Drahomíro! Kde jsi?! Staň se, než se mi staneš! Nevracej se domů! Slyšíš mě? Nedovolím!
Pětiletá holčička, zakuklená v křoví bříz u plotu starého venkovského domu, sedí na sluncem prohřátém kameni, zakrývá uši dlaněmi a tiše si něco broukne pod nos.
Ať volá!
Drahomíra neslyší!
Kdyby se jen mohla zavřít oči a nevidět dívnou, krásnou ženu, která stojí na prahu babiččina domu! Ale nemůže! Protože by ji našla. Už to tak bylo. Pak se Drahomíra schovala za kurník a tiše tiše poseděla, až usnula. Probudila se až po drsném poplachu, po tvrdém plácnutí a po tom, co ji tahali za ucho tak, že se bála kdykoli se ho dotknout. Bolí to!
Ta krásná žena není maminka. Je teta Alena sestra matky. Drahomíru nemá ráda, protože nemá otce. Co to znamená, Drahomíra zatím neví, ale domnívá se, že to ví Petr, soused, který už má jedenáct let. Petr jí řekl, že to znamená, že Drahomíra není nikomu potřebná. Nemá otce, ani matku. Má jen tetu a starou babičku. Když babička umře, vezme ji teta, ale ona to nechce. Má dost svých dětí. Tak řekla.
Proč mám taký trest?! Maminko! Proč mlčíš! To jsi ty! Škodolila jsi Natálku, dokud nedostala podprsenku, a teď co? Nemám žádnou gumovou bytovku! Stlačujeme se tam jako sleď v sudu! Já, manžel, dvě děti a tchýně! Všechno to jsou dvě místnosti! Kam ji schováme? A k čemu?
Nemůžeš tak, Aleno! Je ti přece rodina!
Není mi! Nepřála jsem si ji mít! A Natálce jsem řekla, že s tím miláčkem nic nevyjde! Právo? Samozřejmě! Natálka už není, ten kluk zmizel jako duch před úsvitem!
Co má dítě proti tobě?
Nic! Jen břemeno Nemůžu, tati, chápeš? Nemám sílu! Všichni se diví Nemůžeš si s nimi nic udělat! Bojuju, snažím se získat i jediný haléř, a nic! Jedna škola rozbije sklo, druhá žádá nové džíny Kde vezmu tolik peněz?! Našli jsme boháče! Táta dýchá jen vzduch! Dostane plat a chodí jako šnek! Já chci do rodiny každý haléř! A co je to, co tam má být jen haléř, který ani nevidíš to ho nezajímá! Pracuju na dvou pracích, on na jedné už unavený, chudák! A práce neútoč na ležícího! Sednou do kruhu a celý den si v prázdnu štiplí, dokud šéf nedá facku! Pak se pobaví, škrábou si trochu. A jsou spokojeni! Jak žít, tati?
Promiň, dcerko, že ti nepomohu Ale odevzdat tě do dětského domova při živých příbuzných je hřích!
Hřích, maminko, ne můj!
Tak kdo by se s tím hádal!
Nemohu ji milovat, rozumíš či ne!
Pak nic! Hlavně, aby žila v rodině! Je hanba Ach, Aleno Copak jsi neřekla, že by bylo lehčí žít, kdyby tě milovali? Ona také chce, aby ji milovali Živá duše
Duše Duši, maminko, pohádkami o lásce nenakrmíš, když je živá! Požádá si o všechno. Kde ty peníze seženeme? Řekneš? A o lásku raději nemluv! Ten čas, kdy jsem tě potřebovala, už je pryč! Dost! Děvče vyrostlo Zmloudnilo
Drahomíra z toho rozhovoru, který poslouchala zpod babiččina postele, nepochopila ani polovinu. Ale zapamatovala si téměř vše. Ošetřovatelé ve školce ji vždy chválili. Říkali, že má dobrou paměť. A tak se snaží. Poslouchá pozorně a potom může všechno přepovědět slovo za slovem!
Drahomíro! Kolik ještě volat budeš?! Pokud nevyjdeš, půjdeš hladová spát! teta Alena se znovu objevila na prahu, ale jen na chvilku.
Babičce zase bolela hrudka a její sténání Drahomíru slyšela i v úkrytu, ačkoliv plot a břízy byly daleko od domu.
Nechť je hladová! Ale ne bitá! Drahomíra ví, proč je tetě potřeba. Ráno jí přikázala umýt půdu a schody na verandě. A Drahomíra zapomněla. Rozptýlila se. Petr jí daroval starou červenou autíčko, která postrádala jedno kolo. Drahomíru to stačilo! Má jen pár hraček: starou panenku Maruškku, kterou babička ušila z nosního kapesníku, a šedého zajíčka s jedním okem. Ten má nejraději. A ještě maminy korálky modré, krásné, co jí daroval tatínek. Babička říkala, že na tržišti mají cenu jako pískoviště. Drahomíra si však nehlídá, kolik stojí. Rozkládá korálky po schodech verandy, a to je pro ni moře, hory i drak, jako v té knížce, kterou nesmí brát z police. Babička zakazuje! Říká, že Drahomíru může roztrhnout.
Je to nespravedlivé! Drahomíra nikdy netrhala knihy! Miluje je! I ty bez obrázků. Písmena zatím nezná všechna, ale tři už umí. Když je vidí na řádcích knih, radost jí rozsvítí oči. Když je pozná, pozná i další, až se naučí! Stačí trochu úsilí.
Večer zahaluje dvůr lehkým závojem dusné tmy. Komáři bzučí u ucha a Drahomíra povzdechne. Čas jít. Jídlo už nejspíš nedostane, ale teta Alena už několikrát proběhla po dvoře, stará se o domácnost a je unavená. Na Drahomíru už nezbude síly. Trochu se nařve a skončí.
Drahomíra vyleze z úkrytu a kráčí k verandě. Tam už sedí na schodech zamračená teta Alena.
Přišla? Moje neštěstí Kde ses šmátrala?! Celá špinavá Vstup do domu!
Drahomíra vydechne. Už ji dneska nebudou křičet. I dospělí unaví se křikem. Může jít k babičce, přitisknout se ke suché, horké ruce a chvíli počkat. Bolest odezní, babička na chvilku odpustí a bude litovat Drahomíru. To je nejdůležitější celý den jemný dotek, tichý šepot a slova
Miluji tě, má maličká! Miluji
Nikdo taková slova Drahomíře neřekl. Maminka nezvládla, teta Alena zřejmě neznala. Drahomíra někdy zaslechla, jak Alena vyčítá babičce, že mluví malými slovy, ale své dcery nikdy neřekla.
Drahomíra jí nevěří. Není možné, že to tak je. Dospělí jsou podivní. Špatné si pamatují, dobré zapomínají. Jednou se Drahomíra ptala, proč to dělá. Je to jako škrábání rány na ráně. Sundáš kůži a znovu bolí. A tolikrát, dokud se nezahojí A i když se zahojí, když pořád škrábeš, zůstane jizva. Ptá se proč? Protože ruce škrábe! Babička říká, že když se nedá milovat, bolí duše. Babička řekla, že to tak je. Co se v duši škrábe, že dospělí stále ubližují sami sobě? Divné
Kdyby se Drahomíru zeptali, řekla dospělým, co mají udělat, aby bylo všem dobře. Babičce říct tetě Aleně: Miluji tě! a litovat ji, protože Drahomíru litují večer. To je tak jednoduché! Vzít a litovat! A tetě Aleně dovolit, aby to udělala Teta Alena je silná! A velmi chytrá! Přesto Drahomíru litovat chce Protože, jak Alena tvrdí, nikdo ji nemiluje Nikdo ji nikdy nemiloval. Lže, že vůbec nikoho není. Kdyby ale milovali, neplakala by v noci do polštáře! Drahomíra to ví. Protože sama pláče Ví, že když babička zmizí, už ji nikdo nebude milovat
Babička pohladí Drahomíru po hlavě, řekne svá slova a pustí ji.
Jdi, dítě! Čas spát!
Drahomíra si zvykla poslouchat. Otočí se a odejde, aniž by si všimla, jak babička kříží ruku po její zádech, něco šeptá.
Velmi žíze, Drahomíra se plíží do kuchyně, doufá, že tam je teta Alena.
Tam je
Co jsi?
Vodu
Moc ti bude z té vody řve teta a nalije sklenici mléka, položí před Drahomíru talíř brambor a velký kus chleba. Jez! Vodu jsem ohřála. Maminku omyju, pak tě. Špinavá, jako čertík!
Teta Alena, když prochází kolem Drahomíry, automaticky ji pohladí po hlavě. Drahomíra najednou udělá, co už dlouho chtěla. Sklouzne z křesla a objímá tetiny nohy. Vysoko nedosáhne.
Co děláš? řekne Alena, vyplašená, odtahuje Drahomíru od sebe. Co?
Budu tě milovat. Když nikdo nechce Můžu?
Otázka zůstává bez odpovědi. Teta Alena nečekaně pláče a utíká z místnosti, odtlačí Drahomíru. Drahomíra ale ví není to nic není to hrozné Teď může klidně sníst a vypít své mléko. Alena bude plakat a uklidní se. Bolest už nebude tak velká. Drahomíra to také cítí. I kdyby se zlepšila jen trochu, stačí! Stačí ta chvíle večerního souznění s babičkou, aby myslela na dobré, ne na špatné Možná i Aleně to pomůže? Když člověk myslí na dobré, je mu lehčí. I když ho někdo ubližuje
Teta Alena se vrací do kuchyně, nalije do vany teplou vodu a myje Drahomíru. Myje tiše, ne křičí. Houbičku používá podivně, lehce, ne tak, jak bývá.
Jdi! Lež se. Je čas!
Krátký rozkaz a Drahomíra vydechne. Může jít do malé místnosti, kde stojí její postel, schovat se pod lehkou přikrývku, přiklopit si hlavu a tiše si povídat s maminkou. Každý večer s ní mluví. Po kapkách o všem. Babička jednou řekla, že je to dobré. Správně. A maminka to slyší. Drahomíra tomu říká. Dnes třeba musí mamince vyprávět o tetě Aleně. A také o tom, že zítra ráno vstane dřív a umyje schody na verandě, jak jí Alena řekla. Drahomíra ráda uklízí. Jen někdy zapomene, že to má udělat.
Ráno však nic nestihne. Protože brzy ji probudí teta Alena, políčí ji podivně a vyhodí z domu, kde už na Drahomíru čeká sousedka babičky.
Nechte ji tady chvíli. Nic tady není
Rozloučí se?
A co? Dokud ji nevidíme, bude žít. Ještě malá
To je pravda. Dobře. Nakrmím ji a pomůžu.
Díky
Po několika dnech Drahomíra jede s tetou Alenou autobusem do města. Do babiččina dům se už nevrátí. Bude prodán během roku a Alena řekne Drahomíře, že je teď její dcera oficiálně. Slovo Drahomíře nezná, ale zní to hezky.
A ještě se jí líbí, že teta Alena povolila vzít s sebou starého zajíčka, který jí babička kdysi dal. Je to už tak starý, že Drahomíra už ho nepamatuje. Vypadá jako jednorozek s jedním okem, ošoupaný, s odtrženým ušním lalokem. Teta Alena ho přišila. Chtěla i oko přišít, ale nemohla najít správnou knoflíkovou. Řekla, že to udělá později. Drahomíře to nevadí. Může počkat.
Nejvíc ale není to. Nejvíc je, že každý večer Drahomíra přichází k tetě Aleně a ta dělá to, co dříve dělala babička. Hladí Drahomíru po lících a říká slova, která chce slyšet a poslouchat celý den!
A tak Drahomíra konečně našla klid v srdci, který jí celý život nedovolil poznat.
