Tati, pamatuješ si na Naděždu Alexandrovnu Martinkovou? Dnes už je pozdě, ale zítra za mnou přijeď. Ráda ti představím svého mladšího bratra a tvého syna. To je vše. Na shledanou.
Chlapec spal přímo u jejích dveří. Lucie zaraženě postávala proč dítě takhle brzy ráno spí ve vchodě cizího domu? Jako učitelka s desetiletou praxí nedokázala jen tak kolem něj projít. Sklonila se k němu a jemně jím zatřásla za tenké rameno:
Hej, mladíku, vstávej!
Cože? Chlapec se s trochou rozpačitosti narovnal.
Kdo jsi? Proč tu spíš?
Ne, vlastně nespím. Jenom… váš rohožek je měkký. Seděl jsem tu a trošku jsem usnul, zamumlal.
Lucie bydlela v tomhle činžáku sotva půl roku. Koupila byt po rozvodu s mužem. Sousedů mnoho neznala, a přece bylo jasné, že dítě do zdejšího domu nepatří.
Mohlo mu být deset, jedenáct let, oblečený byl sice do starých, ale čistých šatů. Přecházel z nohy na nohu a lehce poposkakoval, jakoby v tanci.
Lucie si uvědomila, že potřebuje na toaletu.
Běž, ale rychle, já už stejně spěchám do práce, pustila ho domů.
Chlapec se na ni podíval poněkud podezíravýma, neobyčejně světlýma očima.
“Takové modré oči, to je vzácné,” pomyslela si. Zatímco si host ve vaně myl ruce, nachystala mu chleby se salámem.
Vezmi si. Najíš se.
Děkuju! stál už ve dveřích a usmíval se. Zachránila jste mě. Teď už klidně vydržím, než…
Na koho čekáš? zeptala se Lucie.
Na babičku Antonínu Petrovou. Bydlí hned u vás. Znáte ji?
Paní Antonínu znám zdálky, ale před dvěma dny ji odváželi sanitkou do Motolské nemocnice. Viděla jsem to, když jsem se vracela z práce.
A kde přesně je? zajíkl se chlapec.
Včera měla službu pohotovost v Motole, pravděpodobně je tam.
A jak se, prosím, jmenujete vy? konečně se osmělil.
Lucie Novotná, odpověděla už spěchající žena.
Ve škole Lucii čekala záplava nevyřešených problémů, přesto nemohla ze svých myšlenek vyhnat toho kluka.
“Asi mi konečně začíná tikat biologické hodiny,” pousmála se v duchu smutně. Děti mít nemohla, možná proto s ní muž odešel k jiné, která mu dceru dala.
O velké přestávce zavolala do nemocnice a zjistila, že sousedčinu babičku postihl mozkový infarkt prognóza není dobrá, bylo jí už 78 let.
Po práci opět potkala chlapce sedět na parapetu v jejich domě.
Čekám na vás, rozzářil se. Babičku ještě dlouho nepustí, mě za ní nechtějí pustit.
Lucie chtěla znát jeho jméno.
Jmenoval se Emil. Prostě Emil, ne Emánek.
Čistému a najedenému klukovi Lucie nabídla čaj a pustila se do výslechu:
Utíkal jsi z domova? Rodiče už tě určitě hledají!
Já rodiče nemám. Žiju u tety.
Tak teď se strachuje teta…
Ani ne. Říkal jsem jí, že jedu k babičce. Ona to nevěděla, že babička skončila v nemocnici. K tetě se mi nechce, i když je hodná a skoro vůbec nepije. Zato její muž pořád pije a když do sebe kopne, je zlý. Sami mají už čtyři děti, teď čekají páté. Říkali mi, že mě brzy dají do dětského domova. Tam nechci. Snad vám tu moc nepřekážím? Maminka říkala, že jsem hyperaktivní, po tátovi. I ty oči mám po něm, světlé. Máma je dva roky mrtvá.
Jak se maminka jmenovala?
Naděžda Alexandrovna Martinková. Byla moc hodná a hezká. Pracovala jako sekretářka u ředitele nějaké chemické továrny, jméno jsem zapomněl.
A tvůj táta? Lucie zpozorněla.
Tatínka jsem nikdy neměl, zabořil pohled do země Emil.
V tu chvíli Lucii projel chlad. Ty oči! Takové viděla jen u jediného člověka. U svého otce.
A její otec byl právě ředitelem oné továrny!
Polilo ji horko, náhle jí došel dech: “Románek mezi ředitelem a sekretářkou co je běžnějšího? Ale věděl ten muž, že sekretářka porodila jeho syna? A všiml si vůbec, že zmizela z recepce? Nazvala syna jeho jménem, to musela moc milovat”
Byla jedináček, vždy toužila po bratru nebo sestře.
Zaskoč do krámu pro chleba. Je to přes silnici, Lucie poslala Emila ven.
Z kapsy vytáhla mobil a zavolala otci:
Tati, pamatuješ si na Naděždu Martinkovou? Dnes už ne, zítra přijeď. Chci, abys poznal svého mladšího bratra a tvého vlastního syna. To stačí. Na shledanou! Zbytek zítra.
Nachystala jsem ti postel v obýváku. Vem si sprchu a běž spát, řekla Lucie, když se Emil vrátil.
Netušila, jak vše půjde dál. Ale věděla jediné bratra nenechá upadnout do rukou nespolehlivých příbuzných, natož do dětského domova.
Otec přijel časně ráno. Lucie zpravidla po víkendech dospávala, teď ale zůstala vzhůru celou noc.
Otce měla ráda, byl jí celý život oporou, matka tolik ne. Už od dětsví ji podporoval, i když se matka bouřila a tvrdila, že učitelství je jen pro prostý lid, nikdy ne pro ni.
Otec ji podržel i, když se Lucie rozhodla provdat z lásky, a pak ji v rozvodu utěšoval.
Láska
Otec přišel jako vždy upravený, klidný, v nažehlených kalhotách a naleštěných botách, decentní parfém. Vypadal jako úctyhodný, sebevědomý muž.
Tak co jsi to zas vymyslela? Prý nějaký bratr! Špatně jsem spal, trápilo mě to, začal hned.
Potichu, tati, host ještě spí. Pojď, udělám snídani, vedla ho Lucie do kuchyně.
U snídaně mu vše podrobně vyprávěla.
Je to zvláštní, řekl zamyšleně otec. Ano, měla jsem sekretářku Naděždu Martinkovou. Byla chytrá, krásná, zamilovaně na mě koukala. Jsem starý, ale člověk… ty její pohledy, dovedou polichotit!
Neodolal jsem. Věrní muži jsou opravdu výjimkou. Samozřejmě mi lichotila její náklonnost, byl jsem jen chlap. Ale nikdy mě ani nenapadlo opustit tvoji mámu.
Jednou se mě Naděžda nezávazně zeptala, jestli nechci syna. Řekl jsem jí, že mám dceru, syna už nezvládnu.
Za nějaký čas jí onemocněla matka, poprosila o dlouhou dovolenou a odjela na venkov. Na její místo vzali dočasně starší paní. Naděžda se po roce vrátila, vypadala krásně jako jablíčko.
Žertoval jsem, jestli se nevdala. Řekla, že ano a že má syna. Manžel prý výborný, pronajímají byt. Příjmení Martinková jí zůstalo. Takových lidí je dnesko hodně nežijí v manželství. Od té doby jsme navázali čistě pracovní vztahy.
Před třemi lety Naděžda onemocněla, byla dlouho v pracovní neschopnosti a pak najednou zemřela. To jsem zjistil při podpisu žádosti o pohřebné.
Byla mladá, je to škoda. Ale, Lucie, přece jí byl muž, proč mi podsouváš syna? končil otec zmatenou úvahu.
Vtom přišel do kuchyně Emil. Pozdravil slušně a usedle a v otci zbledla krev. Teď, když stáli vedle sebe, byla jejich podobnost nepřehlédnutelná.
Seznamme se, otec natáhl ruku, lehce se chvěl. Bedřich Novotný.
Emil Bedřich Martinek, pronesl kluk a stiskl jeho ruku s nečekanou důvěrou.
Oba najednou překvapeně pozvedli obočí.
Dneska tu mám samé Bedřichy a Emily pousmála se rozčileně Lucie.
Emil odešel do koupelny, Bedřich starší se upřeně zadíval na dceru.
Vůbec tomu nerozumím. Je mi v dětství neuvěřitelně podobný. Přitom prý byla Naděžda vdaná, měla dalšího muže…
Ne, tati, nevzala si nikoho. Odcestovala, aby v tajnosti porodila, řekla Lucie. Zeptej se v účtárně, kdy byla na rodičovské? Tu o sňatku vymyslela, abys neměl výčitky. Je zřejmé, jak tě milovala. Emil mi říkal, že tátu nikdy neměl nikdy, chápeš?
Ale počkej, další nesrovnalost: Naděžda neměla sestru, byla jediné dítě. Její matka je už dávno po smrti. Odkud vzala tetu a babičku? zamyslel se Bedřich.
Emil už stál ve dveřích a slyšel závěr hovoru:
Mluvíte o mámě? Teta Vlaďka není moje pravá teta je to daleká příbuzná. Přistěhovali se k nám do města, když maminka už byla nemocná. A babi Tonička je matka tety Vlaďky. Když maminka zemřela, vzali mě k sobě. Neměl jsem kam jít, z pronajatého bytu jsme se museli vystěhovat. Ani za mě dostávají nějaké příspěvky, strýc pořád nadává, že je to málo.
Pamatuji si vás, Bedřichu Novotný! Vaše fotka stála mámě na zrcadle v rámečku, teď ji mám v albu. Dlouho jsem si myslel, že jste nějaký slavný herec. Chtěl jsem vědět, kdo jste, a máma mi slibovala, že mi to řekne, až budu větší.
Lucie mu připravila snídani a poslala Emila na ranní filmové představení, kino bylo nedaleko.
Tak co, tati? Máš pořád nějaké pochyby? zeptala se Lucie.
Snad už ne. Ale přesto budeme muset udělat testy DNA. Rodinu prokážeme u soudu, přikývl Bedřich.
Pak už následovaly scény plné hysterie, předstíraných nemocí a údajné hrozby infarktu ze strany Bedřichovy manželky Ludmily.
Rychle se však zotavila a odjela si odpočinout k moři. Chlapce pak navštívila jen na chvilku domů ho ale na trvalo vzít nechtěla. Prý má slabé nervy a zdraví.
Mám sice pomocnici v domácnosti, ale vychovatelku, tu ne, řekla.
Nikdo netlačil. Bedřich trávil s Emilem spoustu času, byl šťastný, že našel syna. S oblibou hledal další podobnosti oba nenáviděli krupicovou kaši a milovali kočky.
Jenže paní Ludmila měla na kočky alergii. Emil nikdy neměl byt takové, kam by mohl vzít kotě.
A oba mírně šišlali. A ta podoba! Všechny formality týkající se otcovství byly za pár měsíců vyřízeny. Bedřich Novotný si zavolal Emila a řekl mu:
Od dneška jsi mým synem oficiálně. Tady máš nový rodný list. Pamatuj, vždycky jsi byl můj syn, já jen nevěděl, že tě mám. Pokud budeš chtít, říkej mi tati, ale není to nutné. Hlavní je vědět, že nejsi sám. Máš oporu jsem tvůj táta. A máš Lucii svou sestru.
Já to poznal hned, že jsi můj táta, řekl Emil s úsměvem. Poznal jsem tě na první pohled.
Děti jsou dnes neuvěřitelně bystré, zasmál se Bedřich a objal syna.
Lucie zahlédla v otcových očích slzy, ale on se rychle vzpamatoval. Emil zůstal žít s Lucií, občas chodil k Ludmile na návštěvu a Bedřich za nimi přijížděl každý den. S Lucií si pořídili kotě
U supermarketu stařík rozdával koťata, Emil vybral to nejslabší. Pojmenoval ho Míša. Ten okamžik byl nejšťastnější v jeho životě.
PS:
Bedřich Novotný nechal postavit Naděždě bílý mramorový náhrobek. S Emilem za ní často jezdí na hřbitov v Motole, nosí jí květiny.
Jednou, když donesli nové květy, Emil Bedřichovi povídá:
Víš, tati, maminka mi řekla den předtím, než odešla Nebreč, říkala, nezmizím úplně. Jen odejdu do jiného světa a budu na tebe dávat pozor. A i odtamtud ti, pokud to půjde, pomůžu.
A teď vím, že to byla právě ona, kdo mě dovedl k Lucii a pak i k tobě! Věř mi to, tati!
Samozřejmě ti věřím, odpověděl Bedřich a pohladil ho po vlasech.
