Dymek natáhl ruku, chtěl pohladit to divoké zvíře, ale kočka trhla hlavou a nějak zvláštně odlezla dál od natažené ruky.
„Podívejte se na něj!“ málem křičela ředitelka. „Rodiče jsme předvolali, a jemu to ani není trapný!“
Dymek se podíval přímo do očí rozlobené paní ředitelky. Na tváři desetiletého kluka nebylo ani náznaku lítosti nad spáchaným skutkem. Znuděně, mlčky, poslouchal výčitky Boženy Eduardové.
„Spálit třídní katalog!“ přešel hlas ředitelky do ječivého tónu.
„Počkej za dveřma!“ přikázal přísným hlasem otec Petr.
Kluk vyletěl z ředitelny a práskl dveřmi. Bylo mu jedno, jestli ho zase potrestají. Nemohl udělat nic jiného, dal slovo…
A co se rodičů týkalo, ti na něj zase brzy zapomenou, až odjedou na další výzkum.
Ještě ten večer padlo na rodinné poradě rozhodnutí poslat Dymka na celé léto k dědovi na vesnici. Možná že si s mladým rebelem poradí…
*****
„Tohle je tvůj denní režim,“ ukázal Jiří Savel, bývalý voják, vnukovi na papír popsaný úhledným písmem. „Na vesnici se nefláká, všichni potřebujou jíst a pít.“
„Jsem snad otrok?“ vyhrkl Dymek, když si přečetl dlouhý seznam povinností.
Jiří Savel se usmál, když ocenil bojovný pohled, kterým ho vnuk změřil. Včera přivezl Petr synka a po celou cestu si stěžoval, jak je to s ním těžké. Pořád rvačky ve škole, stížnosti učitelů a ředitelky – to všechno ubíralo čas na vědeckou práci. Rodiče Dymka odjeli na expedici a s úlevou nechali rebelujícího syna na dědovi.
Pomalu plynuly dny plné nezvyklé práce…
Dymek vstával s kohouty, pomáhal dědovi nakrmit strakatou Bělinku, čtyři selata a hnědáka Arnošta. Nosil vodu, skládal naštípané dřevo, plenil záhony…
Práce nikdy nekončila, ale Dymek slíbil, že si nebude stěžovat.
„Hlídá mě?“ zeptal se jednou Dymek a ostražitě pohlédl na dědova miláčka, velkého psa Ervína, který ho jako stín sledoval, když opustil dvůr.
„Cítí, že nejsi místní, bojí se, aby ses neztratil,“ odpověděl děda s lehkou ironií.
Dymkovi moc chytlo rybaření. Kluk se rychle naučil ovládat prut a za pár týdnů ho Jiří Savel pouštěl k řece samotného.
Nejlepší záběry byly brzy ráno, když byla ještě zima. Dymkovi se líbilo sedět s prutem na břehu a koukat, jak vychází slunce a rozsvěcuje všechno kolem. Tohle ve městě vážně neuvidíš!
Jednoho časného rána, když se usadil s pruty na břehu malebné říčky, si Dymek všiml pohybu ve vysoké trávě.
Někde poblíž hlasitě kvákala žába, hned na to zaštěkal pes. Vcelku normální zvuky, ale…
Tráva se znovu pohnula a kluk se šel podívat…
Opatrně našlapoval mezi vysokou trávou, rozhlížel se v ranním šeru, ale nic neviděl. Už si myslel, že se mu to jen zdálo, a chtěl se vrátit k prutům, když vtom zaslechl slabý, žalostný kňour.
Sehnul se, rozhrnul rukama vysokou trávu a na něj hrozivě zasyčela kočka, varovně přitiskla uši. Oči zvířete dávaly jasně najevo, ať si drží odstup, a v syčení byla zřetelná hrozba.
„Jé…“ vyjekl Dymek překvapeně. „Co syčíš?“
Natáhl ruku, chtěl to hrozivé zvíře pohladit, ale kočka trhla hlavou a nějak zvláštně odlezla od natažené ruky pryč.
V tu chvíli se začalo rozednívat a Dymek uviděl na světlém kožíšku krvavé skvrny. Před očima se mu obrázek z nedávné minulosti – čtyři puberťáci týrali pruhovaného kocoura s omrzlým pravým uchem…
Dymek se otřásl a zahnal bolestnou vzpomínku. Kočka je zraněná, potřebuje pomoc!
Holýma rukama ji nevezme, zlobí se a určitě ji to bolí. Rozhlédl se, ale nenašel nic vhodného. Měl na sobě jen lehkou větrovku na ranní chlad.
Sundal větrovku a přiblížil se k syčící kočce:
„Čiči čiči! Já ti chci jen pomoct… Čiči čiči!“
Posledními silami se kočka vrhla stranou, ale Dymek byl rychlejší. Přikryl kočku větrovkou, opatrně ji do ní zabalil a přitiskl k hrudi. Pak se dal na strhaný běh domů a na pruty zapomněl…
„Dědo, bude s kočkou všecko v pořádku?“ ptal se vnuk posté a ustaraně hleděl na dveře letní kuchyně.
„Neboj, Anděla Michalová je veterinářka a v ranách se vyzná,“ pohladil Jiří Savel vnuka po hlavě. „Jdi zatím pro pruty, až se vrátíš, budeme něco vědět…“
Dymek přikývl a rychle doběhl k řece pro pruty. Tak pospíchal, že sotva popadal dech, když se vrátil domů.
Vtom se na prahu letní kuchyně objevila drobná postava Anděly Michalové. Starší paní něco řekla Jiřímu Savelovi a ten se radostně usmál.
„Jak je?“ vyhrkl Dymek.
„Bude v pořádku,“ ozvala se Anděla Michalová. „Vypadá to, že ji pokousal pes… Rány jsem ošetřila, teď se o ni starej.“
„Já všechno udělám!“ zvolal Dymek a v očích se mu objevily slzy radosti a úlevy…
Ten večer se kluk nehnul od spící kočky, které z krabice a staré deky udělal provizorní pelíšek. Postavil vedle misky s jídlem a vodou a jen tak seděl a díval se, jak kočka spí.
„Budeš tu spát?“ zeptal se Jiří Savel.
„A můžu?“ zeptal se Dymek s nadějí.
„Radši ji přeneseme do světnice,“ navrhl děda.
Kočku přenesli do pokoje, kde spal Dymek, a postavili krabici vedle jeho postele.
Při bližším pohledu měla kočka světle béžovou srst s jemnými proužky.
Dymek si sedl na kraj postele a dál pozoroval, jak jeho svěřenka spí.
„Koukáš na mě, vnuku, a já se divím,“ řekl zamyšleně Jiří Savel a posadil se na židli v rohu pokoje. „Nejsi líný, jsi bystrý, zodpovědný, a dobrota ti není cizí. Tak proč děláš ty cavyky?“
Dymek se na dědu podíval a místo odpovědi jen pokrčil rameny.
„Tvůj poslední kousek s třídním katalogem…“ vyzvídal děda. „Nespálil jsi ho jen tak, ne?“
„Dal jsem slovo, a když jsem dal, tak ho musím držet,“ zamumlal Dymek.
Natáhl ruku a opatrně pohladil spící kočku po hlavě.
„Komu jsi dal slovo?“ dědovo tušení se potvrdilo, nevěřil, že je vnuk vinnej.
„Ve sklepě baráku vedle školy bydlí bezdomovej kocour, kterého jsem přikrmoval, a povídal jsem si s ním, úplně stejně jako ty s Ervínem,“ vypravoval Dymek a popotáhl nosem. „Chtěl jsem si ho vzít domů, ale rodiče o tom nechtěli ani slyšet… Slíbil jsem Matroskynovi, že ho budu vždycky chránit.“
„A co se s tím kocourem stalo?“ zeptal se děda tichým hlasem a zatajil dech.
„Kluci z vyšších tříd ho týrali,“ zachvěl se Dymkův hlas. „Žádal jsem je, ať přestanou, oni souhlasili, ale pod podmínkou, že spálím třídní katalog…“
„Svině!“ uklouzlo staršímu pánovi. „Kde ten kocour teď je?“
„Vzala si ho nějaká paní, řekl mi školník,“ pohladil Dymek znovu kočičku. „Hrozně bych chtěl vědět, jak je Matroskynovi…“
„Jsi dobrej kluk!“ pohladil děda vnuka po hlavě. „Slib jsi dodržel, to je správný, ale proč jsi to rodičům neřekl?“
„Oni se neptali,“ odpověděl prostě Dymek.
Dny plynuly… Rány na Žofince, jak Dymek kočku pojmenoval, se zahojily. Kočička přestala syčet a dívat se na lidi nedůvěřivě.
Žofinka přijímala péči člověka, který jí zachránil život. Brzy se pěkně vybarvila, znatelně přibrala a přesunula se k Dymkovi do postele.
Klukův sen se splnil, ale často ve snách vídal pruhovaného Matroskyna s omrzlým uchem. Kocour se mu laskavě otíral o nohy a hlasitě předl, když ho Dymek bral do náruče.
„Kde jsi?“ ptal se Dymek ve snu pruhovaného kocoura, ale odpovědi se nedočkal.
Uplynul červenec a po něm i srpen…
Dymek čekal, že pro něj přijedou rodiče, ale místo toho děda vnukovi oznámil, že musí jet do města zařídit nějaké věci. Ráno obstaral hospodářství, Jiří Savel nechal domácnost na vnukovi a vyrazil na vlak.
Vrátil se večer, unavený, ale spokojený. Pochválil vnuka za pořádek a s tajemným úsměvem ho zavolal do světnice, kam předtím donesl velkou krabici.
„Pojď sem, vnuku,“ ukázal Jiří Savel na pohovku. „Podívej se, kdo se mnou přijel z města.“
Dymek vešel do pokoje a podíval se na pohovku. Několikrát zamrkal, bál se, že se mu to jen zdá.
„Matroskyn!“ vykřikl kluk a opatrně vzal do náruče pruhovaného kocoura s omrzlým uchem. „Dědo, ty jsi nejlepší!“
Kocour vypadal zdravě a pěkně při těle. Později se Jiří Savel svěřil vnukovi, že ho Dymkův čin dojal, a rozhodl se pruhovaného kocoura vypátrat, obrátil se s prosbou o pomoc na Dymkovu školu.
Ukázalo se, že to byl právě školník, kdo požádal útulek, aby bezdomovce odvezli, bál se o jeho život.
Začátkem září přijeli Dymkovi rodiče s novinkou, že musí odjet na dlouhou expedici, a kluk bude muset ještě nějaký čas zůstat u dědy.
Rodiče stěží poznávali v tom veselém a radostném dítěti dřívějšího rebela.
„Tati, ty jsi udělal zázrak!“ zvolal Petr.
„Naučte se naslouchat svému dítěti,“ řekl poučeně Jiří Savel.
A co se Dymka týkalo, ten byl rád, že zůstává u dědy a nebude se muset loučit s Matroskynem a Žofinkou.
Rebel se proměnil v nejstarostlivějšího a nejzodpovědnějšího pána pro své mazlíčky.
Autorka Ilona Švanderová
zdroj.
