Petr v poslední době svou ženu skoro nepoznával a nechápal, co se s ní děje. Lenka vždycky všechno doma dělala uklízela, vařila, žehlila a teď s tím náhle přestala. Petr se jí opatrně zeptal, co se děje. Lenka mu odpověděla:
Už tolik let se starám o vás všechny, snad si taky můžu na chvíli odpočinout!
Petr měl najednou podezření, že má Lenka někoho jiného, a rozhodl se zkontrolovat její věci. Ve své zvědavosti přišel ke kabelce a tam objevil starý zvláštní dopis.
Petr nechápal, co se s Lenkou děje byli spolu už sedmnáct let a nikdy se něco takového nestalo. Byla vždy laskavá, chápající, nikdy nedělala scény ani nic netajila, proto si ji kdysi i vybral. K snídani vařila kaši nebo omeletu, po práci ihned spěchala domů a připravovala večeři. V neděli žehlila patnáct košil jednu na každý den pro něj a jejich dva syny, i když kluci většinou vystačili se dvěma či třemi. Naučit je té pečlivosti, kterou sám Petr měl, nebylo vůbec lehké.
Teď už druhý týden snídali jen müsli nebo chleba s máslem a Lenka navrhovala, ať si je každý připraví sám. K večeři, když měli štěstí, našli ohřátý zbytek včerejšího oběda, ale někdy jen lístek: Budu doma až po deváté, uvařte si knedlíky.
Prvních pár dní to Petr přičítal konferenci na univerzitě, kde Lenka pracovala. Jenže konference už skončila a život se nevrátil do starých kolejí.
Zpočátku se Petr nenápadně ptal, o co jde, ale Lenka mu odsekla:
Nemůžu mít taky kousek svého života? Celou dobu vás všechny obskakuju, snad si můžu trochu odpočinout!
No jasně, jistě, ujistil ji Petr.
Chtěl se zeptat, jak dlouho to trochu potrvá, ale neodvážil se. Čas plynul a Lenka pořád chodila ven do kina, do divadla, i na různé výstavy soch. Co se mu ale vůbec nelíbilo, bylo, že se jí ve skříni objevily dost odvážné šaty, a ráno místo chystání snídaně si líčila řasy a rtěnkou zvýrazňovala rty. Petr už měl vážné podezření má snad ženu jiného?
Sám se za ty myšlenky styděl, ale nejistota byla silnější začal svou ženu sledovat a prohledávat její věci. Prohlížel její mobil, transakce na kartách, dokonce i obsah kabelky. Tam pak našel ten dopis v malé vnitřní kapse, opotřebovaný a trochu vybledlý, bylo jasné, že ho četla mnohokrát. Dopis byl evidentně milostný a psal to někdo blízký: Lenko, tolik se mi stýská, ani nenajdu slova, jak těžké je čekat na naše setkání. Všude slyším tvůj hlas, hledám tvůj úsměv
Bylo mu z toho úzko. Podle toho, jak byl dopis ošoupaný, trvalo to už nějakou dobu. To bylo obzvlášť bolestné ještě by dokázal pochopit nějaké krátké pobláznění s cizím kolegou, ale tohle? Znamená to, že celý jejich život byl jen lež?
Mlčel tři dny, stále hlouběji se propadal do pochmurných myšlenek kolika pokušením dokázal on odolat, kolikrát mohl být nevěrný, ale nikdy… Třetí den už to nevydržel.
Já už vím všechno, řekl tiše.
Co všechno? podívala se na něj Lenka překvapeně.
Mluvila klidně, maximálně lehce zaskočeně. Ale Petr si byl jistý, četl ten dopis.
Máš někoho jiného, spíš konstatoval, než se ptal.
Lenka se rozesmála.
To myslíš vážně, Petře?
Kdyby se rozbrečela, přiznala, bylo by mu možná líp, ale takhle…
Já ten dopis četl! řekl mu. Myslíš, že mi můžeš namluvit, že ti někdo jen takhle píše: Nemůžu se dočkat dalšího dne, kdy budeme spolu, naše duše k sobě patří navěky… To není jen tak!
Lenka se znovu rozesmála, Petr z toho byl celý nesvůj.
Prosím tě, Petře, to myslíš opravdu vážně? zeptala se.
A ty?
Díval se na ni zpříma a těžce dýchal.
Takže ses hrabal v mé kabelce?
Ano.
A četl jsi ten dopis?
Jo.
A nevzpomínáš si, že jsi ho psal ty?
Prosím? Petr nechápal.
Psals mi ho ty! Když jsi byl tenkrát na služební cestě v Brně, a doma jsem byla sama se Štěpánem. Už si to vybavuješ?
Znám svůj rukopis. To jsem nemohl psát já!
Lenka si povzdechla, vzala si židli, vylezla ke skříni a ze shora vytáhla krabici. Položila ji na postel, v ní začala hledat obálku a podala ji Petrovi.
Podívej, tehdy jsi měl zraněnou pravou ruku a psal jsi mi levou.
Petr si na obálce přečetl své jméno a adresu skutečně to byl on, jiné město, ale rukopis vůbec nepoznával. Opravdu to mohl být on? V mlze si vzpomněl na zranění ruky na stavbě. Takže to opravdu byla pravda?
Proč ten dopis taháš pořád sebou? zeptal se zamračeně.
Doporučila mi to psycholožka, řekla klidně Lenka.
Psycholožka?
Ano. Víš, Petře, já jsem už unavená. Celý život vařím a pečuju o vás tři chlapy. Od doby, kdy se narodil Štěpán, nemám svůj vlastní život. Ani poděkování od vás často neslyším! Květiny dostávám jen na osmého března, slova lásky už jsem také dlouho neslyšela. Jsem žena, a ještě nejsem tak stará. Upřímně, už jsem přemýšlela i o rozvodu. Ale máme dobrou rodinu a toho si vážím. Proto jsem šla k odborníkovi. Dostávám od ní rady a snažím se je dodržovat.
Přiznání jeho ženy Petra překvapilo. Rozvod? Ona by ho opustila?
A pomáhají ti ty rady? zeptal se.
Někdy, usmála se Lenka.
A co ty dopisy?
Aby mi připomínaly, že jsme se milovali.
Petr přikývl a potřeboval chvíli přemýšlet. Vstal a odešel na balkon. O tomhle už pak nemluvili.
***
Ráno, když Lenka vstala, něco jí připadlo v bytě podezřelé bylo nezvykle veselo a vonělo to vanilkou. Nechápala, co se děje, dokud nevešla do kuchyně.
Starší syn smažil omeletu, mladší servíroval tvarohové lívanečky. Na stole byla váza s jejími oblíbenými růžemi.
Co to má znamenat? zeptala se překvapeně.
Dobré ráno, maminko, ozval se mladší. Dáš si čaj nebo kávu?
Lenka nemohla věřit vlastním očím ani uším.
Kávu… zašeptala.
Omeletu nebo lívanečky?
Lívanečky…
Manžela nikde neviděla, ale pochopila, že za tím určitě stojí on. Když ochutnala první lívanec, přišel Petr. Podal jí složený papír.
Dobré ráno, lásko!
Co to je? ptala se.
Nový dopis, usmál se Petr. Třeba to teď už opravdu pomůže.
Lenka se také usmála, a od toho dne bylo zase všechno v pořádku. Ne, takové snídaně je nečekaly každý den zázraky se nestávají. Ale někdy přece jen ano. A do kina už nechodila sama Petr ji vždycky rád doprovodil. Manželství se zachránilo.
