Jitka se probudila uprostřed noci, protože její těhotné břicho ji táhlo k zemi jako závaží. Byly tři hodiny ráno. V tichu bytu bylo slyšet jenom tiché oddechování manžela a tikot starých hodin v chodbě.
Zkusila se otočit na druhý bok. Gauč pod ní ale zavrzal, až se Honza, který spal u stěny, neklidně zavrtěl a zabručel:
Jitko, můžeš už toho neklidu nechat? Za čtyři hodiny vstávám. Vážně bych si rád odpočinul.
Žena se ani neodvážila hlasitě nadechnout. To byla jeho oblíbená věta poslední půlrok. Jako by zapomněl, že čekat dvojčata není rozmar, ale pořádná zátěž. Byl poslední dobou jiný. Každou korunu obracel, kontroloval účtenky a když Jitka poprosila o ovoce, zamračil se:
Viděla jsi ty ceny? procedil skrz zuby nad účtenkou. Jez jablka, ta jsou česká, sezónní. Broskve jsou rozmařilost. Všechno táhnu já, zatímco ty si sedíš doma.
Jitka potichu sklouzla z gauče a došoupala se do kuchyně, držíc se za záda. Otekly jí nohy, papuče na nich sotva držely. Posadila se k tmavému oknu a dívala se na prázdnou uličku. Bylo jí úzko. Bálo se příchodu miminek i toho, jak se s nimi vrátí do domu, kde místo lásky byla poslední dobou jen výčitka za výčitkou.
Ráno se Honza před odchodem do práce rozčiloval, pobíhal po bytě, hledal druhou ponožku, hlučně bouchal skříňkami a dožadoval se:
Vyžehlilas mi košili?
Je na židli, Honzo.
Má utržený knoflík, mohla bys ho přišít. No nic, jdu, dnes dorazím pozdě, máme poradu s generálním. Nevolej mi, mobily nám sbírají.
Odešel beze slova rozloučení. Jen zabouchl dveře a Jitka slyšela cvaknutí horního zámku ten zámek, který se vždycky zasekával a šel otevřít jen s velkou námahou, oběma rukama a váhou těla.
Odpoledne se Jitka rozhodla udělat si pořádek v předsíni. Potřebovala vytáhnout krabici s dětskými věcmi po neteři. Vytáhla stoličku a povzbuzovala se:
Jen na kraj.
Vstoupila si na ni, napnula se. Najednou jí ztmavlo před očima. Noha jí sklouzla z lakované stoličky. Pádem bokem narazila do koberce a bolest vystřelila do kyčle. Vzápětí jí ostrá křeč v podbřišku vyrvala dech.
Ne, ještě je brzo, zašeptala, snažila se zvednout.
Křeče ji svíraly dál. Uvědomila si s hrůzou, že je to tu. Telefon ležel na komodě, asi metr daleko. Začala k němu plazit, zanechávala za sebou mokrou stopu a každým pohybem se bolest zhoršovala.
Vytáhla mobil, třásly se jí ruce, obraz před očima jí plaval. V seznamu kontaktů byla první jména na J.
Honza.
A přímo pod tím: Jan Votruba (ředitel). Jeho číslo si před měsícem uložila, když bylo potřeba na rychlo podepsat papíry kvůli mateřské a manžel nezvedal telefon.
Klikla na Honza. Dlouhé vyzvánění, nikdo nebral. Položila.
Zkusila znova.
Volaný účastník je momentálně nedostupný.
Zachvátila ji panika. Sama doma, dveře zamčené zložitým zámkem, který z podlahy rozhodně neotevře. Záchranáři budou stát za dveřmi a co pak?
V polovědomí otevřela zprávy a napsala přes Messenger v domnění, že píše manželovi.
Musím do porodnice, dveře jsou zamčené! Začalo to, upadla jsem, nemohu vstát. Přijeď hned, prosím!
Klikla odeslat a omdlela.
Jan Votruba, majitel stavební firmy z Brna, právě předsedal poradě. Byl to rázný, přísný muž, kterého se podřízení báli.
Mobil na stole zavibroval. Votruba se na displeji zamračil. Znalé číslo překvapilo Jitka, žena jeho zásobovače Honzy Horáka. Byla skromná, několikrát za ním byla kvůli podpisům.
Přečetl zprávu. Jeho normálně kamenná tvář se změnila.
Porada končí, zaburácel.
Ale pane Votrubo, rozpočet ještě
Okamžitě ven!
Vyběhl z kanceláře. Cestou zkoušel volat Horákovi. Volaný účastník je nedostupný.
To snad ne, zaťal zuby.
Zavolal vedoucímu bezpečnosti:
Okamžitě zjisti polohu Horákova mobilu a auto přistav ke vchodu. Řídím sám.
Za dvě minuty měl sms s polohou. Horák nebyl v práci, ale v lázních na jižní Moravě. Votruba stiskl volant, až mu zbělely klouby.
V divokém tempu řídil do města, předjel několik aut. Před pěti lety sám zažil bezmoc, když jeho žena zemřela na infarkt dřív, než dorazila pomoc.
Na místě vletěl do třetího patra, lomcoval klikou zamčeno. Za dveřmi se ozýval slabý hlásek.
Nečekal na žádné hasiči. Napřáhl se a několika ranami vyrval dveře z pantů.
Jitka ležela v předsíni, schoulená na podlaze.
Jitko!
Přivřela oči, těžce se nadechla:
Pane Votrubo? Kde je… Honza?
Teď za něj jednám já. Vydrž.
Vzal ji do náručí.
V autě mířil k špitálu rychleji než ostatní. Jitka sotva popadala dech.
Vydrž, už jsme skoro tam, opakoval v zrcátku.
V nemocnici už čekal personál s lehátkem Votruba stihl předem volat primáři.
Jste manžel? zvolala sestra.
Její tatínek, zavrčel Votruba. Ručíte mi za ni i mimina hlavou!
Chodil po chodbě nervózně jako tygr. Po třech hodinách vyšel lékař, sundával si roušku.
Gratuluji, dva kluci. Zákrok byl nutný a opravdu jsme přijeli za pět minut dvanáct. Miminka mají slabou váhu, budou pod dohledem, ale dýchají sama. Maminka je slabá, ale bude v pořádku.
Votruba se opřel čelem o studené sklo.
Děkuji vám.
Vyťukal Honzovo číslo znovu. Konečně to zvedl. V pozadí hrála hudba, prolnutá ženským chechotem a alkoholem.
Haló, pane řediteli, volal jste… Jsem na stavbě, špatný signál…
Na stavbě, jo? V lázních u Znojma se teď asi leje beton, co?
Ticho.
Pane Votrubo, já
Horáku, zítra už nechci tvůj stín v Brně vidět. Jsi vyhozený, žádné reference, nic. A modli se, aby ti žena odpustila, já bych ti to netoleroval.
Jitka přišla k vědomí až druhý den. Pokoj byl klidný, měla své soukromí. Na stolku stála lahev minerálky a džus.
Dveře se otevřely, vešel Votruba. Oblek už měl pomačkaný a neměl kravatu, vypadal vyčerpaně.
Jak je?
Pane Votrubo… moc děkuji. Stydím se, spletla jsem si kontakty
Osud ti nahrál do karet, že ses spletla, sedl si naproti. Musíme si promluvit.
Vylíčil jí vše telefonát, lázně, vyhazov. Mluvil otevřeně.
Teď bude volat a prosit za odpuštění. Byt je jeho?
Patří rodičům, zašeptala Jitka se slzami v očích. Nemám kam jít, jedině ke starší tetě na Šumavě.
Votruba chvíli potichu bubnoval prsty po koleně.
V mém domě v Krumlově mám volné celé křídlo. Můžeš tam být s dětmi, než se postavíš na nohy. Potřebuji dohled, cizí lidi do domu nechci. Ber to jako práci.
Nevím, s dvojčaty co ze mě bude za pracovnici?
Pomůžeme ti. Dám ti k ruce někoho. A žádná charita mám radši, když je doma živo.
Propuštění z porodnice proběhlo klidně. Honza se do nemocnice dobýval, byl očividně pod vlivem a křičel pod okny. Jitka už na něj neměla žádný cit.
Votruba si ji i s dětmi odvezl osobně. Pomohl jí zabalit věci i s kočárky, bezpečně připoutal autosedačky.
Jedeme domů, řekl tiše.
Život v prostorné novostavbě v Krumlově nabral jiný rytmus. Všude voněl prací prášek a dětská kosmetika, v domě pulzoval nový život.
Andrej Votruba nebyl vůbec tak strašný. Každý večer, když dorazil z práce, nešikovně ale rád zvedal jedno z dvojčat.
Tak co, kluci? Rosteš, Pavle? Jak se máš, Sašo?
Dvojčata Pavlík a Saša ho sledovali vážnýma očima.
Honza zmizel. Jakmile zjistil, že mu Votruba zavřel dveře do všech firem v okrese, odjel k matce. Posílal pár stokorun, ale Jitce to bylo už jedno. Po letech si poprvé připadala v bezpečí.
Utekly dva roky.
Jitka prostírala na stolek v altánu. Byla neděle, horký červenec. Votruba připravoval na ohni grilování.
Kluci pobíhali po trávníku a honili obřího čmeláka.
Tati, pojď se podívat! křikl Saša poprvé v životě.
Jitka ztuhla s talířem v ruce. Votruba se také zastavil. Saša jej oslovil tati, nikdy předtím to nebylo.
Votruba si otřel ruce do utěrky, zvedl Sašu do náruče a vyhazoval ho vysoko do vzduchu:
To není brouk, ale čmelák. Přináší užitek.
Pak se obrátil na Jitku. Ve tváři měl teplo, žádnou z té oceli, která vzbuzovala respekt.
Jitko, pojď si sednout.
Posadili se naproti.
Nejsem na dlouhé řeči, to víš. Ale kluci nejsou mi cizí. A ty taky ne.
Z kapsy vytáhl malou kartonovou krabičku.
Dva roky jsme rodina. Uděláme to oficiálně. Kluky si adoptuju, dám jim své příjmení. Aby se nikdy nikdo neodvážil něco říct. Souhlasíš?
Jitce klouzaly slzy po tváři, tentokrát od štěstí.
Ano, Andreji, usmála se mezi vzlyky.
Tak je to domluvené. A už mi neříkej oficiálně, kolikrát to mám opakovat.
Večer, když děti usnuly, seděli spolu na verandě. Čaj chladl v hrnku, v jiném městě si nejspíš Honza opíjel žal a stěžoval na osud. Tady ale zpívala noc a dva kluci pokojně oddechovali, už v bezpečí.
Někdy jediná chyba v čísle nebo jménu dokáže navždy změnit osud. Hlavní ovšem je nesplést se ve volbě člověka, kterému důvěru i srdce svěříš.
