Tohle se teď bude ukládat do složky „chlapská rozhodnutí”. Pro historii. Až příště budeš chtít mě učit život, máme hned učebnici.
Manžel otevřel ústa, ale já ho gestem zastavila.
– Rodinný rozpočet už nebude živit tvé kamarády. Ani jedna kalkulace, ani jeden řemeslník, ani jedno chlapské rozhodnutí bez mého souhlasu. Chceš být v domě hlavní – nejdřív se staň užitečným, ne škodlivým. A dokud produkuješ jen hlasitá slova a deficit peněz, budeš dělat to, co řeknu.
Otočila jsem se a šla do domu. Zezadu nebylo slyšet žádné protesty ani obvyklé přednášky o ženském údělu. Jen těžké, ponížené funění.
Když jsem už vzala za kliku dveří, z okna se znovu ozval radostný křik Poirota, který do toho příběhu vtiskl tučnou, konečnou tečku:
– Hrdina gauče! Ukaž účet! Ukaž účet!
