Nedám jeho byt
Co tady děláš?
Valérie stála ve dveřích, ani o krok zpátky. Ruči měla položené na zárubni, jako by nebránila vstupu do pokoje, ale do celého života.
Dobrý večer, paní Valérie Štěpánová.
Ptala jsem se, proč jsi přijela.
Markéta hned neodpověděla. Podívala se na práh, na starý kobereček, který kdysi koupila na trhu ona sama modrý s bílým lemem. Ještě tam ležel, už trochu ošoupaný, ale vyhozený nebyl.
Můžu dál?
Pauza byla dlouhá. Valérie zůstala stát, ale po chvilce přece jen odstoupila, slova neřekla, jen prošla do kuchyně. Dalo se to brát jako pozvání.
Markéta vešla a zavřela za sebou. V předsíni známě i neznámě vonělo kdysi tu byl cigaretový kouř z kabátu Honzy, který visel přesně zde, na levém háčku. Teď tu byl jen flanelový župan a stará vlněná čepice.
V kuchyni už Valérie hrnula s konvicí na čaj, i když zjevně nikoho pohostit neplánovala. Potřebovala něco dělat rukama.
Viděla jsem světlo v okně, řekla Markéta. Procházela jsem kolem.
V deset večer?
Autobus měl zpoždění. Čekala jsem na zastávce.
Valérie postavila konvici a otočila se. Podívala se na Markétu pohledem, kterým se díváš na někoho, komu už dávno nevěříš, ale ještě se ho docela nevzdal.
Odlož si, když už jsi přišla.
Markéta pověsila kabát na tentýž levý háček, pod čepici. Pak se zamyslela a pověsila ho na pravý.
Seděly naproti sobě u stolu. Valérie rozlila čaj, beze slova před Markétu postavila hrnek, aniž by se jí ptala, jestli chce. Cukr postrčila po stole, oči nesundala z hrnku. Všechno to byly rutinní pohyby, tělo vědělo lépe než mysl, co dělat, když je u stolu host, i když duše odmítala.
Jak žiješ? zeptala se Markéta.
Dobře. Stejně jako vždycky.
Markéta se zadívala na její ruce. Věk i roky v nich byly otlačené, klouby vystoupily, stařecké skvrny. Ale teď svírala hrnek příliš pevně na obyčejné dobře.
Přišla jsem si promluvit, řekla Markéta.
O čem?
O ledasčem.
O papírech?
Markéta se na moment zarazila.
Nejenom.
Valérie usrkla čaj a naznačila odložení hrnku se slabým klapnutím, které mohlo znamenat cokoli nebo vůbec nic.
O papírech mluv s notářem. Já už řekla všechno, co jsem měla.
Vím.
Tak proč to opakuješ.
Nebyla to otázka. Markéta na ni neodpověděla, jen taky popila čaje příliš horký, vrátila hrnek na talířek.
Za oknem bubnoval ten jemný podzimní déšť, co spíš visí ve vzduchu, než že by padal. Lampa na ulici se kývala větrem a stíny cestovaly po parapetu.
Markéta tu kuchyň znala důvěrně. Věděla, že v levém šuplíku jsou šňůry na balíky a staré baterie, které Honza nikdy nevyhodil kdyby bylo potřeba na chvíli. Věděla, že pod dřezem stojí kbelík, který se dává tam jen když kapka stéká z trubky a ta kape každoročně na podzim. Za lednicí byla škvíra, kam kdysi spadla koruna a půl hodiny se ji s Honzou a Alešem snažili vylovit pravítkem. Honza se smál, Aleš taky, ona také.
Aleš. Už tři měsíce není.
Přivezla jsem ti domácí švestková povidla, řekla Markéta. Mám je v tašce u dveří, nevím, jestli sis všimla.
Valérie mrkla okem předsíňovému směru, pak pohledem zpět na stůl.
Všimla.
Švestková máš ráda.
Měla. Krátce se zamyslela. Mám.
V té opravě času bylo cosi přesného. Valérie sama nevěděla, kdy a kde vlastně existuje.
Markéta tomu rozuměla. I jí se občas stalo, že při řeči o Honzovi sklouzla do přítomného času a pak se v půlce věty zastavila, s takovým tichem v hlavě, že by bylo lepší mlčet docela.
Slyšela jsem, že se chystáš do Jihlavy za Tamarou, změnila Markéta téma.
Chystala. Ještě nevyřídila.
Co tě drží?
Ale… Valérie mávla rukou neurčitě. Drobnosti.
Markéta na ni pohlédla. Žádné skutečné povinnosti neměla, obě to věděly. Byl to byt, který nechtěla nechávat samotný. Byl to strach vrátit se do prázdna. Možná i strach, že by jí Tamara začala litovat, a s lítostí zacházet neuměla.
Paní Štěpánová, Markéta řekla tiše, trošku jinak. Nejsem tu kvůli žádným papírům. Opravdu ne.
Opravdu, zopakovala Valérie, a nebylo jasné, zda tomu věří.
Chápu, že se na mě zlobíš.
Nezlobím.
Dobře.
Jen nechápu, a teď se v jejím hlasu objevila opravdovost, která zněla poprvé. Nechápu, jak je možné, že už je půl roku pryč. Ty už jsi… zkrátka jinde. A já tu zůstala.
Markéta nechtěla říct špatně to chápeš ani myslíš to jinak. Jen tam seděla.
Viděla jsem tě, pokračovala Valérie. Sousedka Lída mě upozornila. Byla jsi s někým v kavárně, v srpnu. Na Zelném trhu.
Kolega z práce. Pracovali jsme na projektu.
Kolega, ozvěna.
Ano.
Valérie vstala, šla k oknu. Stála otočená zády, koukala na déšť a světlo lampy.
Aleš tě měl rád, řekla nepřítomně. Hodně. Možná víc, než sis uvědomovala.
Věděla jsem to.
Nejsem si jistá.
Markéta sevřela hrnek. Uvnitř jí něco zavířilo jako stín na parapetu. Věděla, že by snadno řekla něco navíc, kdyby teď neztichla. Tak mlčela.
Neříkám, že jsi špatná, pokračovala Valérie, stále k oknu. Nemyslím si to. Jsi mladá, je ti dvaačtyřicet, celý život před tebou. Mně šedesát osm, měla jsem syna. Jednoho syna.
Vím.
Už není. A ty přijdeš se švestkovými povidly.
Mohl to znít krutě, kdyby nebylo až děsivě přesné. Markéta cítila vděčnost za tu přesnost, i když se to nedalo vysvětlit.
Neumím to jinak, zašeptala. Slova mi nestačí. Musím přijít, nějak se přihlásit. S prázdnýma rukama by to bylo horší ještě víc.
Valérie se otočila. Pečlivě si Markétu prohlížela.
Plakala jsi? Než jsi vešla?
Trochu.
Na schodech?
Tak.
Něco na Valeriině tváři se změnilo, sotva nápadně. Vrátila se ke stolu, sedla si.
Jsme obě bláznivé, řekla.
To bylo za celý večer poprvé úplně prosté.
Bylo ticho. Déšť teď venku skutečně bubnoval.
Povíš mi, poprosila nakonec Markéta, co tě na tom závěťi nejvíc ranilo? Ne přes právníka, ale ty sama.
Valérie se na ni překvapeně zadívala, nevěříc, že ji někdo požádá, a ne přijde s hotovou interpretací.
Je to jeho byt, řekla tiše. My s Karlem na něj dlouho spořili. Osm let téměř. Mladý byl Aleš, chtěli jsme, ať má svůj. Bydlel tam, ty jsi tam byla taky, nevadí mi to. Ale byt byl jeho. A teď podle papírů…
Podle papírů přechází na mě.
Nevzali jste se oficiálně.
Žili jsme spolu šest let.
Vím. Ale myslím, že by byl rád, kdybych v tom měla slovo. Ne abych byla stranou.
On tu závěť napsal sám, paní Štěpánová.
Já vím. Dlouhá pauza. Možná to napsal správně. Těžko říct. Ze začátku jsem byla hrozně naštvaná. Teď už ne. Jen tomu nerozumím.
Čemu?
Proč ten byt pořád držíš, když jsi říkala Lídě na dceru, že možná odejdeš, že tam je sama spousta místa. Proč tedy neodejdeš?
Markéta hleděla na ni.
Říkala jsem to v červenci, bylo mi nejhůř. Ještě nevím, co budu, co s bytem.
Kdybys ho prodala, začala Valérie.
Nechystám se prodávat.
Ale kdybys najednou, řekla bys to mi? Ne cizím, mně?
A teď Markéta pochopila, že to je to nejdůležitější. Ne čtvereční metry, ne peníze. Nepřestat být v kruhu, vědět první. Zachovat alespoň jednu nit ke svému synovi, skrz ženu, co žila v jeho bytě, na jeho kuchyni, znal ho jinak než matka, a to jinak bylo neodnímatelné.
Řeknu ti první, přikývla Markéta.
Valérie kývla jednou, krátce. Doléla si čaj.
Jedla jsi dneska? otázala se.
Ráno.
Ráno… otevřela lednici a už do ničeho se neptala. Vařila jsem nudlovou polévku. Dáš si?
Dám.
Zatímco Valérie ohřívala polévku, Markéta pozorovala její záda. Napadlo ji, že v jiném životě, kdyby přišla jinak, mohly by být jiné. Mohly by společně jezdit na chalupu, slavit svátky, volat si jen tak. Nebo možná ne: stejně by byly opatrné a na distanc, byly příliš rozdílné na opravdovou blízkost, ale dost spojené na to, aby nebyly cizí.
Polévka byla obyčejná, mrkev, cibule, nudle, trochu petrželky. Přesně taková, jakou vaří teď pro sebe, ne pro hosty.
Je výborná, řekla Markéta.
Nepřeháněj.
Opravdu.
Valérie jedla a mlčela. Pak, aniž by se podívala ze svého talíře, promluvila:
Hledal tě v nemocnici. Víš o tom?
Markéta ztuhla.
Cože?
Odjela jsi tehdy v dubnu, říkala jsi služebka. Šel na vyšetření, byla jsem za ním, pořád se ptal, kdy přijedeš. Říkala jsem, nevím. On: měla být dnes, zítra, pozítří…
Markéta položila lžíci.
Přijela jsem den poté, co jsem věděla.
Já vím. Valérie na ni poprvé opravdu pohlédla. Nevyčítám ti. Jen povídám.
Proč?
Nevím. Aby někdo věděl ještě, ne jen já.
Bylo to upřímné. V ústech měla Markéta sucho, i když právě jedla. Sáhla po čaji už dávno vychladl.
Nikdy mi neřekl, že má strach, zašeptala. Myslela jsem, že je klidný, že… Myslela jsem, že je mu líp, když nejsem u něj nadbytečně.
Neměl rád, když ho litovali.
Právě… Myslela jsem, že je to správně.
Možná bylo. Valérie sklidila talíře. Možná ne. Kdo by to dnes věděl.
To kdo by to věděl zůstalo viset v kuchyni.
Pomáhala sklízet ze stolu, i když Valérie neprosila. U dřezu stály bok po boku. Jedna myla, druhá utírala, najednou obyčejné a zároveň mnohoslibné.
Pak přinesla Valérie z kredence sušenky. Ne vybrané, běžné, polámané na dně sáčku ze Slávy na rohu.
Lída pořád říká, že mám jít do nějakého kroužku, prohodila Valérie. Důchodkyně tam malují akvarelem, každý čtvrtek v kulturním středisku.
Chceš?
Nevím, přijde mi to divné.
Proč divné?
V tomhle věku.
V tomhle věku akorát, Markéta mávla rukou.
Valérie se na ni usmála, trochu sebekriticky.
Mluvíš jak sociální pracovnice.
A ty mluvíš, jako by ti bylo sto.
Šedesát osm.
Tak to není sto.
Valérie ukousla sušenku, rozžvýkla.
Celý život jsem něco dělala. Karel, Aleš, práce, pak měly být vnoučata… nebyla. Malovat akvarelem je jen tak.
Možná se to hodí.
To se hezky řekne.
Říká se to těžce.
Valérie na ni pohlédla.
Ty půjdeš taky do kroužku?
Ne. Ale taky nevím, kam se vrtnout. Mám práci, kamarádky, všechno. Ale přijdu domů, sedím, říkám si, že by možná právě přišel a řekl by zas něco svýho, nějakou blbost a všechno by bylo správně.
Chvilka ticha.
On uměl povídat blbosti, Valérie se usmála.
Uměl.
Přijde a řekne: Mami, já si v dětství myslel, že sysel je malý sosák. Co je to sosák?
Říkal mi, že slon je mongolsky zaan a že to zní, jako že je nafoukaný.
Valérie se nečekaně zasmála. Krátce, překvapeně, jako by smích už nečekala.
Pane bože… kde to bral?
Hodně četl.
Od pěti let s knížkou. Od stolu jsem ho nemohla dostat.
Ukazoval mi fotku. Vy na chalupě, jemu tak osm sedí na zápraží s knihou a okolo všichni hrají.
Tu chalupu znám. Valérie zakoukala nikam, jako když člověk opravdu vybírá vzpomínku. Karel tam měl záhon. On od rána do večera. Aleš seděl a četl. Říkala jsem si, co je to za dítě. Nakonec jsem si zvykla.
Co četl v osmi?
O mořích, o kapitánech. Moře živě neviděl, až v šestnácti jsme ho vzali poprvé. Stál u něj dlouho. Karel tak co, líbí se ti? A Aleš je menší, v knížkách je větší.
Markéta se usmála. Tu historku znala i ona, v trochu jiné verzi. Která byla pravdivá? Nebo byla už rodinnou legendou, kterou každý převypráví po svém.
Často mi vykládal o Karlovi, řekla Markéta. Chyběl mu.
Karel, Karel Štěpán, zemřel před šesti lety, těsně před tím, než Markéta poznala Aleše. Nikdy se nesetkali.
Ano, řekla Valérie prostě. Chyběl.
Tobě taky?
Každičký den. Bez hořkosti, jen smířeně. Zvykla jsem si, ale chybí. To není rozpor.
Ne, není.
Byla pauza.
Povíš mi o něm něco? O malém Alešovi. Moc nevím, on o dětství nemluvil rád.
Proč to chceš vědět?
Dokud je komu povídat.
V jejím hlase to znělo trochu příliš, ale Markéta slova nevracela. Byla to pravda.
Valérie chvíli mlčela. Pak vstala, odešla do pokoje. Markéta slyšela šustění šuplík, krabice. Valérie se vrátila s kartonovou krabicí z police.
Jeho věci, vysvětlila. V září jsem je třídila. Něco jsem rozdala, něco nechala.
Otevřela víko. Byly tam sešity, pár starých hraček, dětské kresby. Markéta vzala sešit, rozevřela. Dětské písmo, toporné a pečlivé, vzor Aleš Štěpán, 2.třída.
Ježiši, zašeptala.
No právě. Valérie přikývla. Tohle řeknu pokaždé.
Listovaly spolu. Valérie vyprávěla, Markéta poslouchala. O tom, jak se Aleš v šesti letech rozhodl stát na hlavě a nosil bouli týden. Jak přitáhl domů kočku, tátovi se nelíbila, ale nakonec zůstala, až jednou odešla pryč a Aleš pravil, že kočka má právo žít sama. Jak ve čtrnácti prohlásil, že bude programátor že programátoři nemusí běhat venku a mohou pracovat v papučích.
A v papučích opravdu pracoval, usmála se Markéta.
Dodržel.
Když Markéta zvedla hlavu od sešitů, venku byla už skoro půlnoc.
Měla bych jet. Poslední autobus jede za chvíli…
Zůstaň, řekla rychle Valérie, skoro tak, jakoby ji její nabídka samotnou překvapila. V pokoji je gauč. Mám čisté povlečení.
To je… Nerada bych…
Komu vadí?
Markéta se na ni podívala. Valérie koukala stranou, jako by slova utekla z jejích úst mimo plán.
Dobře, řekla Markéta. Děkuju.
Zatímco Valérie chystala lůžkoviny, Markéta umývala hrnky. Dívala se do tmavého okna v odrazu kuchyně, žlutého světla staré lampy, svého stínu. Tohle odpoledne, tato noc, polévka, staré školní sešity, ten gauč… Tři měsíce zpět by si to vůbec neuměla představit.
Myslela na to, že v rodině po ztrátě je něco, co žádná slova nevyřeší, žádný papír neupraví. Něco, kvůli čemu stačí jen přijít a počkat, jestli se to někdy zlepší.
Nevěděla, zda se to zlepší. Dnes se ale možná něco pohnulo.
Pokoj, kde ležela, byl tentýž, kam kdysi s Alešem přijížděli na návštěvy. Gauč už trochu proleželý, s dekou, kterou Valérie nazývala hnědá, ale byla spíš terakotová. Markéta se přikryla, dívala se do stropu.
Na poličce stály knihy, hlavně Karelova sbírka Tichý Don, Zlaté tele, dějepis. Mezi nimi jedna tenká, cizí Dopisy odnikud. Nečetla ji. Vytáhla ji a na první stránce uviděla: Mamince k narozeninám. Čti pomalu. Mám tě rád. Poznala Alešovo písmo okamžitě.
Markéta ji zavřela. Vrátila na polici. Dlouho na ni hleděla ve tmě.
Za zdí bylo ticho, jen kroky Valérie, zaskřípání podlahy, krátké puštění vody. Život, který pokračuje, ať se děje cokoli.
Ráno vařila Valérie ovesnou kaši. Markéta vešla do kuchyně, Valérie mlčky postavila talíř před ni, vedle malý sklenička pomerančového džusu, což Markétu překvapilo. Venku bylo šedé říjnové ráno, mokrý asfalt, skoro holé větve stromů.
Na kdy musíš do práce? zeptala se Valérie.
V deset. Stihnu to.
Tady je Metro hned vedle.
Třetí stanice, pokud se pamatuješ.
Pamatuju, přikývla Valérie, Markétina odpověď ji překvapila.
Aleš to říkával. Krátce. Pravdivě.
Kaše byla slaná, ne sladká, s máslem Markéta podobnou nejedla roky, v dětství ji máma takto dělala, pak si odvykla. Nyní to bylo, jako by se jí něco dávno zapomenutého vrátilo.
Chci ti něco ukázat, řekla Valérie. Přinesla obálku. Našla jsem ji, když jsem třídila věci. Jeho starý dopis z vojny. On nesloužil, ale na cvičení s fakultou musel, odtamtud psal. Je to jen na ukázku, ne na pořád, abys věděla, že psal takhle doopravdy.
Vytáhla dopis, tři stránky hustým rukopisem. Markéta četla pomalu, jak bylo psáno na oné polici.
Aleš psal o mlze za ubytovnou a starém topolu, co v té mlze stojí. Psal, že je rád, že něco jen tiše stojí, když všechno ostatní mizí. Chtěl domů na máminy koláče, psal, jak mu chybí klid pokoje.
Byl jiný Aleš, mladší, měkčí, člověk, který se teprve stává tím, čím je.
Můžu si to přepsat? Nebo aspoň vyfotím…
Valérie se na ni dlouho zadívala.
Ne, vezmi si ho. Pro sebe. Už ho nepotřebuji.
To je tvoje.
Markéto, poprvé během večera ji oslovila jménem, vezmi ho.
Markéta tiše obálku schovala do kabelky. Cítila, že má odpovědět, ale nebyla schopná.
Uklízely spolu nádobí. Valérie myla, Markéta utírala; stejné pohyby jako včera, jen s pocitem většího souznění.
Jeď za Tamarou, poradila Markéta. Byt ti nikdo nevezme, Tamara tě čeká.
Volala minulý týden, prý jsem k ní nespravedlivá.
Tak tam jeď.
Uvidím.
Paní Štěpánová…
Uvidím, říkám.
Markéta pověsila utěrku.
Mohu občas přijít? Ne často, jen někdy.
Valérie zaklapla kohoutek, držela dlouho ručník v ruce.
Přijď, řekla pak tiše. Uvařím polévku.
Nudlovou?
Chceš s krupicovými noky?
Nudlová je dobrá.
Tak domluveno.
Markéta se oblékla, Valérie ji doprovodila ke dveřím. V předsíni si Markéta oblékla kabát a otočila se.
Děkuji za noc.
Jdi už, zpozdíš se do práce.
Markéta se chystala odejít, ale na prahu se ještě zarazila.
Ta knížka, co ti Aleš dal. Četla jsi ji?
Začala. Pauza. Pomalu čtu.
On napsal čti pomalu.
Viděla jsem. Zamyšlená pauza. Asi mě znal.
Markéta přikývla. Otevřela dveře.
Nashledanou.
Nashledanou, odpověděla Valérie.
Markéta zůstala chvilku na chodbě, než slyšela za dveřmi uzamčení. Se zpožděním, jako by Valérie chvíli poslouchala její odchod.
Na schodech vonělo zatuchlinou a čerstvou barvou. Žárovka na podestě blikala, ale nezhasla. Markéta scházela po schodech, držela se zábradlí.
Venku stále říjen. Lidé spěchali do práce, někde troubilo auto, po chodníku docela vážně stepovali holubi. Všechno obyčejné, všechno známé, všechno bezprostředně a přitom vzdáleně spojené se vším z této noci.
Markéta kráčela k metru a myslela na to, že usmíření není akt, není rozhodnutí, není moment. Je to snad právě toto: polévka, staré sešity, noc na cizím gauči, utěrka v rukou, dopis na dně kabelky.
Nevěděla, co bude dál. Nevěděla, co z nich dvou bude zeť a tchyně už ne, kamarádky asi ne, ale nejsou ani cizí. Něco drží pohromadě společná paměť a to, že obě milovaly jednoho člověka, každá po svém, a to je víc než důvod neodcizit se docela.
Dopis v kabelce Markéta nechala až na večer, doma při světle.
V metru na několik stanic před svou vystoupila mobil a napsala Valérii: Dojela jsem v pořádku. Děkuji za kaši.
Odpověď přišla za dvacet minut, už když se v práci převlékala a myslela na poradu:
Prosím. Povidla jsem schovala do skříně.
Markéta si to přečetla, schovala telefon, sundala kabát.
Z chodby se nesl smích, z okna v kanceláři bylo vidět kus nebe světle šedé, skoro bílé. Markéta pomyslela, že se možná do večera udělá lepší počasí. Anebo ne. Říjen je nevyzpytatelný měsíc.
Šla na poradu.
V pátek večer jí volala Valérie. Markéta zrovna ohřívala véču, nestihla vzít mobil hned. Zvedla ho napotřetí.
Zítra ráno jedu k Tamaře do Jihlavy, ozvala se Valérie místo pozdravu.
Dobře, usmála se Markéta.
Na deset dní.
Dobře.
Ticho.
Nevadí ti, že volám?
Ne. Jsem ráda.
No… Odmlka. Pozdravuj Tamara.
Pozdravím. Krátká přestávka. Markéto.
Ano?
V té polici, v pokoji, kde jsi spala vezmi si tu knihu taky, až příště přijdeš. Patřila Alešovi, ať zůstane jemu.
Markéta držela lžíci nad kastrůlkem, půl vteřiny zamyšlená.
Dobře. Děkuju.
Tak to je všechno. Jdu balit.
Šťastnou cestu.
Děkuju.
Byla ještě chvíli ticho to ticho, které mezi dvěma, co si mají co nevysloveného říct, nemusí být vyplněno.
Nashledanou, řekla Valérie.
Nashledanou.
Markéta ztlumila plotnu. Podívala se do okna venku už byla tma, pouliční lampy svítily.
Někde v Jihlavě už Tamara chystala něco na stůl. Někde v polici stála kniha s nápisem čti pomalu a mám tě rád. Někde v cizí kuchyni byla zastrčená sklenice domácích povidel.
To je možná vše, co nakonec zůstane. Ne to, co je v deskách u notáře. Ne metry a papíry. Toto. Povidla ve skříni. Dopis v konvolutu. Věta, která padne v nepravý moment a právě proto je důležitá.
Markéta vzala lžíci, zamíchala polévku.
