Macecha dobře věděla, že Lída nechce jít za vdovce, a ne proto, že měl malou dcerku, a ne proto, že byl starší, ale proto, že z něj měla strach. Jeho ostrý pohled jí pronikal až do srdce, a to od strachu tlouklo rychleji, jako by se chtělo ubránit šípům jeho očí. Lída skrývala pohled do země a dlouho se nechtěla podívat vzhůru, a když to přece udělala, bylo vidět, že má oči plné slz.
Tyhle slzy jí pak stékaly proudem po zardělých tvářích, jež byly červené nejen studem, ale i strachem. Ruce se jí třásly a její drobné pěstičky jako by se chtěly bránit maceše, která jí tlačila do cizího sňatku. Jazyk zrádce, ať je mu peklo, však řekl: Půjdu.
No sláva,” plácla macecha, “s takovým domem, s takovým hospodářem by byla hřích takovou partii odmítnout! Vždyť on se pro tu svoji první ženu mohl rozkrájet byl k ní jako samet. Ta však byla slabá, nemocná, pořád jen kašlala. Šlochala se, sotva šla, on šel tři kroky, ona jeden, musela se zastavit a lapala po dechu, on ji objímal, uklidňoval, nikdy jí nezahudroval jak tvůj otec bláznivej.
Když byla těhotná, skoro nikdo ji neviděl na nohách, pořád jen ležela, a po porodu vstával k dítěti každou noc on, ona se úplně sesypala. Tak to aspoň povídala jeho matka.
A ty jsi silná, krev a mlíko! Tu tě posadí do červeného kouta, jsi pracovitá, ke všemu naučená s kosou seská, srpem sekáš, předeš, tkáš. Hřích tě dávat mladému, ti jsou ještě nedozrálí, kdežto u tohohle je všechno jasné, všecko o něm víme. To máš štěstí!
Pálenu si vypálím, posedíme a vdovec svatbu stejně nechce, netřeba zemřelou hněvat. Výbavu nechte být, jeho dům je jako pohár po okraj.
Jan se ženil poprvé z lásky, věděl, že Věra je často nemocná, slabá, jeho matka pořád říkala, že takový chlap jako on by si měl vzít pořádnou ženskou a ne trosku, ale on nedal na nikoho chtěl jedině Věru. Po vesnici se povídalo, že na něj někdo seslal půvab, protože jen začarovaný by si vzal nemocnou ženu, co mu dům promění v lazaret.
Doktoři říkali, že Věra má slabé plíce, každá rýma by mohla vést ke zánětu, astma, a pak kdo ví. Jan si myslel, že ji svou láskou od smrti ochrání, bude o ni pečovat, a nemoc zmizí. Po svatbě se všechno opravdu zdálo lepší. Byli šťastný, veselý novomanželé. Ale když Věra otěhotněla, utrhla se: v těle slabost, v hlavě motáky, pořád chtěla spát a nakonec už nezvládla ani prát, ani podojit krávu, ani si pročísnout vlasy.
Doktor říkal, že to je těhotenská toxikóza, až porodí, zpevní se. Jan se o ni láskyplně staral, nikdy nenaříkal. Matka mu však den co den vyčítala, že si z domu udělal nemocnici. Jan ženu chránil a matku prosil, ať k nim raději nechodí.
Věra porodila holčičku a Jan doufal, že se štěstí vrátí, ale netrvalo dlouho. Jednou prochladla a už se nikdy nevzpamatovala, mizela před očima.
V nemocnici doktor řekl prostě: Plíce jí odcházejí. Věra věděla, že je zle, snažila se to nedat znát, rozesmávala se, i když víc připomínala útrpný úsměv. Oči prozrazovaly bolest a strach o dceru. Jako by její pohled říkal: zapamatuj si mě veselou.
Zůstaly po ní vystouplé lopatky, hubená záda, propadlá hruď, sukovité ruce tělo bez slov říkalo, že Smrt stojí za dveřmi a čeká na poslední dech. Věra poprosila Jana o jedno přání:
Není člověka, jenž by přehrál boží úmysl. Naše láska už nemá sílu bojovat, nemůžu dál, promiň mi, i dcerce. Celý život mám z kříže, i vám jsem přinesla bolest.
Jan vzal její horké ruce do dlaní, políbil je. Podle jejích dechů pochopil, že zbývá pár okamžiků.
Zmateně mluvila o své lásce, obavách o dceru, nakonec sípavě dodala:
Ožeň se s Lídou. Bude ti dobrou ženou, jsi skvělý muž, ona bude dobrá matka, už vytrpěla s macechou, nevlastními sestrami, opilým otcem, já vím, známe jejich dům, máma tam kdysi chodila, dobře vidí dopředu. Lída je laskavá, pracovitá, trpělivá, dceru neublíží, tebe si zamiluje. Chovej se k ní tak, jako bys tam měl mě v jejich těle jsem s tebou. Promiň za ta slova, ale mé plíce nejsou jediné, co mi černá, i duše jde ke dnu. Opatruj naší dceru, nebo tě prokleju za hrobu.
Na to sevřela jeho ruku, co měla sil. Jan plakal, slzy mu zakrývaly ženin obličej, cítil v její dechu, jak odchází. Andělsky klidná tvář s úsměvem hleděla do dálky, ruka svírala tu jeho až do poslední chvíle.
Jan líbal Věru od hlavy k patě, brečel, naříkal a slíbil jí, že udělá všechno, jak žádala. Proto, po roce vdovství, šel požádat Lídu o ruku.
Macecha byla připravená díky Janově tchyni, která si pro svou vnučku přála hodnou maminku. I ona byla nemocná a bála se, že tady dlouho nebude. Chtěla, ať si vnučka i zeť najdou v životě klid.
Dívala se, čím Jan prošel, věděla jak se choval k její dceři a pro tu lásku by mu líbala nohy a klečela před Bohem, aby mu přál štěstí.
Zasnoubení prošlo jako ve snu. Viděl, jak dcerka bez matky strádá, jak mu chybí ženská ruka v domácnosti, a rozhodl se splnit poslední přání ženy. Už dřív si Lídu nenápadně prohlížel všiml si, že je pokorná, poslušná, hezká a v lecčem mu Věru připomíná. Stejný cop, úsměv, i chůzi.
Někdy měl chuť se k ní přitulit, dlouze ji obejmout a v tichu si představit obraz své ženy. Lída sama nevěděla, proč souhlasila se svatbou s Janem. Snad už měla dost služby u macechy, tahání otce domů z hospody, hádek, nebo snad chtěla pomoci jeho malé dceři?
Ale když řekla ano, věděla, že má před sebou další zkoušku naučit se milovat a získat lásku Jana.
Po zasnoubení chtěl Jan, aby si Lída na jeho dcerku zvykla. Věra dřív skoro nevyšla ven, žila jen pro svou Alenku. Jestli v noci Jan viděl, jak Věra šeptá něco nad dcerou, věděl, že ji učí, jak žít beze své mámy.
Jan nemohl nemyslet na to, co Věra vkládala Alence do srdce. Alenka byla domácí dítě, k cizím nikdy nechodila, měla tátu, maminku, babičku a ještě jednu, co byla věčně nevrlá.
Přivedl k nim Lídu, aby se mohla s Alenkou poznat v klidu, bez přítomnosti rozjařené macechy, která by slavila, že ze dvora zmizí služka bez užitku.
Lída byla před Janem zamlklá, všimla si ale, že není nijak zamračený, spíš naopak, byl ohleduplný a pozorný. Zeptal se jí přímo, jestli miluje někoho jiného, že ustoupí. O prosbě od své ženy neřekl ani slovo.
Lídu do koutu dostal jeho dům. Nádherný nábytek, vlastnoručně vyrobený, spousta vyšívaných obrazů v dřevěných rámcích, vše lakované, velké světlé pokoje. Alenka, jakmile uviděla Lídu, začala s ní švitořit hned vytáhla hračky a začala ji přemlouvat ke hře. Snad chtěla poprvé zažít, co je to něžná máma.
Alenka chtěla, aby jí Lída učesala vlasy jako princezně. Lída ji během hry párkrát objala a upravila jí dlouhé vlasy, úplně stejné jako měla její maminka.
Jan sledoval, jak Alenka při loučení málem zaplakala, když Lída chtěla odejít, a tehdy ho zaplavila úleva a radost najednou.
Alenka vzala Lídu za ruku, vedla ji do svého pokojíčku, pečlivě stlala postel, v radosti vyskočila na peřinu a skákala radostí až ke stropu.
Lída si vzpomněla na sebe jak k nim přišla macecha, jak ji šidila o krajíc chleba, sladkosti schovávala jen pro své dcery, bila ji za těžkou práci, oblékala do záplatovaných hadrů, jak táhla opilého otce do postele a bolela ji z toho duše, a jak slyšela, že ji macecha vyžene, dá jako dobytek cizímu. Vzpomněla na její kletby a s hrčkem v krku šla k Alence.
Pevně ji objala a lehla si vedle ní na postel. Alenka usnula spánkem šťastného dítěte. Jan nevěděl, jak se Lídě odvděčit. Seděli spolu u čaje a jen se usmívali. Dnes už jí domů nepustil.
Nepustil a hotovo!
Žena má být se svým mužem, ne tam, kde ji nikdo nečeká…
