Jitka se vynořila z podivného spánku, tělo objímal zvláštní tíživý pocit, jako by se jí na břiše usadila balvanová socha. Byly tři hodiny ráno. Pod stropem jejich panelového bytu v Nuslích se vznášelo jen Andrejovo sípavé chrápání a tiché tikání starých hodin v předsíni, které vždy běžely trochu pozpátku.
Otočila se, pomalu, aby pohybem neprobudila spící ozvěnu nedorozumění, které se nahromadilo mezi nimi. Pohovka pravidelně zaprotestovala a Andrej, svinutý u stěny jako ježek, vydal rozmrzelé zachrčení:
Jitko, už toho nech Mám vstávat za čtyři hodiny, buď trochu soudná.
Jitka znehybněla. Těžko se dýchalo nejen kvůli dvojčatům, která si v ní dělala místo, ale i kvůli tíze domácnosti, kterou teď stěží zvládala sama. Andrej byl poslední půlrok cizí začal šetřit každý halíř, kontroloval účtenky a nesnášel, když prosila o ovoce.
Vidělas ty ceny? syčel, když procházel lístek z Albertu. Jez jablka, to jsou česká. Broskve, to je přepych. Táhnu to celý sám, ty jen sedíš doma.
Vysoukala se z postele bolestí tlumenou do ticha a houpavě kráčela do kuchyně, opřená o záda. Nohy jí tak otekly, že domácí pantofle tlačily. Posadila se k oknu a dívala se na zasněžený dvůr. Stíny lamp na bílém chodníku vypadaly jako hieroglyfy z cizího světa. Bylo jí úzko přede dnem, který přijde, úzkostná i před návratem do této studené domácí krajiny s dvěma dětmi navíc.
Andrej se ráno připravoval do práce s nervozitou rozespalé sochy; shazoval věci, hledal druhou ponožku, práskl dvířky skříně.
Vyžehlilas mi košili? zabručel, aniž by se na Jitku podíval.
Je na židli, Andreji.
A knoflík? Visí na niti, nemůžeš ho přišít? Mám teď poradu na generálním, nevolej mi. Šéf zabavuje telefony.
Práskl dveřmi, ani se nerozloučil, a Jitka s jistotou věděla, že nahoře cvakl zástrč ten podivný starý zámek, který šel otevřít jen když do něj člověk zatlačil celou vahou, jako by odemykal vlastní minulost.
Poledne proklouzlo mezi stíny a zanechalo po sobě chuť ticha. Jitka se rozhodla vytřídit věci v předsíni, ve třetím šuplíku ponechané dětské oblečky po neteři. Vytáhla si malou stoličku.
Jen z rohu, šeptla si.
Vylezla, sáhla po krabici, a svět kolem ní začal vířit do šeda. Noha uklouzla, lak z kluzké stoličky jako by se rozpustil, a svalila se na koberec tělo chycené křečí, bok odřený.
Vyjekla, a do žaludku ji bodla ostrá trnová bolest. A pak to přišlo znovu, náhlá vlna, která stáhla všechno do hlubiny.
Ne, ještě je brzo zvláštně slabý hlas v téhle cizí místnosti.
Telefon byl na nočním stolku metr od ní. Plazila se, zanechávajíc na podlaze tajemnou, lesklou stopu jako šnek ve snech. Dotkla se displeje. Prsty se jí třásly, obrazovka plavala a dvojila se jí před očima.
První v seznamu byli Andrej a hned pod ním Andrej Viktorín (Generální) číslo šéfa, které si uložila nedávno, když podepisovala papíry na mateřskou, protože manžel nezvedal telefon.
Zmáčkla na Andrej. Vyzváněcí tón byl dlouhý, chladný jako zimní rybník. Položila to, znovu vyťukala číslo nic, ‘Účastník není dostupný.’
Panika se rozlila po bytě jako mlha. Dveře zamčené, záchranka by stála bezmocně za nimi. Události ubíhaly neskutečně rychle.
Otevřela Messenger. Oči jí klouzaly po klávesách, měla dojem, že píše manželovi, ale prsty se spletly:
Potřebuji do nemocnice, dveře nejdou otevřít! Začalo to, spadla jsem, nemůžu vstát. Přijeď, prosím, hned!
Odeslala a telefon jí vyklouzl z ruky. Ve tmě se rozprskl jako sen.
Andrej Viktorín, šéf stavební firmy, vedl poradu ve svém pražském sídle člověk přísný, řezavý, co se neodchyluje od pravdy ani o vlásek. Jeho podřízení ho v tichosti nenáviděli i obdivovali.
Telefon cinknul. Zahlédl jméno Jitka, manželka jeho kolegy, klidná žena, která jednou došla podepsat listiny.
Přečetl zprávu. Maskován jako socha, v nitru zjihl.
Porada končí! velitelský hlas do neznáma.
Ale, pane generální, rozpočet, začal účetní.
Vypadněte!
Když za ním svítili zářivky, vytáčel číslo na Andrejův mobil. Marně.
No to mě podrž zavrčel tiše do prázdna.
Přikázal šéfovi ochrany:
Zjisti mi hned, kde je telefon Švece. Auto před dům. Jedeme tam.
Za dvě minuty mu přišla zpráva s polohou. Andrej nebyl na stavbě, ale v rekreačním areálu Laguna za Prahou.
Viktorín, čelist sevřená, vyrážel do noci. Dávný stín vlastní bolesti, když mu před lety zemřela žena na infarkt, se mu prosmýkl myslí.
Vjel na třetí patro, chodbou připomínající zamlklé koridory snu. Dveře zavřené, přes prasklinu dole tlumený ženský hlas.
Neváhal ani vteřinu rozběhl se a vší silou narazil do dveří. Starý zámek zapraskal, chvíli vzdoroval, pak ustoupil jako měsíční kůra.
Jitka byla na zemi, do klubíčka. Oči jí těkaly, jakoby nevěřila vlastní představě.
Jitko! vchod rozepjatý realitou.
Pane Viktoríne? Kde je Andrej?
Jsem tu za něj. Vydrž.
Zvedl ji do náručí, jako se ve snech zvedají těžké předměty beze snahy.
V autě letěl ulicemi jako tajfun, blikající světla vybíjela sny z okrajů. Jitka těžce dýchala vzadu.
Klid, už jsme téměř tam, šeptal, sledujíc její obraz v zrcátku.
V motolské nemocnici už je čekal lékařský tým. Viktorín telefonoval primářce ještě po cestě.
To jste manžel? vyhrkla sestřička.
Otec! zavrčel generální. Zodpovídáte za ni i děti.
Nechal ji ve světé paletě nemocničních odstínů. Prázdné hodiny prochodil křížem krážem chodbu. Po třech hodinách vyšel doktor, sundávaje roušku:
Můžete si oddychnout. Dva kluci. Zásah byl nutný, zvládli jsme to včas. Ovšem bude třeba zůstat pod dohledem, váhově jsou malí, maminka slabá ale měla štěstí.
Viktorín se sklonil čelem ke studenému sklu okna.
Děkuji.
Vytáhl telefon, znovu volal Andrejovi. Tentokrát to vzal. V pozadí hřměla hudba, ženský smích.
Dobrý večer, pane šéfe? Máte špatný signál, jsem teď na stavbě
Na jaké stavbě v Laguně jsou teď lepší panely? jeho hlas byl tichý, ale ostrý.
Ticho.
Pane Viktoríne, já
Od zítřka jste propuštěn, Švec. Bez doporučení. Nechci tě tu už vidět. Modli se, abys zůstal zdravý. Ženu bys měl poprosit za odpuštění, ale já na tvém místě čekal leccos.
Jitka přišla k sobě až další den. Pokoj byl tichý, skromný; na stole minerálka, ovocný džus.
Dveře se otevřely, Viktorín vstoupil, bez kravaty, výraz smířlivý.
Jak se cítíte?
Pane Viktoríne Omlouvám se, spletla jsem číslo
Vděčte náhodě, že jste se spletla, usedl na židli. Jitko, musíme si promluvit.
Vyložil jí vše: telefonát, areál, vyhazov. Hlas měl tvrdý, jako dřevo.
On se teď bude snažit dovolat. Ten byt je jeho?
Jeho rodičů, vzlykla Jitka. Nemám kam jít. Jen teta na venkově, daleko.
Chvíli tiše bubnoval prsty o koleno.
Tak poslouchej mám dům, dva patra. Přespávám tam jen. Je hostinské křídlo. Můžeš tam s dětmi zůstat, dokud se nepostavíš na nohy. Hodil by se mi někdo na výpomoc v domě. Ber to jako práci ne charitu.
Nevím, s dvěma prcky Co zmůžu?
Kdyžtak najmu pomocnici. Nemusíš se stydět. Mám rád, když v domě někdo žije.
Propuštění bylo tiché, nevšední. Andrej se pokusil dostat do nemocnice, ale sekuriťáci ho vyvedli ven. Stál pak venku, něco hulákal v alkoholovém opojení.
Jitka to sledovala přes zamžené okno. V ní nezůstalo nic než prázdno.
Viktorín přijel sám, naložil věci, bezpečně upevnil kočárky.
Jedem domů, řekl prostě.
A měl pravdu. V domě, kde byla tři zrcadla a jen dva nájemníci, najednou voněla dětská mýdla a čerstvé prádlo. Andrej Viktorín večer bral děti nesměle do náruče.
Tak co, kluci, jak rostem?
Pavlík a Saša na něj koukali vážně, jako staří novináři.
Andrej zmizel. Jakmile zjistil, že v regionu pro něj Viktorín uzavřel všechny cesty, odstěhoval se za mámou. Posílal drobné peníze; Jitku už to netrápilo. Po letech cítila, že má pevnou půdu pod nohama.
Uplynuly dva roky.
Jitka prostírala v altánku. Byla slunečná červencová neděle. Pan Viktorín obracel maso na grilu, Pavlík a Saša honili po trávníku obrovského roháče.
Táto, podívej, brouk! volal Saša poprvé “táto”.
Jitka i Viktorín strnuli. Ten přestal obracet maso a přišel k Sašovi.
Brouk? To je čmelák. Ten je užitečný, usmál se.
Pohlédl na Jitku v očích klid, žádné ostří.
Jitko, posaď se.
Usedla váhavě. On těžce hledal slova.
Nejsem žádný romantik, to víš. Ale kluci nejsou pro mě cizí. Ani ty už ne. Vytáhl drobnou krabičku tvrdou, ale prostou.
Jsme dva roky rodina. Učme to podepsat i v matrice kluky si osvojím, vezmou moje příjmení. Nikdo už nic špatného neřekne. Souhlasíš?
Jitka měla v očích slzy. Poprvé od oné noci byly slzy úlevy.
Ano, pane Viktoríne, zasmála se přes pláč.
Tak konečně a už mě netitulujte, kolikrát jsem to říkal.
Večer, když děti tiše oddychovaly, seděli s Jitkou na verandě, popíjeli čaj. Kdesi v jiném městě seděl starý Andrej se svým laciným pitím a stěžoval si kamarádům na osud.
V jejich domě spali dva kluci s novým příjmením a bezpečím v srdci.
Někdy jedna chybně zmáčknutá číslice v telefonu obrátí život naruby. Jen nesmíte minout člověka, kterého potřebujete.
