Když byly Hedvice dva roky, žila v dětském domově někde u Hradce Králové. Přijela jsem tam tehdy fotit děti. Přidělili mi nejtěžší případy ty bez velké naděje na náhradní rodinu.
Vešla jsem do jejich třídy a zahlédla holčičku s ponurou, křivě svraštělou tvářičkou, skoro jako by byla stařenka v těle dítěte. To je ale nehezké dítě, pomyslela jsem si (ano, ostuda, ale co naplat). Jenže pak jsem ji začala fotit. A uviděla jsem ji. Spíš než přes tvář jsem ji zahlédla skrz tu strnulou, nudnou masku. Najednou ožila.
Chytit pohled dítěte s deprivací je jako pokusit se zachytit motýla v dešti. Ale tahle zvláštní holčička se dívala přímo do objektivu. Bez mrknutí. A já, jako by mi někdo dal facku, najednou zahlédla její duši. Osamělou až na dřeň, takovou, že to snad bolí i stěny pokoje. Dokonce ani ne naději spíš první chvíli v jejím životě, kdy ji někdo opravdu vnímá. Všímá si její duše. Tý přebytečný, ubohý, chápající vlastně stejně jako ta moje. Pak odvrátila oči, kulila je do země a zaplnily se slzami.
Poprosila jsem vychovatelku: Povíte mi něco o Hedvice? Potřebuju k fotce dopsat text. Ále, co bych měla říkat? odpověděla. Tak třeba co umí, jaká je? Ale ona nic neumí. Ani nemluví. Jenom sedí v provazu a houpe se až k podlaze. U toho kňourá. O ní není co vyprávět. Je prostě žádná.
O dva měsíce dřív nám zemřela nejmladší dcera. Naše domněle skvělá rodina narazila ve vteřině jako auto do betonu a přestala existovat. My jsme ale žili dál, v novém světě PO TOM. Chodili jsme, mluvili, jedli, snažili se před dětmi tvářit vesele aspoň na oko, abychom je neztrašili, abychom jim dali naději, kterou už jsme sami skoro ztratili. Pořád jsem si říkala: Je možné, že mě ještě něco někdy trochu potěší? Jezdila jsem na focení, brečela celou cestu v autě, pak vystoupila, vymnula tvář sněhem a hrála divadlo normálního člověka. Smála jsem se a přitom to bylo naprosto falešný.
Nechtěla jsem další dítě jako náhradu. Jenom jsme chtěli nějako přežít. A pak tady je Hedvika se svým žalem, co ve mně bouchl jako výbušnina na správném místě. Ač jsem zažila spoustu dětských smutků tohle najednou bylo moje, našlo si to klíč přímo k srdci
Doma jsem svému zlatému muži, Stanislavovi, řekla: Nevím ani, jak s tebou o tom začít Ale fotila jsem tu jednu holčičku, fakt rozumím, proč to není legrace, ale já na ni nemůžu přestat myslet Co když bychom to přece jen zvážili? A Standa na to: Prosím tě, víš vůbec, co žblebtáš? Vždyť my sotva dýcháme!
Jo, já vím, že asi mluvím z cesty. Asi už normální nikdy nebudu. Budu se učit žít s tím, co mi zbylo.
Nakonec jsme stejně do toho dětského domova přijeli. Podívat se na Hedviku. Přivedla ji vychovatelka. Byla droboučká, se stejnou ztrápenou tvářičkou, kráčela jako pokroucený krab. Pod nosem zelená nudle, no nádhera. Říkala jsem si: To je snad člověk v zárodkách, nějaký špatný pokus. Proboha, co jsem na ní viděla??
Hedvika zkusila chytit plyšáka, co jsme přinesli, zřítila se na zadek, roznožila si nohy, začala se rychle pohupovat, až čelo bušilo do podlahy.
A na tom pozadí hlavní lékařka pronášela tirádu:
Slečno Procházková, tohle děcko nemá ani lehkou mentální retardaci, to je hluboká! Tady není žádná perspektiva. Dáme ji do sociálních služeb. Sedm rodin už ji odmítlo. Nic neumí, nekomunikuje, sedí na zemi a houpe se. My jí tady říkáme Nagyová
Zatímco já čekala, kdy můj muž práskne dveřmi a uteče, řekl on: Podívejte, nám se ta holčička líbí. Vezmeme si ji.
Později jsem se ptala: Proč jsi to řekl? Vždyť jsi nechtěl? A Standa se na mě podíval a povídá: Došlo mi, že ji prostě musíme zachránit. Že nikdo jiný to neudělá.
A tak jsme Hedviku osvojili, načež v dětském domově propuklo menší zděšení.
Hedvika byla v hluboké depresi. Nevěřila světu. Svět byl nebezpečný a zrádný. Dva roky ji nikdo neviděl, nemiloval, nemohla ho nijak ovlivnit. Neuměla žádat. Neuměla si hrát. Všechno ničila, rozbíjela, bála se všeho, lámala se a houpala. Dostávala hysterické záchvaty, až přestávala dýchat. Jedla jen bramborovou kaši. Sotva lezla, bála se vody, nočníku, tátovýho hlasu, výtahu, větru, auta Uvnitř mě řvalo mého žalu a zvenku žal Hedvikin.
Doporučuje se nebrat dítě, když smutníte po jiném. Prostě nemáte sílu. Všechnu ji utratíte za to, abyste zůstali pohromadě sami. Jenže dítě potřebuje sílu hodně. A vy musíte někde najít rezervy. Brala jsem je z vlastní bolesti.
Říkala jsem si: Tvoje neštěstí je prd proti jejímu. Ty jsi sice přišla o dceru, ale máš ještě syna a dceru, tátu, mámu, kamarády, práci, domov. Hedvika neměla nikdy nic. Je to mnohem těžší.
Víte, co se nakonec vyklubalo z té ubohé, věčně sklíčené, zlomené, ubrečené, hysterické bytosti, kterou jsme si domů přinesli ve stavu naprostého zoufalství? Vyklubala se z ní naše báječná dcera Heduška. Rychle to vypadá jen v pohádce ve skutečnosti to byla roky práce. Ale je teď s námi už devátý rok.
A Hedvika? Stala se tou, kterou jí Pánbůh chtěl lehkou, veselou, koketní, laskavou, něžnou dušičkou, dost schovívavou i k nám, krásnou holčičkou. Chodí do normální školy do logopedické třídy. Věnujete se potápění. Ano, potápění!
Říká mi: Mami, při tomhle ponoru jsem hned dokázala dýchat z nového dýchátka pod vodou V tu chvíli se mi derou slzy do očí.
Teď je Hedvika v potápěčském táboře na jižní Moravě. Odlétala tam letadlem z Prahy. Je jí jedenáct. Volá mi a štěbetá: Mamí, tady je to krásné, koupali jsme se, akorát byl vichr, moře úplně zchladlo! Ale už se otepluje, přivezli nám nové neopreny a zítra už půjdeme pod vodu! K večeři byla ryba, tu jsme nacpali kočkám, je jich tu spousta, vždyť víš, že ryby nesnáším! Ale snědla jsem kaši. Šli jsme na výpravu 13 kilometrů, myslela jsem, že mi upadnou nohy Tady rostou stromy z červené knihy! Spřátelila jsem se s úžasnýma holkama! A ještě jsem za ty peníze, cos mi dala, koupila sušenky a všechny je nabídla. Houpu se s holkama v houpací síti Stýská se mi!
Protože jsme ji zachránili. A zachránili jsme tím i sami sebe. Spolu, na jedné vlně, na našem českém voru.
