Jsem zrušila objednávku instalatéra i dodávku trubek. O víkendu si sedneš bez vody – pochopíš, kdo je v tomhle domě chlap.
To mi Leoš řekl do zad tónem přísného velmože, který bere nevolníkům právo na čerstvou vodu.
– Na tenhle víkend jedu k mámě. Odpočinu si od tvých věčných proseb. Zkus si jednou vyřešit mužský problémy sama. Ať tě život naučí vážit si toho, kdo tahá tenhle dům.
Stál v chodbě s připraveným cestovním kufrem, vystrčil hruď, jako by pod bundou schovával řád za záchranu galaxie.
Leoš léta podával každou zašroubovanou žárovku jako hrdinský čin federálního významu a účtenku z hobby marketu jako řádovou knížku.
Teď čekal, že zalomím rukama a pověsím se mu na nohu s prosbou, ať mě nenechá napospas rozbitému zahradnímu vodovodu.
Mlčky jsem přešla pohledem z jeho vyleštěných bot na klec v rohu místnosti.
Tam, na bidýlku, si čistil peří Pepík – velký papoušek žako, můj osobní opeřený prokurátor s fenomenální pamětí na cizí hlouposti.
Pepík pohlédl na Leoše kulatým žlutým okem a významně zakrákal.
– Dobré cesty, Leoši, – odpověděla jsem klidně. – Změna činnosti je nejlepší odpočinek.
Mužská nenahraditelnost je zboží velice rychle se kazící: stačí se bez ní jednou obejít a na očích se mění v obyčejnou neschopnost.
Ale Leoš to ještě nevěděl. Hlasitě si odfrkl, práskl vchodovými dveřmi tak, že se ze stropu sypala omítka, a odjel do západu slunce ke své mamince, Valentině Novákové.
Sotva utichly kroky na schodech, zapnula jsem počítač.
Objednávka na opravu byla na jeho číslo, ale platit se měla z naší společné karty.
V historii prohlížení na počítači, který manžel v záchvatu dramatického odchodu zapomněl vypnout, visela zrušená faktura na nové čerpadlo, trubky a fitinky.
A vedle – otevřená stránka konverzace.
Zabořila jsem oči do obrazovky a můj lehký úšklebek se rychle změnil v chladnou zuřivost.
V konverzaci s kamarádem-dodavatelem visela krátká zpráva od muže: „Ať si Milada pár dní posedí bez vody, pak přistoupí na jakoukoli cenu.”
Leoš nechtěl jen nechat mě bez vody na víkend, aby se pak triumfálně vrátil jako zachránce na bílém koni.
Objednal stavební materiál ve firmě svého školního kamaráda za trojnásobek tržní ceny.
Tenhle „hlava rodiny” tedy plánoval nejen provést exemplární trest bezmocí, ale také vyvézt z rodinného rozpočtu čtyřicet pět tisíc korun za to, co na nejbližším stavebním trhu stálo sotva patnáct.
Soucit s manželem se definitivně vypařil. Začínala jednoduchá aritmetika.
Za dvě hodiny jsem našla přímého dodavatele podle velkoobchodní databáze. Za tři minuty domluvila dovoz na sobotu ráno.
Dalších patnáct minut trvalo, než jsem na místním fóru našla šikovného instalatéra pana Viktora, který souhlasil, že všechno smontuje za rozumné peníze, ne za ty astronomické částky, které manžel obvykle odepisoval na „složitost mužské práce”.
Víkend na chatě proběhl nejen produktivně, ale se zvláštním cynickým potěšením.
V sobotu pan Viktor přivezl všechno podle seznamu, nainstaloval nové čerpadlo, přepájel plastové spoje, vyměnil fitinky a spustil systém.
Starý, údajně neopravitelný agregát hned přede mnou rozebral, našel lacinou příčinu poruchy (jen se uvolnil kontakt) a vzal si ho na náhradní díly, přičemž mi vrátil pět tisíc korun.
V neděli v pět odpoledne chata voněla čerstvě posečenou trávou.
Nové čerpadlo čerpalo vodu s nadšením mladého stachanovce a já seděla na verandě a rozkládala před sebou účtenky, záruční listy a faktury.
Obraz byl dokonalý. Čekala jsem hosty.
Vrata zaskřípala přesně v šest. Na cestičce se objevili dva.
Vpředu, jako přísná komise v zóně přírodní katastrofy, kráčela tchyně. Za ní, nasadivši si truchlivý výraz unaveného atlanta, se ploužil Leoš.
Zjevně očekávali, že uvidí zkázu, vyschlé záhony a mě, jak se biju v hysterii s hasákem v ruce.
– Tak co, Miladko? – začala Valentina Nováková, ještě než došla k zápraží. Její hlas se linul sladkým, lepkavým jedem. – Už chápeš, že muž v domě je hlava? Žena bez muže, jak se říká, ztratí se u prvního hřebíku! Leošek se tak bál, tak bál, celý víkend nenašel místo…
V tu chvíli z otevřeného okna obýváku, kde stála na léto přestěhovaná klec, zaznělo svěží skřehotavé zakrákání Pepíka:
– Hlava odjela! Voda přišla! Hlava odjela!
Tchyně zmlkla jako zpěvačka, která zapomněla playback.
Leoš natáhl krk a zíral na nový kohoutek u zdi domu, z něhož se na slunci třpytila vesele kapající voda.
Rodina je loď, kde jeden tiše vesluje a druhý hlasitě kritizuje tok vody, upřímně se považuje za kapitána.
– Ale co, paní Nováková, – ani jsem se nezvedla z křesla. – Žádná ztracenost. Pojďte dál, posaďte se. Voda je, trubky vyměněny, tlak výborný.
– Jak… vyměněny? – manžel zamrkal. – Kdo to dělal? Ty tomu přece vůbec nerozumíš! Sto procent tě podvedli!
Pepík, vycítiv vděčné publikum, přitáhl se blíž k mřížím, zakýval hlavou a spustil další tirádu, okopírovav manželův tón do nejmenších nuancí chlubení:
– Sama přijde! Beze mě zmizí! Ať pocítí! Ať pocítí! Hrdina gauče!
Leoš zbledl. Tchyně se nechápavě otočila k oknu:
– Leoši, to tvoje pták mele?
– To se naposlouchal televize, – pokusil se uboze omlouvat Leoš a couval k vratům.
Jeho nafoukaná důležitost na očích mizela a ustupovala otevřené panice.
Ale opeřeného prokurátora nebylo zastavit.
– Řekni to mámě! Řekni to mámě! Milada to nezvládne! – dorazil Pepík a vydal poté odporný, bublavý smích, v němž se bezpečně poznal smích Leoše po lahvičce piva.
Na verandě bylo tak ticho, že bylo slyšet bzučet čmeláka nad záhonem.
Tvář Valentiny Novákové zalila se temně purpurová barva. Konečně jí došla hloubka synova scénáře: on se „nebál”, on cíleně provedl sabotáž, aby se pak před ní na můj účet prosazoval.
– A teď k tomu, kdo koho podvedl, – vzala jsem ze stolu papíry a rovným pohybem je posunula na kraj stolu blíž k scvrklému manželovi.
– Tady tvá zrušená kalkulace. Čtyřicet pět tisíc za materiál od tvého kamaráda. A tady moje účtenky. Patnáct tisíc za všechno s dovozem. Plus pět tisíc od pana Viktora za tvé „mrtvé” čerpadlo.
Udělala jsem pauzu a dívala se, jak manžel skrývá oči.
– Celkem, Leoši: tvá neocenitelná pomoc by náš rozpočet stála třicet tisíc čisté ztráty.
Leoš zíral na čísla skelnýma očima. Bezmocně mlaskal rty, ale slova nepřicházela.
– Leoši… tak ty jsi chtěl z Milady přes svého kamaráda vytáhnout třikrát víc? – zeptala se tiše Valentina Nováková.
Tak milovala slovo „chlap”, že ho poprvé za večer nenašla kam přiložit.
Zbavena svého hlavního trumfu v podobě geniálního syna, tchyně stiskla rty tak, že se změnily v kuřecí zobák, a odvrátila pohled. Chránit muže, který se tak hloupě nachytal na chloubě a prohýření, v jejím obrazu světa nešlo.
Vstala jsem, opřela se rukama o stůl a podívala se manželovi přímo do očí.
Pak jsem sebrala papíry ze stolu a vložila své účtenky do průhledné plastové složky spolu s jeho zrušenou kalkulací.
– Tohle teď bude uloženo ve složce „mužská rozhodnutí”. Pro historii. Až příště budeš chtít učit mě životu, hned máme učebnici.
Manžel otevřel ústa, ale já ho gestem zastavila.
– Rodinný rozpočet už nekrmí tvé kamarády. Ani jedna kalkulace, ani jeden instalatér, ani jedno mužské rozhodnutí bez mého souhlasu. Chceš být v domě hlavní – nejdřív se staň užitečným, ne škodlivým. A dokud produkuješ jen hlasitá slova a deficit peněz, budeš dělat to, co řeknu.
Otočila jsem se a šla do domu. Zezadu nebylo slyšet žádné protesty, ani obvyklé přednášky o ženském údělu. Jen těžké, ponížené funění.
Když jsem už brala za kliku dveří, z okna se znovu ozval radostný výkřik Pepíka, který v tom příběhu udělal tlustou, konečnou tečku:
– Hrdina gauče! Ukaž účet! Ukaž účet!
