Dnes ráno stál kufr u dveří a na plotně ještě bublal boršč. S knedlíky. Přesně tak, jak ho měl rád.
Utírala jsem si suché ruce do utěrky – mechanicky. Dívala se na známou zátylek, na mateřské znamínko za uchem, které jsem tisíckrát líbala. A nepoznávala jsem ho.
– Jedeš na služebku?
– Ne, Marcelo. Odcházím.
To slovo viselo v kuchyni jako zápach spáleniny.
– Kam?
– K jiné.
Utěrka mi vypadla z rukou.
– Igore…
– Marcelo, nedělej scény. Oba víme, že to dávno skončilo. Jen já jsem se odvážil, ty ne.
– Skončilo? – zasmála jsem se. Nervózně, děsivě. – Zítra máme výročí. Osmnáct let.
– Právě. Osmnáct let pořád stejného boršče.
Rána přišla přesně pod žebra. Zadýchala jsem se.
– Kvůli tobě jsem nechala doktorát. Mohla jsem být…
– Nikým jsi nemohla být. – Usmál se. Tak se usmívají, když litují. – Restaurátorka. Kdo to dneska potřebuje – ikony, prach… Já jsem ti dal život, mimochodem. Byt. Auto. Každý rok k moři.
– Ty jsi dal?..
– A kdo jiný. Dobře. Byt je na mě, ale nejsem zvíře. Pobyd se měsíc-dva. Pak to vyřešíme.
Držela jsem se opěradla židle. Prsty mi zbělely.
– Kdo je to?
– Jaký je rozdíl.
– Kdo?
Podíval se na hodinky.
– Líza. Třicet dva. Je živá, Marcelo. Chápeš? Chodí do divadla, lyžuje, směje se. Ty ses dávno proměnila v hospodyni. Ani sis toho nevšimla.
Mlčela jsem. V krku mi stála knedlík.
Igor popadl kufr. U dveří se otočil – a v očích mu blýsklo cosi. Ne lítost. Mrzutost. Jako u pána, který nechává starého psa v útulku.
– Nedělej si starosti. Třicet osm není rozsudek. Užívej si svobody, Marcelo. Zasloužíš si ji.
Dveře se zavřely.
Boršč na plotně chladnul dál.
První týden jsem neplakala. Chodila jsem po bytě jako po muzeu cizího života. Jeho košile. Jeho kartáček. Nedopitý hrnek na stole.
Osmý den zavolala Táňa.
– Marcelo, žiješ?
A prolomilo se to. Vzlykala jsem do sluchátka tak, že sousedka zespodu přišla nahoru zeptat se, jestli je všechno v pořádku.
– Táňo… je mi třicet osm. Jsem prázdné místo. Osmnáct let jsem vařila boršče, ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy držela štětec…
– A co si pamatuješ?
– Co?..
– Pamatuješ si, proč jsi šla do restaurování?
Ztuhla jsem. Před očima mi vyvstalo: sál Národní galerie, je mi devatenáct, stojím před Madonou a pláču. Z toho, že lidé uměli takové věci vytvářet. A takové uchovávat.
– Pamatuju.
– Tak jdi a vytáhni ze spíže své barvy. Vím, že tam jsou. Viděla jsem je před pěti lety.
Barvy jsem našla. V krabici od bot, pod starými záclonami. Zaschlé, polovina beznadějně. Ale štětce – štětce byly celé. Kolínské, koupené kdysi za stipendium, s odřeknutím obědů.
Sedla jsem si na podlahu spíže a rozplakala se. Ale už jinak. Tiše.
Ráno jsem se přihlásila na kurzy na UMPRUM. Placené. Peníze – poslední, co jsem měla odložené na dovolenou, kterou jsem teď nepotřebovala.
Šla jsem ke kadeřnici. Nechala si ustřihnout cop, který mi Igor dvacet let zakazoval sahat. V zrcadle na mě hleděla neznámá žena. S ostrými lícními kostmi, s živýma naštvanýma očima.
– Tak ahoj. Dávno jsme se neviděly.
Tři měsíce studia. Muzea, poznámky. V noci jsem kreslila – nejdřív nesměle, pak jistěji. Ruce si vzpomínaly. Ruce nezapomněly.
V únoru zavolala Táňa.
– Marcelo, je tu věc. Pamatuješ na Arkadije Lva, se kterým Míša pracuje? Zemřela mu babička, zdědil dům na Kladensku. Starý. A tam ikony, celá police. Chtěl je vyhodit…
– Ani náhodou! – vyskočila jsem. – Ať se jich nedotkne!
– Právě proto – myslela jsem, jestli by ses na ně nepodívala? Zaplatí.
– Podívám se. Zítra.
Ikony byly v hrozném stavu. Osm kusů – zčernalé, s odloučeným levkasem, s prasklinami. Sklonila jsem se nad ně – a srdce mi zabušilo tak, že to bylo slyšet v uších.
– Arkadiji Lve, – řekla jsem chraptivě. – Tahleta… musím se podívat pod lampu, ale jsem skoro jistá. Sedmnácté století. Severní škola. Velmi cenná.
Nedůvěřivě zvedl obočí.
– Kolik stojí?
– Restaurovat – neřeknu přesně. Ale prodat pak – hodně.
– A ty to dokážeš zrestaurovat?
Podívala jsem se na desky. Na tváře, sotva prosvítající skrz saze. Pochopila jsem: tohle je šance. Jediná.
– Dokážu.
Práce trvala půl roku. Pronajala jsem si maličký ateliér na okraji – zápach ředidel v bytě byl nesnesitelný. Jedla jsem chleba s máslem. Zhubla jsem dvanáct kilo. Dvakrát jsem plakala zoufalstvím, když jsem to málem zvorala. Jednou jsem zavolala učitelce ve čtyři ráno – ta, svatá žena, přijela za hodinu s termoskou.
A pak byla první ikona. Osvobozená. Zářící.
Arkadij Lev dlouho mlčel.
– Marcelo. To je zázrak.
– To není zázrak. To je práce.
Zaplatil dvojnásobek. Za týden zavolal jeho známý. Pak známý známého. Pak galerista z Pařížské ulice.
Šuškanda je nejrychlejší rádio na světě.
Uběhl rok. Pak další.
Teď jsem bydlela v jiném bytě – pronajatém, ale svém. S vysokými stropy. Ateliér na Vinohradech, pořadník zakázek na půl roku dopředu. Práce pro dva kláštery a soukromou sbírku jednoho známého podnikatele, jehož příjmení v ekonomických novinách psali s úctou.
Jmenoval se Dmitrij Voloch.
Přijížděl do ateliéru osobně. Neposílal kurýry. Sedával na židli u okna a díval se, jak pracuji. Občas přivezl kávu. Občas nic.
– Jste zvláštní klient, Dmitřiji.
– Jsem zvláštní člověk. Nevadí vám, když tu posedím?
– Nevadí.
Pětačtyřicet. Vdovec. Chytré, unavené oči a ruce klavíristy – ačkoli nehrál na klavír, ale na trhu fúzí.
Nic mezi námi nebylo. Zatím. Ale občas jsem se přistihla, že čekám na jeho příjezdy.
Ten večer jsem nikam nechtěla jít.
Ale Táňa naléhala – výročí galerie na Václavském náměstí, celá pražská elita, nesmím chybět, mám mezi nimi klienty, ať přestanu sedět ve své cele.
Oblékla jsem si černé šaty – jednoduché, první šaty v životě od dobrého návrháře, koupené před měsícem. Perlové náušnice – dar od vděčného klienta. Podpatky, na které jsem stačila zapomenout.
Dmitrij přijel sám, bez řidiče.
– Dneska vypadáte…
– Co?
– Záříte.
Zasmála jsem se. Doopravdy. Poprvé po dlouhé době.
V sále hučela konverzace, teklo šampaňské. Zastavila jsem se u Švabinského obrazu – dělala jsem, že si ho prohlížím. Prostě jsem popadala dech.
– Marcelo?..
Otočila jsem se.
Přede mnou stál Igor.
Zestárlý. Šedivý. Váčky pod očima. V ruce sklenička, ruka se mu lehce třásla. Vedle něj mladá žena, hubená, s nespokojeným obličejem. Visela mu na lokti jako na věšáku a rozmazlovala se:
– Igoru, pojď, nuda…
– Počkej, Lízo.
Díval se na mě a nepoznával mě.
– Ty? To jsi ty?
– Ahoj, Igore.
– Ty… jak ses změnila.
– Čas běží.
Líza ho zatáhla za rukáv.
– Kdo to je?
– To… moje bývalá žena.
Líza mě přejela rychlým ženským pohledem. Od bot po náušnice. Obličej se jí trochu protáhl.
– Těší mě. Budu u baru.
A odešla, klapajíc podpatky.
Zůstali jsme sami. Uprostřed sálu, v davu – ale sami.
– Ty teda co děláš?
– Pracuju. Jsem restaurátorka. Mám tu klienty.
– Restaurátorka? – zamrkal. – Vážně?
– Vážně.
– Marcelo… – přistoupil blíž. Voněl koňakem. – Musím ti něco říct. Byl jsem idiot.
Mlčela jsem.
– Ta Líza je příšerná. Prázdná. Neumí ani udělat míchaná vajíčka. Pořád jen kluby, lázně, restaurace. Jsem unavený, Marcelo.
– Umím si představit.
– Rozvádím se. Už jsem podal. – Chytil mě za ruku. – Zkusíme to znovu? Vždyť jsi mě milovala. Vždycky.
Podívala jsem se na jeho prsty. Cizí. Kdysi – nejbližší. Teď – prostě cizí.
Jemně jsem uvolnila ruku.
– Igore. Pamatuješ, co jsi mi řekl na rozloučenou?
Zamračil se.
– Řekl jsi – užívej si svobody.
– Marcelo, já nechtěl…
– Počkej. Chci ti poděkovat. Bez ironie.
Díval se, nic nechápaje.
– Ty jsi mi opravdu daroval svobodu. Dlouho jsem ji nemohla rozbalit – jako dárek, který se bojíš otevřít. A pak jsem otevřela. Uvnitř byla já sama. Ta, kterou jsem pohřbila před osmnácti lety.
– Marcelo…
– Takže díky. A – ne. Nevrátím se.
– Ale proč? Mám byt, peníze, zajistím tě…
– Igore. Už se živím sama. Dávno.
V tu chvíli přišel Dmitrij Voloch. Klidný, tichý, se dvěma skleničkami.
– Marcelo, jste připravená? Sběratel z Brna čeká na seznámení.
– Ano, Dmitřiji. Samozřejmě.
Natáhl ruku. Vzala jsem ji.
Igor stál a díval se za námi. Na moji rovná záda. Na to, jak uctivě se k ní sklání ten muž v drahém obleku.
U baru Líza něco vykládala. On neslyšel.
U dveří jsem se na vteřinu otočila. A – ne, ne triumfálně. Jen jsem mávla. Jako se mává známému, s nímž jste se rozešli dávno a bez výčitek.
Sběratel se ukázal jako šedivý těžký muž s dětskýma modrýma očima. Boris Navrátil. Líbal ruku staromódně, s úklonou, říkal „paní“ – bez ironie.
– Dmitrij o vás vyprávěl zázraky. Nevěřil jsem. Teď vidím – nelhal.
– Ještě jste neviděl moje práce.
– Viděl. Před třemi měsíci. „Bohorodička něžná“, osmnácté století. Pamatujete?
Pamatovala jsem. Půl roku mi to trvalo.
– Vy jste ji koupil?
– Já. A chci víc. Mám něco delikátního. Můžeme si promluvit?
Odešli jsme k oknu. Dmitrij zůstal u sloupu – nenápadně, stranou, ale nablízku. Cítila jsem ho zády a bylo mi od toho podivně teplo.
Koutkem oka jsem viděla: Igor pořád u toho Švabinského obrazu. Sám. Líza odjela – asi se scénou. Díval se mým směrem, ale už jsem se neotáčela.
– Mám ikonu, – tiše říkal Boris Navrátil. – Kutnohorskou. Šestnácté století. Problém je, že její historie je nejasná.
Napjala jsem se.
– Kradená?
– Ne-ne, co vás nenapadá. Vyvezena ve dvacátých letech. Pak Paříž, New York. Před dvěma lety jsem ji koupil v aukci, legálně. Ale chci ji vrátit domů. A v opravdové podobě. V devatenáctém století byla silně přemalována. Pod přemalbami, jsem přesvědčen, leží mistrovské dílo.
– Proč to chcete?
Boris Navrátil chvíli mlčel.
– Moje babička pocházela z Kutné Hory. Ve dvacátém čtvrtém odešli. Její otec, kněz, byl zastřelen v třicátém sedmém. Tuhle ikonu hledám čtyřicet let. A teď jsem ji našel.
Zalily mě slzy do očí.
– Vezmu to.
Práce na kutnohorské ikoně měla začít za měsíc – po dokumentačních dohodách. A zatím život plynul dál.
V pondělí ráno jsem přijela do ateliéru a našla pod dveřmi obálku. Bez známky. Vzkaz známým nevyrovnaným rukopisem:
„Marcelo, musím s tebou mluvit. Ne po telefonu. Budu ve středu v sedm u tvého ateliéru, v kavárně na rohu. Jestli nepřijdeš – pochopím. Ale moc prosím. I.“
Dlouho jsem seděla a dívala se na papír. Zmačkala jsem ho. Uhladila. Zase zmačkala.
Ve středu v sedm jsem přišla.
Sama jsem nevěděla proč. Možná jsem chtěla udělat tečku – ne tu krásnou z galerie, ale opravdovou. Každodenní. Konečnou.
Igor čekal u rohového stolu. Před ním šálek čaje, netknutý. Vstal, když jsem přišla, neobratně.
– Díky, že jsi přišla.
– Mám dvacet minut.
– Budu rychlý. – Chytil se šálku. – Marcelo, bez Lízy, bez publika… Neřekl jsem to tehdy v galerii správně. Tedy správně, ale ne tak.
– Jak tedy?
Zvedl oči. Najednou jsem uviděla: v nich se koupal opravdový strach. Ten, který přichází, když člověk pochopí, že udělal nenapravitelné.
– Podělal jsem to tak, že to dodnes nemůžu uklidit.
– Ano.
– Cože – ano?
– Ano, podělal jsi to. – Řekla jsem to bez vzteku. Jako konstatování. – Proč jsi mě zval?
Mlčel. Vytáhl z kapsy sametovou krabičku, ošoupanou. Poznala jsem ji okamžitě.
– Babiččin prsten, – řekla jsem tiše.
– Pamatuješ?
Prsten jeho babičky s malým smaragdem. Před osmnácti lety mi ho Igor daroval k zasnoubení. Za pár let ho chtěl zpátky – „do úschovy“, pro budoucí děti. Děti se nekonaly. Prsten zůstal u něj.
– Chci ti ho vrátit. Je tvůj. Po právu.
– Igore…
– Jen si ho vem. Není to nabídka. Všechno jsem pochopil tehdy v galerii. Viděl jsem, jak s tím Volochem… – hlas se mu zachvěl. – Miluješ ho?
Odmlčela jsem se. Poctivě jsem naslouchala sama sobě.
– Zatím nevím. Ale mohla bych. Pokud čas dá.
Igor přikývl. Těžce.
– Jsem rád. Opravdu. Je normální chlap, zjišťoval jsem si o něm.
– Zjišťoval sis?
– A jak. Osmnáct let jsem byl tvůj muž. Mám právo.
Dívala jsem se na něj a viděla – poprvé, možná za celý život – ne pána, ne viníka, ne zrádce. Prostě unaveného staršího muže, který prohrál tu nejdůležitější partii. A teď to chápe.
Nebylo to bolestné. Bylo mi ho lidsky líto.
– Igore. Prsten si nevezmu. Dej ho… no nevím. Své neteři – Lída má dceru, která roste. Nebo do kostela.
– Jednu věc řeknu. A dost. Dobře?
– Dobře.
– Děkuju, že jsi odešel.
Díval se nechápavě.
– Kdybys neodešel, vařila bych boršč do šedesáti. A nenáviděla bych tě potichu, tajně, aniž bych si to přiznala. A sebe taky. Teď – nenávidím. Ani tebe, ani sebe. To je vzácná věc.
Mlčel. Po tváři mu pomalu, těžce skanula slza. Neutíral ji.
– Měj se hezky, – řekla jsem. – A opatruj se.
Vstala jsem. Oblékla si kabát. U dveří jsem se otočila – seděl se sklopenou hlavou. Ramena se mu jemně třásla.
Vyšla jsem na ulici. Do obličeje mi narazil vítr – studený, voněl listím a trochu kouřem.
Šla jsem po bulváru a plakala. Tiše, bez vzlyků. Ne žalem. Ne škodolibostí. Prostě – velká bolestná kapitola se zavřela. Bez háčků, bez otřepů. Pustila mě.
A jen kdesi uvnitř, malým třískem, sedělo nepochopitelné. Ne lítost. Pochybnost. A co když to bylo zbytečné? Co když osmnáct let přece jen není prázdno a bylo by správné dát ještě jednu šanci?
Došla jsem k metru. Zastavila se. Postála vteřin deset.
A pochopila jsem: ne. Nebylo zbytečné.
Sešla jsem po eskalátoru.
Kutnohorská ikona se ukázala složitější, než jsem čekala. Tři vrstvy přemaleb. Spodní – šestnácté století, jak sliboval Boris Navrátil. Mezi ní a povrchem ještě dvě: osmnácté a konec devatenáctého. Každá se odstraňovala milimetr po milimetru.
Pracovala jsem téměř rok.
Za ten rok se mnohé změnilo.
Dmitrij mi nabídl ruku v dubnu. Ne v restauraci, ne s prstenem – na to byl příliš chytrý. Seděli jsme v mé malé kuchyni, pili čaj.
– Marcelo. Nevezmeme se?
– Takhle rovnou?
– Proč to komplikovat? Oba už nejsme dvacetiletí. Víme, co chceme.
– A co chcete, Dmitřiji?
– Vás. Na celý zbytek života. Pokud nejste připravená – počkám. Jsem trpělivý.
– Dejte mi podzim.
– Podzim tedy podzim.
Neurazil se. Byl opravdu trpělivý.
V květnu mi Táňa řekla: Igor se přestěhoval za Prahu. Prodal pražský byt, koupil dům v osadě. S Lízou se rozvedl rychle, bez skandálů. Teď má nějakou sousedku. Vdovu. Vaří mu polévky. Tichá.
Když jsem to slyšela, z nějakého důvodu jsem se usmála. Ať je. Jen ať je aspoň trochu klidný.
A v srpnu se stalo hlavní. Odstranila jsem poslední vrstvu přemalby z kutnohorské ikony.
A pod ní se otevřela tvář.
Stála jsem v ateliéru sama, v noci ve dvě, a dívala se na obličej Spasitele – tichý, přísný, namalovaný rukou neznámého mistra před pěti sty lety. Prošlý válkami, revolucemi, emigrací, oceánem, aukcemi. A vracející se – domů. K vnukovi toho kněze, který byl zastřelen v třicátém sedmém.
Zavolala jsem Borisi Navrátilovi. Vzbudila jsem ho.
– Borisi Navrátile, promiňte… Otevřela se.
V sluchátku bylo ticho. Dlouhé ticho. Pak jsem uslyšela, jak starší muž pláče – daleko, ve svém domě na Střeleckém ostrově.
– Paní, – řekl konečně a hlas se mu chvěl. – Okamžitě vyrážím. Do rána nevydržím.
Přijel v sedm ráno, neholený, v pomačkaném obleku, s krabicí bonbonů – absurdní, směšný, jako by šel do školky.
Vstoupil do ateliéru. Uviděl ikonu. A klekl si.
Odvrátila jsem se. Nechala jsem ho být o samotě. S ní. S babičkou. S pradědečkem. Se vší tou velkou strašlivou světlou historií, která se sešla v jediném bodě – v mém ateliéru na Vinohradech.
V září jsem se vdala.
Svatba byla tichá. Asi dvacet lidí. Táňa s manželem. Učitelka z UMPRUM. Boris Navrátil, speciálně přijel z Brna. Několik mnichů z kláštera, pro který jsem pracovala – seděli v koutě, nesměle pili mošt.
Šaty krémové, jednoduché. Ve vlasech jedna bílá růže. Závoj jsem si nebrala. Podruhé – není k čemu.
Dmitrij mi nasadil snubní prsten – tenký, z bílého zlata. Bez kamenů. Věděl, že nemám ráda lesk.
Bylo mi dvaačtyřicet.
Večer, když hosté rozešli, seděli jsme na balkoně nového bytu, pili víno. Mlčeli jsme.
– Míťo. Já jsem teď pochopila jednu věc.
– Jakou?
– Když Igor odcházel, řekl – užívej si svobody. Posměšně. A dopadlo to, jako by mi požehnal.
Dmitrij vzal mou ruku. Políbil ji do dlaně. Nic neodpověděl. Je dobře, když člověk na každou větu neodpovídá něčím hezkým.
Dopila jsem víno. Postavila skleničku.
Zítra do ateliéru. Mám tam novou práci – docela obyčejnou, ikonu devatenáctého století z vesnického kostela u Olomouce. Maličkou, prostou, bez archivních dokumentů, bez legendy. Prostě ikona, kterou přinesl místní farář, přivezl autobusem v celtovém pytli.
Myslela jsem na ni s potěšením.
