Nějak jste nezvládli pořádně vychovat děti. Podívej se na Martina…
Veronika si zprvu pořádně nevšimla, kdy se máma začala do ní navážet. Přitom dětství bylo v pohodě. Vždycky ji stavěla jako vzor staršímu bráchovi, chválila.
Měli se tak průměrně, nebyli úplně za vodou, ale taky ne strádali. Co bylo potřeba, to doma bylo, na větší věci si šetřili. Měli dokonce auto, sice starší, ale jezdilo bez větších potíží. Když bylo něco nutnýho, táta to spravil.
Po střední bratr Martin odešel na vysokou do Prahy. Spolklo to dost peněz studium, nájem, jídlo Veronika viděla, jak to rodiče těžce zvládají, šetřili snad na všem. Jenže i jí za chvíli měla čekat vysoká, rozdíl mezi nimi byl dva roky.
Další Pražačku neutáhneme, máme tady taky dobrou školu, zůstaneš tady, rozhodli rodiče.
Tak šla do školy doma, našla si i brigádu. Prvně rozvážela pizzu o víkendech, pak začala dělat servírku ve vedlejší kavárně. Studovala na státních, na oblečení si vydělávala sama, občas koupila něco i domů.
Šikovná jsi, Veru, i doma je tvoje práce potřeba. Učíš se, pracuješ. To Martin nestíhá, škola v Praze je těžší, mají tam úplně jiný nároky. Je unavený.
Já jsem taky unavená, kolikrát do noci píšu seminárky.
Ne, ty nejsi tak unavená. Doma je doma.
Nakonec Martin dostudoval a hledal práci. Proč by se ale vracel domů, když v hlavním městě jsou větší příležitosti. Jenže s jeho představami tam hned nic nenašel. Práce by nějaká byla, ale chtěl top plat. Zase mu rodiče pomáhali.
Potřebuje tam jen získat zázemí, pak se to rozjede.
No, že by se něco rozjelo… Martin trochu pracoval, pak se najednou oženil s dcerou šéfa. Protože čekali dítě.
Narodil se syn Honzík usadil se dobře. Rodiče nevěsty jim koupili byt, tchán Martina povýšil, přidal plat. Měl kliku. Máma s tátou si oddychli.
Veronika se taky vdala, ale ne tak dobře jako brácha, ne za syna šéfa, ale za obyčejného chlapa. Na byt si našetřili sami, i když ne v Praze.
Narodila se dcera a vzápětí dvojčata kluci. Čekali jedno dítě, nakonec měla rovnou tři. Bylo to náročné, ale nestěžovali si. Děti rostly, chodily do školy.
Rodiče se po třiceti pěti letech společného života rozhodli uspořádat oslavu. Pětadvacáté výročí vynechali, třicáté taky vždycky byly starosti s penězi. Teď ale řekli, že už na to kašlou.
Martin přijel se synem, jeho žena nemohla, ale poslala dárek poukaz na nákup domácích spotřebičů, doporučila myčku.
Martin předal dárek předem vybrali, nainstalovali. Celý večer se máma chlubila myčkou, ukazovala všem hostům. Po oslavě už se nemuselo mýt nádobí, všechno zvládala myčka.
Dárek od Veroničiny rodiny poukaz na dovolenou pro dva, jako takovou opožděnou svatební cestu pro rodiče, byl v tom nadšení z myčky možná přehlédnut. Přitom stál víc, ale ve srovnání se spotřebičem to zaniklo.
Rodiče si na dovolené odpočinuli, i když mámě neuniklo, že Verča peníze utrácí nezodpovědně. Zatímco v myčce je trvalý užitek!
Pak to začalo máma při každé příležitosti zmiňovala šikovného syna. Syn žije v Praze to je něco! Má kariéru, byt, manželku, dítě a stačí jedno!
Jedno dítě, ne tři jak někde v dědině. Proč jste je všechny měli? Musím je vychovávat! Teď je to snadné, horší to bude. Kde je Martin?
Martin má byt s nejmodernějším vybavením, vysavač sám uklízí, světla se rozsvěcují na dotek, myčka pere a jídlo přivezou až ke dveřím a chodí uklízečka
Mámo, já všechno zvládám, děti i manžel mi pomáhají.
No ale Martin
Ale tvůj bratr
Šel čas, děti Veroniky odrostly. Nikdo nešel na vysokou do Prahy, ale všichni vystudovali v rodném městě. A to se máma opět musela vyjádřit.
Vy jste to s výchovou úplně pokazili. Podívej na Martinova Honzu
Mami! Máme skvělé děti, a Honzu zdaleka neznáš. Byli jsme u nich na návštěvě, není tam všechno ideální, hned jsem to poznala.
Nehaněj ho, když ty jsi nic nedokázala, tvoje děti teprve ne! Chudobu jste doma vyrobili!
Jasně, mami. Já nic nedokázala. Mám dobrou práci, sice ne v Praze. Manžela úspěšného, ale ne onoho správného. Děti mají červený diplom, ale z okresu.
Byt s parádní rekonstrukcí, jen nemám uklízečku. Máme jen vysavač, myčku, vypínače sami ovládáme.
Vám pomáháme, ale ne tolik! Tvůj Martin vám ani na léky neposlal, má v Praze výdaje!
On to někam dotáhl, a ty prý jsi nikdo!
Jednou přijel Martin domů. Máma myslela, že jen na návštěvu, ale on už zůstal natrvalo. Jeho žena podala žádost o rozvod, z práce u tchána ho vyhodili, se synem měl trápení.
V našem městě práci nesehnal, plat oproti tomu v Praze byl totálně jinde.
Veru, rozhodli jsme, že Martin musí začít podnikat. Je připravený. Přeci nebude dělat obyčejného inženýra po tom, co zažil v Praze, řekla máma.
Tak jste rozhodli, dělejte.
Ale potřebuje pomoc, peníze. Kdyby ses zaručila za úvěr vám přece nic neschází, nejste v Praze.
Jenže Martin teď taky není v Praze! Je čas si to přiznat.
Tobě je všechno jedno, jemu není, on
Mami, my pomáháme dětem i vám. Sice ne astronomicky, ale každému podle možností. Sami sháníme peníze na nové auto a další věci.
Auto počká. Pro Martina jsou peníze důležitější.
Já vím, mami. Martin byl vždycky důležitější. Od chvíle, co odešel do Prahy, tohle všechno začalo. Ne, do Prahy jsem studovat nechtěla, ale vy jste mi ani tady nikdy nepomohli.
Barák vašich rodičů šel na bráchovo studium v Praze i na jeho bydlení. Barák vašich prarodičů taky, protože Martin, velký člověk, potřeboval auto.
Já tehdy prosila půjčku na kočárek pro dvojčata. Ani v tom jste mi nepomohli! A vy jste si mysleli, že do Prahy za ním jezdíme? Vůbec ne. Jen jsme vám vozili balíky. Byli jsme v hotelu. Jeho manželka nás nechtěla. My jsme byli jen z venkova!
Teď je rozvedený, potřebuje pomoc. Nemá už byt.
Ani auto nemá, to rozbil. Syn se fakt vyznamenal.
Nechci řešit jeho potíže, prostě tentokrát už mu nehodlám pomáhat.
Ne, mami! Práce tady je, platy slušný. Jen pro něj směšně nízké. Pro nás tím pádem akorát, ale jemu málo.
A co bych mu já mohla dát? Drobné? Peníze na podnikání, pak na auto, pak na byt? Ne, mami! Je trochu trapný, když úspěšný člověk natahuje ruku k sestrám z maloměsta, které jsou podle vás úplně bezvýznamné.
A proč se mnou takhle mluvíš?
Všechno je v pohodě, mami. Já už jen chápu, že člověkem byl vždycky jenom můj brácha. Teď bydlí s vámi, ať už vám pomáhá on. Je na něm řada.
Veroniko! Ty nás donutíš prodat byt. Vůbec chápeš, na co nás nutíš?
Fakt? Já vás nutím? Tak hlavně nezapomeňte si koupit aspoň nějaký pokoj.
Rodiče prodali byt, koupili si starý malý jednopokojový. Zbytek peněz dali Martinovi, který s nimi odjel zpátky do Prahy. Co by tu asi hledal v našem zapadákově
Z podnikání nic nebylo. Ale Martin byl opět v očích mámy za hvězdu. Ta mi dál vyčítala, jak jsem neschopná, a prosila o pomoc sobě že by potřebovali rekonstruovat byt. Pomáhala jsem, ale s rekonstrukcí už ne.
Vím, že byt zase zůstane bráchovi. Tak ať si ho zvelebí on. On je přece ten velký člověk!
Když došly Martinovi peníze, vrátil se zase k rodičům. V jednopokojovém bytě bylo těsno, ale co už.
Spal na rozkládacím gauči v kuchyni, zato byl alespoň jednou velký pan někdo. Nakonec na špatnou kartu vsadili. No jak se říká: špatná sázka…
Co na to říkáš ty? Klidně napiš svůj názor ráda si to přečtu! Pokud jsem tě pobavila, mávni srdíčkem!
