Dnes jsem si zapsal do deníku jeden příběh, který mě donutil zamyslet se nad hranicemi pohostinnosti.
Po snídani umývala Lenka nádobí, když jí zavolala tchýně Jiřina. Půlroční Honzík klidně spal v kočárku na balkóně, takže bylo možné v klidu si popovídat.
“Leničko, drahá, mám na tebe prosbu,” začala žena odněkud z dálky. “Strašně bych chtěla vidět vnoučka. Můžu k vám přijet?”
Lenka v tom necítila žádný háček. Tchýně žila na západě země a viděly se jen zřídka. Od narození syna spolu mluvily jen po telefonu.
“Samozřejmě, Jiřino, přijďte. Honzíka určitě musíte vidět, roste jako z vody.”
“A na jak dlouho můžu? Třeba na týden?”
“Ano, to je v pořádku,” velkoryse svolila snacha. “Gauč v obýváku se rozkládá, bude vám tam pohodlně.”
Tchýně se rozradostněně zavrtěla:
“Ach, děkuju, drahá. Takže za pár dní přijedu. Lístky jsem si už koupila pro jistotu.”
Lenka se usmála. Po rozhovoru řekla o chystané návštěvě manželovi Petrovi.
“Dobře, ať přijede,” přikývl. “Dávno jsem matku neviděl.”
Za tři dny Lenka dostala od tchýně zprávu:
“Dnes přijíždím, nemusíte mě vítat, dojedu taxíkem.”
Snacha připravila gauč v obýváku, nakoupila víc jídla a dokonce koupila dort.
Jiřina se objevila večer se dvěma velkými taškami a širokým úsměvem. Ale za jejími zády se v chodbě rýsovala mužská postava.
“Leničko, seznam se,” řekla tchýně energicky. “To je Vladimír, můj přítel. Taky potřeboval do Prahy kvůli záležitostem, tak jsme se rozhodli přijet společně a seznámit se s vámi.”
Lenka zmateně hleděla na neznámého muže kolem šedesáti. Šedivé vlasy, ošoupaný oblek, oprýskaný kufr v ruce.
“Dobrý den,” zamumlala.
“Velmi rád vás poznávám,” odpověděl Vladimír a podal jí ruku. “Jiřina o vás tolik vyprávěla.”
Snacha zavedla hosty do obýváku a snažila se pochopit, co se to vlastně děje.
Lenka potichu se zeptala tchýně:
“Jiřino, kde bude Vladimír bydlet? Nepředem jste nás neupozornila, že přijedete ne sama.”
“A co je na tom?” podivila se tchýně. “Gauč je velký, vejdeme se. Vláďa je nenáročný.”
Lenka stála uprostřed obýváku a snažila se situaci strávit. Dvoupokojový byt, který s manželem pronajímali, byl určen pro rodinu tří lidí. A teď tu najednou bylo pět.
“Jiřino, ale já všechno připravila pro jednoho člověka. Máme malé dítě, místa je málo.”
Tchýně už rozepínala tašku:
“Leničko, nech si starosti. My jsme skromní, moc místa nezabereme. Žejo, Vláďo?”
Muž přikývl a prohlížel si byt se zájmem:
“Hezký bydlení. Čtvrť dobrá, doprava blízko. Pro hledání práce ideální.”
“Pro hledání práce?” překvapeně opakovala Lenka.
“Ano, rozhodl jsem se usadit se v Praze,” vysvětlil Vladimír. “V našem městě žádné perspektivy nejsou, tady můžu něco zkusit.”
Lenka cítila, jak se jí točí hlava. Takže nepřijel jen na pár dní.
“A na jak dlouho plánujete zůstat?”
“No, jak to půjde,” klidně odpověděla Jiřina. “Vláďa potřebuje čas, aby si práci našel.”
Lenka, aniž by dala najevo své rozpaky, odešla do kuchyně připravovat večeři. Do předsíně právě vešel Petr, vracející se z práce.
“Ahoj, jak to jde? Matka přijela?”
“Přijela. A ne sama.”
Manžel se zastavil:
“Jak to, ne sama?”
“S přítelem přijela. Jdi se seznámit s Vladimírem.”
Petr vešel do obýváku, kde Jiřina ukazovala svému společníkovi rodinné fotky na telefonu.
“Maminko, neupozornila jsi nás, že přijedeš s hostem.”
“Peťo, synku,” zaradovala se žena. “Tak se konečně poznáte. Vláďo, to je můj syn.”
Muži si podali ruce. Vladimír přátelsky usmál:
“Jiřina o vás hodně vyprávěla. Máte pěknou rodinu.”
“Děkuju,” suše odpověděl Petr. “Mami, můžeme si promluvit?”
Vyšli do kuchyně. Lenka předstírala, že je zabraná do vaření, ale poslouchala jejich rozhovor.
“Maminko, zbláznila ses? Přivést cizího muže do našeho bytu?”
“Peťo, nekřič. Vláďa je dobrý člověk, už půl roku se známe.”
“Zněte se, kam chcete, ale ne u nás doma!”
Jiřina se urazila:
“Tak to dopadá. Matka jen překáží. A já myslela, že se syn bude těšit.”
Petr si povzdechl:
“Mami, nejde o tebe. Ale měla jsi varovat. Máme dítě, režim, potřebujeme klid.”
“Budeme potichu,” slíbila tchýně. “A ne nadlouho. Vláďa jen potřebuje čas, aby se v Praze zabydlel.”
Nakonec Petr ustoupil. Vyhánět matku s jejím přítelem by bylo trapné, a Lenka mlčela, nenutila ho trvat na svém.
První dny uběhly relativně v klidu. Jiřina se motala kolem vnoučka, Vladimír pročítal inzeráty s nabídkami práce. Ale brzy se začaly objevovat problémy.
Ráno fronta na koupelnu. Vladimír se dlouho holil. Jiřina připravovala snídani pro všechny, aniž by se ptala, kdo co chce. Večer hosté sledovali televizi v obýváku, zatímco manželé s dítětem se tísnili v ložnici.
“Leni, viděl jsem, že máte notebook?” zeptal se Vladimír při večeři. “Potřebuju poslat životopis.”
“Máme,” odpověděla Lenka. “Ale sami ho používáme. Pro práci.”
“Jen si na chvíli půjčím. Kvůli práci.”
Muž se usadil u počítače v obýváku a trávil tam většinu dne. Volal potenciálním zaměstnavatelům, a to dost hlasitě.
“Ano, mám velké zkušenosti. V Plzni jsem byl zástupcem vedoucího provozu. Co znamená věk? Jsem ještě pořádný pracant.”
Honzík se kvů
