Můj muž, padesátiletý borec, má jednu podivnou schopnost: nikdy nezapomene, kdy měnit olej v autě, zná nazpaměť všechny termíny rybářských výprav s kamarády a dokonce rozlišuje, kdy nejlíp berou kapři. Zato rodinné termíny mu v mozku pravidelně vyvětrávají jako okno v lednu.
Celá léta jsem situaci zachraňovala. Naznačovala jsem, lepila lístečky na lednici, občas i decentně připomněla přímo do obličeje. Jenže letos mi bylo pětačtyřicet a chtěla jsem to oslavit jinak. Žádné decentní popostrkování, žádné milosrdné připomínky. Myslela jsem naivně, že pětadvacet let manželství něco naučí i chlapa.
V pátek ráno Viktor poletoval po bytě, hrabal v krabicích, na nervy si pískal a sbíral udice.
Aleno, nevidělas můj termosku? hulákal z chodby. Kluci už čekají! Jedeme na Orlík, největší záběr! Vrátím se v neděli, signál asi moc nebude.
Rychlý polibek na tvář spíš ze zvyku než z lásky.
Neboj, užij si víkend. Kup si něco dobrýho.
Dveře se zabouchly. Šla jsem k nástěnnému kalendáři. Datum 27. února: výrazně rudě zakroužkované. Můj jubilejní den. Nejen že zapomněl, on si ten den ještě vybral na svou slavnou výpravu.
Nejdřív to zabolelo. Pak mě to uvnitř jaksi zkamenělo a přišel absolutní klid. V tom klidu se mi v hlavě zrodil mistrovský nápad, jak Viktora rychle uzemnit. Za jeho eleganci v zapomínání rodinných dat ho čekal zcela nezapomenutelný zážitek.
A na jeho návrat domů už čekalo opravdové překvapení! Vsadím svoji oblíbenou brož, že tenhle datum už nikdy nezapomene.
Jenže, musím začít tím, co jsem provedla: Viktor měl ve svém pracovním koutku tajnou skrýš. Nedotknuté úspory, pečlivě šetřené na nový lodní motor. V bezpečnostní schránce. Kód jsem samozřejmě znala jeho neomylná paměť občas zapomněla, že jsem matka jeho dětí.
Byla to pořádná suma. Skoro tři sta tisíc korun. Otevřela jsem trezor a bylo rozhodnuto.
Ten víkend jsem si dovolila, co mě napadlo: Objednala jsem catering, pozvala všechny své kamarádky, celý byt jsem nazdobila květinami, stoly se prohýbaly pod bublinkami a chlebíčky. Kapela, smích, prosecco teklo proudem. Druhý den večeře v restauraci s výhledem na Prahu. Pak přesun do wellness.
A finále? Konečně jsem si koupila tu vytouženou brož, co jsem si celé roky odpírala kvůli společným plánům.
V neděli večer náhle klaply dveře. Viktor vstoupil v extázi, s kbelíkem ryb v ruce.
Tak co, vítám tě s úlovkem! Báječnej víkend to byl!
Vstoupil do obýváku a tam: na stole prázdné lahve od sektu, v koutě obří květinové aranžmá, na gauči tašky z těch nejlepších butiků.
Co se tu proboha dělo? To jsme měli návštěvu?
Ano, měli, pronesla jsem suše. Byl můj narozeninový večírek. Čtyřicet pět. Vzpomínáš si?
Na chvíli ztuhl. Pak vydechl jako kapr na suchu.
Jéžiši, Aleno Já fakt zapomněl. Byly fofry, práce, ryby rozumíš, ne?
Rozumím, přerušila jsem ho ledově. Tak jsem to oslavila sama. A vybrala si taky dárek. Bez tvých starostí.
Viktor okamžitě obrátil oči k pracovně. Dveře od trezoru byly pootevřené. Zbledl, vyrazil tam a za minutu se vrátil s obličejem, jaký má člověk po třetí hodině na úřadě.
Kde jsou ty peníze? Je tam prázdno! Všechno jsi utratila!?
Podívej se kolem sebe, ukázala jsem královsky na stůl, květiny a pohádkové tašky.
Ale to byl motor! Šetřil jsem dva roky!
Já trpěla pětadvacet, řekla jsem potichu, ale rozhodně. Zapomněl jsi na mé kulatiny. Tak jsem ti je pomohla zapamatovat.
Sedl si na gauč a střídavě zíral na vědro s rybami, pak na prázdný trezor a zase na mě. Hádka? Sotva ty peníze byly přece společné.
Rybky čistil mlčky.
Od té doby uplynulo půl roku. Na motor šetří znova. Ale na jeho mobilu už pípají upomínky na všechny důležité rodinné dny měsíc předem, týden předem, den předem Inu, někdy jsou lekce drahé, ale tenhle můj chlap už má narozeniny své ženy zapsané napevno.
