**Deník 12. září**
Svetlo! Kde jsi, už se mi ukryj! Nemusíš se vracet domů! Slyšíš mě? Nerozlučím tě!
Mladá dívka, zhruba pět let, se schovala mezi křovinou břízových listů u plotu starého venkovského domu. Seděla na sluncem prohřáté zemi, zakrývala si uši dlaněmi a tiše si mumlala něco pod nos.
Ať volá!
Mílo neslyší!
Kdyby se jen dalo zavřít oči a nevidět nádhernou ženu stojící na prahu babiččina domu. Ale nemůže! Jinak by ji našla. Už to tak bylo. Tehdy se Míla schovala za chlapcovou dřevěnou bedničku a tiše tiše seděla, až usnula. Probudila se jen po tom, co ji trefil těžký facka a zatáhli jí za ucho tak se bála ho pak i dotknout. Bolí to!
Krásná žena není její matka, ale teta Jana sestra její maminky. Jana Mílu nemá ráda, protože je bezotcovská. Co to znamená, Míla zatím neví, ale domnívá se. Ptala se na to u Štěpána, souseda, který už má jedenáct let. Štěpán ví, že to znamená, že Míla nikdo nepotřebuje. Nemá otce, ani matku, jen tetu a starou babičku Alžbětu. Když babička zemře, Mílu si vezme teta, ale ona to nechce má dost svých dětí. Tak řekla.
Proč mám takový trest?! Maminko! Ty to všecky děláš! Štěpáně nechala, než jsem přinesla do podlahy, a teď co? Moje byt není pružný! Tlačíme se jako sleďi v sudu! Já, manžel, dva děti a tchýně! A to všechno ve dvou pokojích! Kam ji dát? A proč?
Nesmíš tak, Jano! Je to přece tvá rodina!
Je mi to jedno! Nepřála jsem si ho mít! A Štěpáně řekla, že s tím miláčkem nic nedojde! Měla jsem právo? Samozřejmě! Štěpáně už není, a ten zmizel jako čert před úsvitem!
Co má dítě před tebou udělat?
Nic! Jen břemeno Nemám sílu, maminko! Však nevíš? Sil mi není! Všichni se šťourají Nemůžeš je dosáhnout! Bijím se, abych přinejmenším pár haléřů vydělala, ale nic nepomáhá! Jedna škola rozbije sklo, druhá prosí o nové kalhoty A kde ty peníze beru? Našel jsem milionáře! Otec ani nešle! Dostane výplatu a chodí s hlavou v oblacích! Já všechna peníze v rodině jsou na korunu! A co je za kořist? To ho vůbec nezajímá! Pracuju na dvou brigádách, on se už na jedné vyčerpává, chudák! A práce není žádná! Sedí v kroužku a šlápnou na podlahu půlden, dokud mu šéf nedá ránu po krku! Pak si oddechnou a jsou spokojení! Jak žít, maminko?
Promiň, dcerko, že ti nemohu pomoci Jen vydat tě do dětského domova při živých příbuzných je hřích!
Ten hřích není můj, maminko!
Kdo by se s tím hádal!
Nemohu ji milovat, chápeš to nebo ne?!
A ne, ne! Hlavně ať žije v rodině! Je to trapné Ó, Jano Neřekla jsi, že by bylo jednodušší, kdyby tě milovali? Tak i ona potřebuje lásku Živou duši
Duše Duši, maminko, bajkama o lásce nenajíš, když je živá! Vždy požádá. Kde ji vezmu? Neřekneš? A lásku ani moc nepromýšlej! Už uplynula doba, kdy jsem ji potřebovala! Dost! Děvče vyrostlo Zralejší
Míla poslouchala ten rozhovor schovaná pod babiččiným lůžkem a nepochopila všechno, ale zapamatovala si skoro vše. Všechny pečovatelky v dětském domově ji chválily říkaly, že má dobrou paměť. Míla se snaží. Poslouchá pozorně a potom dokáže vše přepsat slovo od slova.
Mílo! Kolik můžeš volat?! Když se neukážeš, půjdeš hladová spát! teta Jana se znovu objevila na prahu, ale jen na chvilku.
Babičce zase bylo špatně a její sténání Mílu slyšela i ve svém úkrytu, i když plot a břízy byly daleko od domu.
Ať hladová! Ale ne bitá! Míla ví, proč je teta potřebuje. Ráno jí přikázala umýt půlku podlahy a schody na verandě. Míla zapomněla. Začala se hrát. Štěpán jí daroval starou červenou hračku autíčko bez jednoho kola. Míla byla nadšená! Má jen málo hraček: starou panenku Marušku, kterou babička ušila z nosníčků, a šedého zajíčka s jedním okem. Ten má nejraději. A maminky korálky modré, dával jí tatínek. Babička říkala, že na tržišti mají cenu nulu. Míla však nezajímá, kolik stojí. Rozprostřela korálky na schodech verandy; pro ni jsou to hory, moře i drak, jako v té knížce, kterou nesmíš brát ze skříně. Babička říká, že ji nesmí roztrhat.
Je to nespravedlivé! Míla nikdy knihy netrhala! Líbily se jí! I ty bez obrázků. Písmena ještě nezná všechna, ale tři už zvládla. Když je uvidí v řádcích knihy, moc se raduje. Když je pozná, pozná i další, až se naučí! Stačí se trošku snažit.
Večer zahalí dvůr lehkým šátkem temnoty. Komáři bzučí kolem ucha a Míla povzdechne. Je čas jít. Jídlo už jí možná nedají, ale teta Jana už několikrát pobíhala po dvoře, starala se o domácnost, a tak je unavená. Na Mílu už nemá síly. Trochu ji napomůže a pak už bude hotovo.
Míla vyklouzne ze svého úkrytu a kráčí k verandě. Tam už sedí na schodech zamračená teta Jana.
Přišla? Mé neštěstí Kde jsi se schovávala?! Celá špinavá Jdi dovnitř!
Míla vydechne. Dnes už ji nebudou křičet. Dokonce i dospělí jsou unavení z křiku. Může jít k babičce, přitisknout se ke suché, horké ruce a chvíli počkat. Bolest odejde, babička se na chvíli polepší a pochopí Mílu. To je nejdůležitější celý den lehký dotek, tichý šepot a slova
Miluju tě, moje maličká! Miluju
Nikdo jiný takové slova Míle neřekl. Maminka nestihla, a teta Jana zřejmě neznala. Míla zaslechla, jak teta Jana obviňuje babičku, že malá mluví slovy, ale své dceři nic neřekla.
Míla jí nevěří. Nemůže to být pravda. Dospělí jsou podivní. Špatné si pamatují, dobré zapomínají. Míla se jednou zeptala tety, proč to dělá. Je to jako škrábání rány. Odtrhneš kůži, a zase bolí. A tak dlouho, dokud se ránu nezhojí Ale když ji pořád škrábeš, zůstane jizva. Ptá se proč? Protože ruce se škrábou! Tak babička říká, a křičí na Mílu, když to dělá. Zajímá mě, co bolí, když se nemilují? Duši? Babička říkala, že tak to je. A co pak škrábe v té duši, co chce dospělí pořád znovu bolet? Podivné
Kdyby se Míla zeptala, řekla by dospělým, co musí udělat, aby bylo dobře. Babičce říct tetě Janě: Miluji tě! a litovat ji, protože Mílu litují večer. To je tak jednoduché! Vzít a litovat! A tetě Janě dovolit babičce to udělat Teta Jana je silná! A moc chytrá! Přesto Mílu litujou Však podle toho, co teta Jana říká, nikdo ji nemiluje A nikdy nemiloval. Lež, že vůbec nikdo. Kdyby ji někdo miloval, neplakala by v noci do polštáře. Míla to ví, protože sama pláče Ví, že když babička nebude, nikdo ji nebude milovat
Babička pohladila Mílu po hlavě, řekla svá slova a pustila ji.
Jdi, dítě, je čas spát!
Míla se naučila poslouchat. Otočí se a odejde, aniž by si všimla, jak ji babička kříží po zádech a něco šepotá.
Moc ji žíze, a tiše se vplíží do kuchyně, doufajíc, že tam je teta Jana.
Tam
Co chceš?
Vodu
Moc vody ti dám sestřička vrčí a nalévá sklenici mléka, položí před Mílu talíř s bramborami a velkým kusem chleba. Jez! Vodu jsem ohřála. Maminku osprchuju, pak i tebe. Špinavá jako čarodějnice!
Teta Jana, přecházejíc kolem Míly, automaticky ji pohladí po hlavě. Míla náhle udělá to, co dlouho chtěla. Sklouzne ze stoličky a obejme nohy tety. Nedosáhne výš.
Co to je? teta Jana, rozrušená, zvolá a odtlačí Mílu od sebe. Co?
Budu tě milovat. Když nikdo nechce Můžu?
Otázka zůstává bez odpovědi. Teta Jana náhle brečí a utíká z místnosti, odtlačujíc Mílu. Ale Míla ví, že to nic není hrozné Teď může klidně sníst a vypít své mléko. Teta Jana bude brečet a uklidní se. Ale už nebude tak moc bolet. Trochu se uleví, a to je už dobře! Stačí jen chvíli po boku babičky večer, aby Míla přemýšlela o dobrém, ne o špatném Možná i tetě Janě to pomůže? Když člověk myslí na dobré, je mu lehčeji, i když ho někdo ubližuje
Teta Jana se vrátí do kuchyně, nalije teplou vodu do dřezové vany a myje Mílu. Myje tiše, ne křičí. Houbičkou otírá podivně. Lehce ne jako obvykle.
Jdi! Lež se. Je čas!
Krátký rozkaz a Míla vydechne. Může jít do malé místnosti, kde stojí její postel, schovat se pod lehkou povlečku a povídat si tiše s maminkou. Každý večer s ní mluví po kouscích o všem. Babička jednou řekla, že je to dobré. Správně. A maminka ji slyší. Tak Míla dnes poví, že má říct tetě Janě, co se stalo, a zítra ráno vstanou dřív a umyjí schody, jak jí teta Jana přikázala. Míla miluje pořádek, jen někdy zapomene, že to má udělat.
Ráno ale nic nestihne. Protože ji brzy brzy probudí teta Jana, políbí ji, což je podivné, a vyhodí z domu, kde už na Mílu čeká sousedka babiččina.
Nechte ji tu zatím. Není tady nic
Můžu se rozloučit?
Proč? Dokud neviděla bude si pamatovat živou. Ještě malá
To je pravda. Dobře. Nakrmím ji a pomůžu.
Díky
Po několika dnech odjíždí Míla autobusem s tetou Janou do města. V babiččin domě se už nevrátí. Za rok ho prodají a teta Jana řekne Míle, že je teď její dcera už oficiálně. To slovo Míle není známé, ale zní jí hezky.
A taky se jí líbí, že teta Jana dovolila vzít s sebou do města starého zajíce, kterého babička kdysi dávno darovala. Ten už dlouho Míla neviděla. Zdá se, že byl vždy jednoučký, prošlý a s jedním okem. Pravda, už není odtržený teta Jana ho přišila. Chtěla i oko přišít, ale potřebná knoflíky nenašla. Řekla, že to dodělá později. Míla nemá spěchu. Může počkat.
Nejvíc ale není to. Hlavní je, že každý večer Míla chodí k tetě Janě a ta dělá, co kdysi babička. Hladí Mílu po tváři a říká slova, která chce poslouchat celý den.
Miluju tě
Když teta Jana poprvé taková slova řekla, den poté po babiččině úmrtí Míla nevěřila. A pak dlouho nevěřila. Vždy ale odpověděla:
Já tě taky miluju!
Teď Míla věří. Protože teta Jana říká tyto slova nejen Míle, ale i svým dětem, manželovi i když ne každodenně. A on jí také nevěřil dlouho, skoro jako Mílu. Teď už věří a odpovídá. Nebyla to jen slova. Našel další práci a nevyhnal Mílu. Řekl, že kde jsou dva, jsou tři, a ať Míla zůstane. Proto mu Míla i teď říká ty slova. Občas
Samozřejmě bratr a sestra Mílu někdy uráSamozřejmě bratr a sestra Mílu někdy uráží, ale já vím, že v srdci mají místo i pro mě.
