Restaurace, kam mě Vilém pozval na druhé setkání, byla jako snový palác plný třpytu a šepotu; stíny číšnic vznášejících se mezi stoly, sametové přítmí, stoly prostřené pro hvězdné návštěvníky, kde čas trhal hodiny na malé střípky. Vilém do toho podivného divadla zapadal dokonale saku jako ušitým z temného soumraku, lesklými hodinkami a úsměvem někoho, kdo je zvyklý, že se kolem něj otáčí celý svět, někdy i dva najednou.
Dej si, co chceš, ledabyle prohodil Vilém a ani se na jídelní lístek nepodíval. Nemám rád, když se žena omezuje.
Slova zněla jako pohádka, zpívaná šepotem, nicméně do mého snu se začalo našívat nepříjemné napětí. Možná to bylo jeho pronikavým pohledem, nebo tím, s jakou radostí vyprávěl o svých bývalých ženách, které podle něj viděly vždy jen peněženku.
Zvolila jsem husí salát a sklenku vlašského ryzlinku. Vilém rozpoutal hostinu: hovězí steak, tatarák, celou láhev bohatého pinotu noir. Vyprávěl o svých firmách, reptal na povrchnost lidí, filozofoval o hodnotách, až v tom tichu začal znít jako učitel na konci školního roku. Já poslouchala, souhlasně přikyvovala, ale pocit byl zvláštní jako bych přišla na zkoušku, kde otázka je ukrytá pod talířem a nečeká na odpověď, ale na reakci.
Divadlo v jednom hereckém obsazení
Když číšník položil na stůl kožené desky s účtem, Vilém pokračoval v kázání o úpadku morálky. Pomalu sáhnul do kapsy saka, potom druhé, poté přejel dlaněmi po kalhotách. Jeho výraz se proměnil klid nahradila teatrální bezradnost.
Do čerta zamumlal, dívaje se mi přímo do očí. Peněženka, myslím, zůstala buď v kanceláři, nebo v druhém autě…
Rozhodil rukama, jakoby náhle zpomněl, jakou barvu má strop. Žádný strach v jeho očích, místo toho přehrávaná bezmoc. Na číšníkovo mohu poradit? neodpověděl. Nechystal se hledat řešení, jen hleděl, čekal.
No vidíš, jaká trapná situace, řekl lehce a opřel se pohodlněji. Zachráníš mě? Zaplať teď, příště tě pozvu, i s úroky!
Pochopila jsem ve snu najednou jasně: tohle byla zkouška, rozsypaná napříč celým večerem jako drobky pečiva. Četla jsem o podobných příbězích na diskusních fórech, slyšela je v tramvajích, ale nikdy bych nečekala, že budu jednou sama součástí oparu, v kterém hraje hlavní roli dospělý, na pohled úspěšný muž.
Jeho test byl směšně jednoduchý: když bez řečí zaplatím za oba, jsem hodná vhodná na to nést jeho těžkou existenci. Když odmítnu, jsem prý vypočítavá a lovím na koruny. Seděla jsem naproti už ne podnikateli, ale dítěti s rukama v kapsách, které si přeje vyhrát.
Byl přesvědčený, že vyhraje kartička vítězství v dostupnosti ženy se přece musí ukrývat někde mezi mou kabelkou a rozumem.
Ledová strategie
Rozepnula jsem kabelku a pomalu zalovila uvnitř. Vilém viditelně pookřál jeho plán, v tom podivném snu, hořel úspěchem.
Ano, samozřejmě, zašeptala jsem a mávla na číšníka.
Rozdělte účet, prosím, oznámila jsem klidně. Platím jen své. Steak, víno a tatarák nechť zaplatí gentleman.
Usměv z jeho tváře zmizel jak kouř z lesa.
Jak to myslíš? zasyčel, nakláněje se ke mně. Vždyť nemám peněženku…
Vím, přikývla jsem, pípnutím telefonu u terminálu přerušila napětí. Sotva se známe. Zaplatit za sebe je přece běžné. Ale večeře pro muže, který mě pozval do luxusní restaurace a objednal vše nejdražší, není moje odpovědnost. Jsi dospělý a jistě vymyslíš cestu ven.
Číšník ztuhl, jeho pohled šel mezi mnou a Vilémem jako nepokojný duch. Vilém rudl, jeho póza se rozpadala na kousky.
To myslíš vážně? sykl. Kvůli pár korunám? Říkám ti, že to vrátím! Jen jsem tě chtěl zkusit!
A už jsi zkusil, vstávala jsem od stolu. Já také ráda testuji: svůj klid.
Odcházela jsem, ale v tom snovém podniku nebyl kruh ještě uzavřen. On tam zůstal, s účtem a bez iluzí.
Vrátila jsem se, vytáhla z peněženky pomačkané stokoruny a několik kovových desetikorun drobné, co zůstávají vždy na dně kabelek.
No, když je peněženka v jiném autě, dodala jsem s úsměvem, asi nemáš ani na taxík?
Položila jsem drobné k jeho sklence.
Tady máš na lístek na metro. Aspoň do Ostravy dojedeš. Považuj to za příspěvek do tvého průzkumu ženské duše.
Hosté od vedlejších stolů se obrátili. Vilém vypadal, jako by právě dostal zrcadlem přes tvář.
Vyšla jsem do noci.
Ten zvláštní večer mě stál jen husí salát a sklenku vína maličká cena za to vidět za včas, kdo mi chce strhnout roky života. Snad ve snu něco pochopil, ale typy, jako je on, zpravidla nemění své role.
A vy, jak byste se zachovali vy v mém snu? Zachraňovali byste zapomnětlivého kavalíra, nebo byste zvolili přísný, ale poctivý směr?
