– Už nemůžu dál žít s důchodkyní.
Řekl to, aniž by se na mě podíval – koukal do talíře s karbanátky. Právě jsem mu dávala druhou porci, vždycky snědl dvě, dvaatřicet let v kuse, každou sobotu.
– Viktore, o čem to mluvíš?
– O nás, Zdeno. Přesněji o tom, že už nejsme.
Sedla jsem si naproti. Ruce jsem položila na stůl dlaněmi dolů, aby nebyly vidět. Účetní ve mně se zapnula dřív než manželka. Účetní vždycky zareaguje na slovo „ne“ jako první.
– Odcházíš?
– Odcházím. Našel jsem si jinou. Je jí devětadvacet. A víš co, nechodí po bytě v županu s vytaženýma kapsama.
Ten župan byl fakt starej. Modrej, s knoflíky na prsou – koupila jsem ho, když dcera šla do školy. Pohodlnej. Viktor mu dřív říkal „můj gaučovej“. Smál se.
Teď se nesmál.
– A jak se jmenuje?
– Kristýna.
Přikývla jsem. Jako by mi to něco vysvětlilo.
Na stole chladly karbanátky. Dívala jsem se na ně a říkala si zvláštní věc: tři hodiny jsem je tvarovala. Maso jsem mlela sama, rohlík namáčela v mléce, jak mě učila máma. Tři hodiny mojí soboty. A on teď vstane a odejde ke Kristýně, která si asi objednává sushi.
– Kdy?
– Co kdy?
– Kdy odcházíš.
– Dneska. Už mám sbalenej kufr.
Tady to ve mně cvaklo. Neškublo, neutrhlo se – cvaklo jako vypínač. Sbalenej kufr. Zatímco já jsem v kuchyni. Zatímco jsem vařila boršč na celej tejden dopředu, jako blbec.
– Tak jdi, řekla jsem.
Vypadal nevěřícně. Dokonce zvedl obočí.
– A to je všechno? Ani slovo?
– Co chceš slyšet, Viktore? Že jsem dvaatřicet let prala tvoje košile zbytečně? To vím i bez tebe.
Vstal a šel do chodby. Slyšela jsem, jak se patlá se zámkem kufru – s tím stejným, se kterým jsme jeli do Poděbrad v roce 2008, když jsme dostali prémií na byt. Tehdy jsem do toho dala i maminčino dědictví. Dva miliony sedm set tisíc. Pamatuju si každou číslici – jsem přece účetní.
A byt jsme napsali na něj. „Tak je to jednodušší, Zdeničko, potom to přepíšeme.“ Nepřepsali.
Seděla jsem v kuchyni a koukala na jeho dva karbanátky. Pak jsem vstala, vzala velkej černej pytel na odpad – ty stodvacetilitrový, co kupuju v Albertě po balíkách – a šla do ložnice.
– Co to děláš? zeptal se, když mě uviděl s pytlem.
– Pomáhám ti sbalit. Na jeden kufr to nestačí.
A začala jsem skládat. Košile – do pytle. Tepláky, v kterých v neděli lehával na gauči – do pytle. Bačkory, kartáček na zuby, holicí strojek, nabíječku na mobil. Všechno do pytle. Rychle, klidně, jako při inventuře.
– Zdeno, ty ses zbláznila.
– Ne, Vítku. Já jsem se naopak probrala. Poprvý za dvaatřicet let.
Popadl mě za ruku. Podívala jsem se na jeho prsty – krátký, se žlutýma nehtama – a on, ani nevím proč, pustil.
– Já si pro zbytek přijedu.
– Přijeď. Jen mi předem zavolej. Ať otevřu.
Tehdy jsem si ještě myslela, že otevřu.
Za čtyři dny přijel. Ne sám.
Otevřela jsem dveře a uviděla ji. Kristýnu. Stála na chodbě v bílým kabátě mimo sezónu, s kabelkou na dlouhém tenkém řetízku a koukala na mě jako na starej nábytek, co se musí vystěhovat.
– Dobrý den, řekla. Slušně. S lehkým přimhouřením.
– Dobrý den.
Viktor se protlačil kolem mě do chodby, jako by tam pořád byl pánem.
– Zdeno, jsme tu rychle. Jdu si pro zimní věci a pro doklady.
– Jaký doklady?
– No moje – občanka, techničák k autu, rodný číslo. A na byt.
Zastavila jsem se ve dveřích kuchyně.
– Na byt?
– No jasně. Byt je na mě.
Kristýna za ním lehce pootevřela pusu do úsměvu. Jen jedním koutkem. Ten úsměv jsem si potom často vybavovala.
– Viktore, řekla jsem velmi pomalu, ty si teď vážně přišel pro doklady na byt, do kterého jsem dala maminčino dědictví?
– Zdeno, jaký dědictví, to bylo před sto lety.
– Osmnáct, opravila jsem ho. Ne sto. Osmnáct let nazpátek. Dva miliony sedm set tisíc korun, v roce 2008, jestli to někomu nestačí – to byla cena celýho dvoupokojáku v naší čtvrti. Tenkrát ses smál, že „dávám korunku ke korunce“.
– Mladý muži, vložila se do toho Kristýna, my teda nemáme času nazbyt.
To „mladý muži“ mě dorazilo. Je mu padesát šest. Břicho přes pásek, obličej červenej, pod očima váčky – jaký mladý muž. Ale pro ni byl „mladej“, protože platil. A platil, mimochodem, z mojich peněz – on mi poslední tři roky polovinu výplaty nenosil domů, „na benzín a obědy“.
Cítila jsem, jak mi v spáncích zatrnulo. Ne srdce – právě spánky. Sucho, jako by mi někdo luskl prstama uvnitř lebky.
– Viktore, prosím tě, jdi ven. A tu slečnu si vezmi s sebou. Doklady dostaneš. Soudní cestou.
– Cože?!
– Soudní cestou, Vítku. Všechno ti teď budu dávat přes soud. Košile, ponožky i tu polovinu bytu, co ti údajně patří. Podle seznamu, s razítkem a podpisem.
Kristýna odfrkla:
– A vážně si myslíte, že něco vysoudíte? Byt je napsanej na něj.
– Slečno, otočila jsem se k ní, a asi v mým hlase bylo něco, co ji přimělo kousnout se zpátky, jděte na chodbu. Já mluvím s manželem. Formálně je ještě můj.
Viktor ji potáhl za rukáv. Vyšla na schodiště. On zůstal.
– Zdeno, nedělej blbosti. Můžeme se domluvit normálně.
– Můžeme. Jenže normální není „dej mi byt a doklady“. Normální je „pojďme spočítat, kdo kolik dal, a rozdělíme se“. Chceš počítat?
Mlčel.
– Nechceš. Tak já to spočítám sama. V tom jsem dobrá, víš to.
Zavřela jsem za ním dveře. Otočila zámkem – jednou, podruhý. Opřela se zády o dveře.
V bytě bylo ticho. Jen lednička hučela v kuchyni jako vždycky. A voněl boršč – ten jsem ještě od soboty nedo jedla.
Skulila jsem se po dveřích na zem a seděla asi pět minut. Neplakala. Jen seděla a v duchu počítala: dva sedm set plus rekonstrukce v roce 2012 – to je dalších čtyři sta, plus kuchyně v roce 2015 – dvě stě deset, plus balkon v roce 2019…
Účetní ve mně pracovala. Manželka mlčela.
Pak jsem vstala, vzala telefon a zavolala zámečníkovi. Přijel za hodinu a vyměnil mi vložku zámku. Dva tisíce tři sta korun. Zapsala jsem si to do notesu výdajů – zvyk.
Večer volala dcera.
– Mami, táta říká, že ho nepouštíš.
– Nepouštím.
– Mami, jak to, vždyť on…
– Aleno, mám na tebe jednu prosbu. Neplést se do toho. Prosím. Zvládnu to sama.
Zmlkla. Pak řekla:
– Dobře, mami.
A to „dobře“ bylo první, co mě za celej tejden zahřálo.
Za dva týdny přišla předvolání.
„Žaloba o vypořádání společného jmění manželů.“ Viktor požadoval polovinu bytu, polovinu chaty (kterou jsme mimochodem neměli – připsal ji jen pro efekt) a ještě „náhradu nemajetkové újmy“ za to, že jsem vyměnila zámky.
Přečetla jsem to a upřímně se zasmála. Poprvý za měsíc.
Pak jsem šla k právničce. Ne k známý – známí jsou klevetiví –, ale k cizí, podle inzerátu. Mladá ženská, kolem čtyřiceti, v šedým saku. Jmenovala se Irena Novotná.
Vyložila jsem před ni složku. Tu samou, co jsem sbírala osmnáct let. Účetní zvyk – schovávat všechno.
– Osvědčení o dědictví z roku 2007, říkala jsem a vykládala list po listu. – Výpis z banky o příchodu dvou milionů sedmi set tisíc na můj účet. Kupní smlouva na byt – na stejnou částku, měsíc na měsíc. Účtenky za rekonstrukci, všechny, od roku 2012. Doklady za kuchyni. Smlouva s partou na balkon. Složenky za energie – který jsem mimochodem sama platila posledních šest let z výplaty padesát osm tisíc, zatímco on „investoval do vztahu“.
Irena Novotná listovala a mlčela. Pak zvedla oči.
– Zdeno Pavlovno, a proč jste to všechno schovávala?
– Jsem účetní, řekla jsem. – Schovávám všechno.
Usmála se. Hezky se usmála, jako by poprvý viděla člověka, co nepřišel s prázdnýma rukama.
– Máte velice silnou pozici. Myslím, že vám vrátíme ne polovinu, ale celý byt.
Přikývla jsem. A pak řekla:
– Ireno, a ještě jedna věc. Jsem u něj ručitelka na autoúvěr z roku 2022. Auto je Toyota, bral na tři roky, zbývá jedenáct měsíců. Můžu to nějak… zrušit?
Zamyslela se.
– Ručitelský závazek jednostranně zrušit nejde. Ale můžeme napsat bance o podstatné změně okolností – o rozvodu. Banka u něj s největší pravděpodobností bude požadovat buď nového ručitele, nebo předčasné splacení. Když nesežene ani jedno…
– Vezmou mu auto?
– Vezmou.
Podívala jsem se z okna. Venku padal mokrej sníh, dopadal na stříšku a hned tál. Myslela jsem na Kristýnu v bílým kabátě. Na to, jak se v tý Toyotě asi vozí ráda. Na to, jak mě Viktor vezl dvakrát – do nemocnice a na hřbitov k mamince.
– Napišme to, řekla jsem.
A Irena to napsala.
Večer jsem přišla domů, uvařila si čaj – ne jemu, ne „pro dva“, ale jen sobě, do malýho hrnečku s pomněnkama, kterým vždycky opovrhoval – a pila ho u okna.
Byl ticho. Můj župan visel na háčku. Nikdo mu neříkal „gaučovej“.
Říkala jsem si: a vono to vlastně není strašný – bejt sama. Strašný bylo dvaatřicet let v kuse připravovat dva karbanátky a dostávat jeden karbanátek pozornosti.
Pak zazvonil telefon. Neznámej číslo.
– Co jsi to provedla, ty stará?! zařvala do sluchátka Kristýna.
Oddálila jsem telefon od ucha. Opatrně, jako účetní oddaluje chybnej výkaz.
– Slečno, mám na vás prosbu, řekla jsem klidně. – Volejte mi jen přes advokátku. Irena Novotná, číslo můžu nadiktovat.
A zavěsila.
První výstřel.
Soud byl v únoru.
Viktor přišel ve svým jediným obleku – tmavomodrým, v tom, co měl na svatbě Aleny před čtyřma rokama. Oblek mu byl trochu těsný. Sako se na břiše nestýkalo.
Kristýna tam nebyla. Ona, jak jsem se dozvěděla později, ten den už s ním hádala.
Přišla jsem v obyčejný sukni a bílý košili. Bez županu, to se ví. Viktor se na mě podíval a vypadal nějak zmateně. Nejspíš čekal, že uvidí „důchodkyni“. A přede mnou seděla ženská, která dvaatřicet let v kuse vedla cizí účetnictví a teď poprvý přišla vést svý vlastní.
Irena Novotná mluvila asi dvacet minut. Klidně, podle dokladů. Osvědčení – jedna. Výpis – dvě. Účtenky – složka, tři sta osmnáct listů. Složenky – další složka.
Dívala jsem se na Viktora. Červenal se, bledl. Jednou dokonce sáhnul do kapsy po kapičkách na srdce – a nenašel je, protože mu je vždycky dávala já.
Soudkyně ho vyslechla, podívala se na něj přes brýle.
– Žalovaný, máte něco k věci?
– No… vždyť je to společný jmění…
– Z jakých prostředků byl byt pořízen?
– Ze společných.
– Ve spisu je osvědčení o dědictví a bankovní výpis. Dva miliony sedm set tisíc přišly na účet žalobkyně v roce 2007. Byt byl koupen v roce 2008 za dva miliony sedm set tisíc. Vaše důkazy o účasti?
– Žádný.
– Nemáte.
Soud jsme vyhráli. Úplně. Byt – mně. Plus náhrada za rekonstrukce, které jsem platila ze svý karty – dalších šest set tisíc, který mi měl do půl roku vyplatit.
Viktor vyšel ze sálu první. Já se zdržela, podepisovala papíry.
Když jsem vyšla na chodbu, stál u okna a koukal do dvora. Ramena mu klesla. Oblek na něm visel jako pytel.
– Zdeno, řekl, aniž by se otočil. – Takhle přece ne.
– Jak?
– No takhle. Všechno do haléře. Vždyť ti nejsem cizí. Máme spolu dceru.
Přistoupila jsem blíž. Postavila se vedle něj. A v tu chvíli – přísahám, sama jsem to nečekala – jsem řekla to, co jsem řekla.
– Vítku, nebyl jsi mi cizí dvaatřicet let. Cizím ses stal za jednu sobotu. Pamatuješ, cos řekl? Že nemůžeš žít s důchodkyní. Nejsem důchodkyně, je mi čtyřiapadesát, do důchodu mám ještě šest let. Ale i kdybych jí byla – za ty slova ti neodpustím ani korunu. Ani korunu, Vítku. A ten tvůj úvěr ti taky neodpustím.
– Jakej úvěr?
– Na Toyotu. Napsala jsem bance o rozvodu. Ručení ze mě sundali. Za pár dní ti zavolaj – budou chtít buď předčasný splacení, nebo novýho ručitele. Kristýna, myslíš, že se zaručí?
Otočil se. Obličej neměl červenej – bílej.
– Ty… ty schválně?
– Schválně, Vítku. Velice schválně.
Prošla jsem kolem něj k výtahu.
Druhej výstřel vyšel tam na chodbě soudu. Slyšela jsem, jak Viktorovi v kapse zavibroval telefon. Nejspíš už banka.
Doma jsem si nalila čaj do hrnečku s pomněnkama. Seděla u okna, koukala na sníh a říkala si: a tohle je asi to, co lidi cejtěj, když řeknou „spravedlnost zvítězila“.
Jenomže se mi ještě třásly ruce. Ne strachem. Únavou z dvaatřiceti let, kterou jsem si konečně dovolila pocítit.
Pak zavolala Alena.
– Mami, ty ses zbláznila? Táta přišel o auto. Říká, žes ho podrazila u banky. Je to pravda?
– Pravda, dcero.
– Mami, vždyť je to můj táta. On brečí.
– Alenko, já tě mám moc ráda. Ale tuhle debatu spolu uzavřem. Táta ti zůstane napořád. Můj manžel už není. Já mám svý účetnictví, on svý.
Mlčela. Pak řekla:
– Ty jsi nějaká jiná.
– Jsem sama sebou, Aleno. Poprvý za dvaatřicet let.
Druhej výstřel. A upřímně – nevěděla jsem tehdy, jestli se mám radovat, protože dcera do telefonu vzlykala.
Uběhl rok.
O Viktorovi jsem se dozvídala útržkovitě. Přes Alenu – stejně volávala, i když od října přestala říkat „táta“ a začala říkat „on“.
Toyotu mu vzali už v březnu. Kristýna ručit odmítla – řekla, že se nescházela proto, aby platila jeho dluhy. Mimochodem, nikdy se nevzali. Žili v jejím pronajatým garsoniéře na okraji a každým měsícem, podle vyprávění, to bylo horší.
V srpnu ho vyhodila.
Bylo to ve středu večer. Alena mi volala, brečela:
– Mami, on mi volal, že nemá kde bydlet. Byt nemá, auto nemá, Kristýna mu postavila tašky přede dveře. Prý mu řekla: „Už nemůžu dál žít s dlužníkem.“
Seděla jsem v kuchyni, škrábala brambory. Na jednu porci – teď vařím všechno na jednu porci, a brambor se spotřebuje míň a jídlo se nekazí.
– Mami, slyšíš?
– Slyším.
– On se chce vrátit. Říká – aspoň dočasně.
Podívala jsem se na brambory v míse. Na nůž. Na svou ruku, co držela nůž. Ruka byla klidná.
– Aleno, vyřiď mu, prosím, jednu věc. Že už nemůžu dál žít s důchodcem.
– Mami!
– To jsou jeho slova, Aleno. Ne moje. Jeho vlastní.
Zmlkla. Dlouho. Pak řekla:
– Tys ztvrdla.
– Možná.
– Měl bys ho vidět. Starou bundu, v ruce igelitku s věcma. Jako bezdomovec.
– Viděla jsem ho dvaatřicet let, Aleno. V různých stavech. V pěkných oblecích i v teplákách. Teď je řada na mně žít, ne koukat, jak stojí s igelitkou.
Praštila telefonem.
A já doškrábala brambory. Dala je na plotnu. A pustila televizi nahlas – jak dlouho jsem to neudělala, protože to Viktor neměl rád.
Televize hrála nějakej seriál. Nedívala jsem se. Jen poslouchala hlasy, co zaplňují byt. Můj byt. Celý, od podlahy ke stropu, celej můj.
Pak, asi za dvě hodiny, začal telefon bzučet – vibrovat na stole. Viktorovo číslo. Dívala jsem se, jak vibruje, jak se posouvá po stole k okraji. Jednou. Podruhý. Potřetí.
Nezvedla jsem to.
Ani počtvrtý, napátý, našeštý – volal šestkrát do půlnoci. Počítala jsem, účetní zvyk.
Druhej den napsala Alena do messengeru: „Spí u nás. Dočasně.“ Odepsala jsem: „Dobře, zlatíčko, opatruj se.“ A hotovo.
Víc se o tom nebavíme. Alena je se mnou strohá, přece jen dcera. Říká, že jsem „rozbila rodinu“. Já říkám, že rodinu rozbil ten, kdo v sobotu odešel a nechal dva karbanátky na stole. Neshodneme se.
On, prý si našel místo hlídače na stavbě. Bydlí v unimobuňce. Kristýna se vdala za jinýho – za nějakýho ředitele autosalónu, všechno dává na Instagram.
A já si ráno piju čaj z hrnečku s pomněnkama. Vařím na jednu porci. Koupila jsem si novej župan – ne modrej, ale zelenej, s velkýma knoflíkama. Sama jsem si ho vybrala v obchodě, zkusila u zrcadla.
V zrcadle – ženská čtyřiapadesát let. Šediny na spáncích. Brýle. Ne důchodkyně. Prostě ženská, která už konečně nikomu nic nedluží.
Takže, holky, ptám se vás.
Alena se mnou skoro nemluví. Sousedka teta Věra včera ve výtahu řekla: „Zdeno, odpusť mu, vždyť je to chlap, s chlapama to bejvá.“ Účetní z práce řekla: „Zdeno Pavlovno, a co dcera, vždyť se rozkrájí.“ Vlastní sestra z Plzně řekla: „Zdeničko, vždyť je bez střechy nad hlavou, vem ho aspoň na zimu.“
A já ho neberu.
Přestřelila jsem to tenkrát s bankou a s tím ručením? Nebo jsem udělala všechno správně – za dvaatřicet let praní, dvou karbanátků a „důchodkyně“?
Jak byste se zachovaly, holky? Vzaly byste zpátky muže, kterýho jste před rokem vyprovodily pytlem na odpadky?
