Víš, vždycky jsem si myslela, že randění po padesátce je doménou lidí, kteří už mají jasno, co chtějí, životní zkušenosti a aspoň základní slušnost. Žádné iluze o princi na bílém koni už dávno nemám.
Je mi pětapadesát, pracuju, mám dospělou dceru, vlastní útulný byt a celkem harmonický život. Ale občas člověk zatouží po tom lidském teple. Jít do divadla, dát si kafe, probrat přečtenou knížku.
Přesně s těmahle myšlenkama jsem se zaregistrovala na seznamce. Mezi spoustou divných zpráv a vyloženě trapných nabídek vyčníval profil Zdeňka – působil příjemně normálně.
Bylo mu devětapadesát. Na fotkách – fit chlap v úhledném saku, v pozadí letního parku. V psaní byl zdvořilý, sypal komplimenty, vyprávěl o své práci konstruktéra a lásce ke klasické hudbě.
Po týdnu psaní jsme se sešli v kavárně. Zdeněk vypadal přesně jako na fotce: elegantní, s lehkými šedinami, vytříbený projev. Galantně mi odsunul židli, objednal nám oběma kapučíno (akorát od dortu odmítl, že si hlídá cukr) a celý večer mi vykládal, jak je dneska důležité udržovat tradiční hodnoty.
„Jsem stará škola, Dano,“ říkal, s pohledem upřeným do mých očí. „Pro mě je žena múza. Chlap by měl být živitel a ochránce. Nesnáším tu moderní módu dělených účtů. Dvořit se musí hezky.“
Znělo to jako hudba. Potkali jsme se ještě dvakrát, procházeli se po nábřeží, hodně si povídali. A pak přišly víkendy a počasí se definitivně zvrtlo. Lil protivný listopadový déšť.
„Daničko, co kdybych se u vás zastavil na večeři?“ navrhl Zdeněk sametovým hlasem po telefonu. „Posezíme v teple, pokecáme. Já samozřejmě nechodím s prázdnou! Všechno zařídim v nejlepším pořádku. Od vás jen pohodu a úsměv.“
Jako správná česká ženská jsem se na „jen úsměv“ nespoléhala. Už od rána jsem dělala generální úklid. Pak jsem vyrazila do supermarketu: koupila pěkné hovězí, čerstvou zeleninu, sýry, drahou bagetu. Strávila jsem u plotny snad tři hodiny.
Upekla jsem maso se švestkama – můj specialitku, od který ještě nikdo neodolal. Udělala lehký salát, hezky prostřela stůl v obýváku. Vytáhla křišťálové skleničky, zapálila svíčky. Sama si vzala elegantní domácí šaty, lehce se nalíčila.
V domluvenou dobu jsem byla nervózní jako holka před prvním rande.
Zvonek zazvonil přesně v sedm. Pravila jsem si vlasy, zhluboka se nadechla a otevřela. Na prahu stál můj nápadník. Kabát byl lehce promočený od deště, ale výraz měl nesmírně hrdý.
„Dobrý večer, krásná hostitelko!“ Zdeněk vešel do předsíně, sundal klobouk a začal si rozepínat kabát. Z kuchyně se linula úžasná vůně pečeného masa. Zdeněk hlasitě nasál vzduch a spokojeně se usmál: „Cítím, že mě tu čeká opravdová hostina!“
„Pojď dál, Zdeňku. Svlékni se. Dej mi kabát,“ řekla jsem přátelsky a čekala, až vytáhne ty slíbené „dary“. Upřímně, nečekala jsem kytici sto jedna růží nebo sběratelské víno. Krabička bonbonů, obyčejný dort nebo větvička chryzantém by mi bohatě stačily. Jde přece o pozornost.
Zdeněk pověsil kabát, narovnal sako. Pak strčil ruku do vnitřní kapsy, s triumfálním výrazem kouzelníka vytahujícího králíka z klobouku, a pronesl tu větu:
„Jak jsem říkal, Dano, s prázdnou nechodím. Chlap by měl vždycky přispět svým dílem.“
A s těmi slovy mi podal… krabičku čaje.
Automaticky jsem ji vzala do ruky a podívala se na ni. Byla to kartonová krabička toho úplně nejlevnějšího černého čaje. Víš, takový ten, co bývá v akci na spodních policích supermarketů. Ale to nejzajímavější nebyla ani značka. Chyběla na ní ta folie. Jazýček z kartonu byl natržený a nedbale zastrčený dovnitř.
Ztuhla jsem a snažila se pochopit, co se děje.
„Zdeňku, ona… je otevřená?“ zeptala jsem se tiše, v obavě, že je to nějakej divnej vtip.
On se ani trochu nezapotil. Naopak, na tváři se mu objevil shovívavý úsměv člověka, co vysvětluje dítěti samozřejmosti.
„No jasně! Nedávno jsem ji koupil, uvařil jsem si z ní tak dva sáčky. Výbornej byl, silnej, louhoval se rychle. Řekl jsem si, že se s tebou podělím. Přece neponesu celou krabičku, za večer jí tolik nevypijeme. Proč by se dobro kazilo? A k čaji si, jsem si jistej, taky něco najdeš, ty jsi přece hospodyňka.“
Stála jsem v předsíni svýho čistýho, útulnýho bytu. Za mnou se mihotaly svíčky a chladlo hovězí se švestkama, do kterýho jsem vrazila půl dne a pěkný peníze.
A přede mnou stál dospělej, pracující, perfektně oblečenej devětapadesátiletý chlap, co žvaní o tradičních hodnotách, a přines ženský na romantickou večeři rozežranou krabici levnýho čaje. Bez dvaceti sáčků uvnitř.
Hlavou mi prolétly stovky možných reakcí. Mohla jsem se mu vysmát do očí. Mohla jsem udělat scénu a vykřičet mu všechno, co si myslím o jeho skrblictví. Mohla jsem mlčet, spolknout urážku, posadit ho ke stolu a krmit ho masem, cítíc se jako ponížená služka.
Ale já zvolila jinou cestu. Klid, který do mě v tu chvíli vstoupil, mě překvapil i samotnou.
Opatrně jsem položila tu zmuchlanou krabičku na stolek u zrcadla. Podívala se Zdeňkovi přímo do očí. Usmála jsem se – nehrála jsem, ale naprosto upřímně, s pocitem obrovský úlevy, že ten člověk se odhalil hned na prahu, a ne po měsících nebo letech.
„Zdeňku,“ řekla jsem klidně a jemně. „Jsem nezměrně dojatá vaší štědrostí. Ale obávám se, že tenhle čaj nevyužijeme.“
Jeho obočí vyletělo nahoru: „Jak to? Nemáš ráda černej? Můžu příště přinést zelenej, v práci mi zrovna zbyla půlka krabičky…“
„Žádný příště nebude,“ přerušila jsem ho stejně klidně. „Víte, vy jste měl pravdu. Chlap by měl přispět svým dílem. A ten váš byl natolik… impozantní, že já prostě nemůžu vaši štědrost oplatit. Moje večeře se mu nevyrovná.“
Sundala jsem z věšáku jeho ještě vlhký kabát a podala mu ho.
„Co se děje? Dano, ty jsi uražená kvůli čaji? Jaká vypočítavost!“ jeho sametový hlas zadrhával, tvář mu natekla do rudých fleků. „Já k ní jdu s otevřeným srdcem, přijdu po těžkém týdnu, a ona kvůli maličkosti dělá hysterii! Vám moderním ženským jde jen o peníze a restaurace!“
„Mně jde o úctu, Zdeňku. Především k sobě samé. Oblékněte si kabát, venku je zima. A ten čaj si nezapomeňte. Abyste nenastydl, a pak neměl čím léčit.“
Vložila jsem mu do rukou rozežranou krabici, jemně, ale důrazně ho popostrčila ke dveřím a za ním je zavřela.
Zámek cvakl. V bytě bylo dokonalé ticho, přerušované jen tikotem hodin. Šla jsem do kuchyně, nalila si sklenku dobrého červeného vína, ukrojila kus voňavého masa a sedla si ke krásně prostřenému stolu. Sama.
A víš co? Ta večeře byla skvělá. Maso se rozplývalo na jazyku, víno se třpytilo v křišťálu. Necítila jsem žádné zklamání ani samotu. Cítila jsem hrdost, že jsem si nenechala utřít nohy.
Muži nám často vyčítají vypočítavost. Říkají, že hledáme sponzory. Ale buďme upřímní: vůbec nejde o cenu dárku. Jde o přístup. Chlap, co ženě nese rozežraný jídlo, nešetří peníze.
Šetří na ní city, úctu. Ukazuje jí, že nestojí ani za minimální snahu. A já už nemíním utrácet svůj čas, energii a život za takovýhle „tradiční živitele“.
A co vy, milý čtenářky? Setkaly jste se s podobnými projevy mužské „štědrosti“? Nebo jsem si možná počínala moc ostře a měla jsem dát tomu člověku šanci?
