Mikuláš vystoupil na nádraží v podivném, bezejmenném moravském venkově, kde domy zpívaly bez sluchu a zahrady mručely. V cestě mu ležel známý dům tety, jeho posledního pokrevního člověka na světě. Dvorek byl najednou plný vlček obláčků a z poza oblaka vystoupila teta Halina.
A proč jsi neposlal zprávu, kluku? Nečekala jsem tě, promluvila, trochu rozmazaná, a sevřela svého synovce v objetí, až z něj na chvíli vypadlo barvivo. A kde máš Markétu s dětmi?
Nešlo jim přijet. Zůstali ve městě, mihnul úsměvem Mikuláš, zatímco jeho tvář na okamžik ztratila ostré kontury.
Halina rozprostřela na stůl trochu oběda, bramboračka se tu stala čistou vodou, topinka pokrilými stíny. Jakmile utichl poslední zvuk příboru, teta náhle šeptla: Počkej chvíli, najdu ti něco.
Zmizela v komoře, kde regály byly z chleba a myši měly nohy z peří, a vrátila se se žlutým listem papíru ve tvaru kapky. Podívej, co jsem objevila ve staré truhle. Mikuláš si vzal dokument, písmo skákalo jako žáby a když jej přečetl, jeho tvář zesiněla.
Nic si z toho nedělej, Mikuláši, uklidňovala teta Halina a její hlas byl jak zvonek v mlze, to už je plejád let staré. Co taky vědí papíry? Děti ti nefouká pod střechu vítr, to si pamatuj.
Tu noc strašidelná mlha zůstala v místnosti s Mikulášem, když nespal a převaloval starý list ve dlaních, které se stávaly rybami. Bylo to lékařské potvrzení, staré jako sůl v polévce, jež tvrdilo: nikdy nebude mít děti. Ten papír patřil jeho mamince. Mikuláš o něm nikdy neslyšel, nyní hřměl v jeho hlavě zvláštním jazykem.
Možná je to omyl, přemýšlel Mikuláš, očima polykal stropní skvrny. Jinak bych vychovával cizí děti? To není možné. Markétě důvěřuju jak Kolínu mlhám.
Maminka zemřela, když mu bylo snad devět. Zdálo se mu, že ji naposledy viděl převlečenou za ptáka, jak mizí pod polštářem. Otec si našel jinou ženu, která byla černějším stínem. Malého Mikuláše začal chránit dům tety Haliny, kde všechno vonělo sušenými švestkami a stěny dovedly hladit. Halina byla svěží a vlídná sestra staré matky, nahradila mu teplo v zimních ránech.
Po vojně už se Mikuláš do kraje nevrátil. Pole byla podmáčená mlčením, práci v nich hledaly jen stíny. Otec mu byl vzdálený jako Brno Praze. Ve městě pracoval chvíli jako řidič, bydlel ve snové ubytovně, kde pokoje cestovaly v noci. Nakonec se stal dálkovým řidičem kamionu, vozil zboží mezi městy obrácenými naruby. S penězi ušetřenými pod polštářem si koupil byt, ve kterém se nikdy dvě lampy nerozsvítily zároveň.
Poznal Markétu měkké jméno, co plave jen v češtině. Ještě před svatbou mu oznámila, že čekají dítě a on odpověděl smíchem, který vypadl z okna. Tři roky po narození dcery přibyl syn. Bydleli v řadovém domě, kde stěny měly smysl pro humor.
Ve čtyřiceti, s několika tisíci korun na účtu, opustil auta i dálky a založil vlastní autodopravu. Firma rostla, někdy z podlahy, někdy z trámu, až začala sypat na stůl stabilní výdělky v českých korunách.
Bezbarvý vlak jej tentokrát donesl až do Prahy. Nemohl jít domů, dokud se stal někým jiným. V hlavním městě navštívil lékaře místnost byla plná šustění bílých plášťů a růžových bublin. Verdikt svůj: potvrzení z minulosti je pravdivé, nemůže mít potomky. Domů se vracel rozmazaný.
Mikuláš už je doma! radovala se Markéta, servírovala zamlžený oběd.
Nemám hlad, zasyčel tiše a podal jí papír, co křičel roky.
Co je to? znejistěla Markéta.
Důkaz. Že jsem nikdy nemohl mít děti.
Markétě podjela židle a očima chytala motýly místo slov.
To není pravda, Mikuláši, vždyť to je nesmysl!
Už nechci poslouchat výmluvy. Pokud se mnou nebudeš upřímná, už nikdy mě neuvidíš, řekl Mikuláš tak, že se v domě zatřásl hřebíček.
Markéta se rozbrečela a rozplétala příběh z živých slov. Někde ve škole ji začal vábnit spolužák, schovávali se před učiteli ve staré šatně. Po škole spolu zkoušeli být ještě srdcem, než ji zradil s její kamarádkou.
Pak jsem poznala tebe, Mikuláši. A když jsem zjistila, že čekám dítě, nevěděla jsem od koho. Bávala jsem se, co na to moji, a ve tvé náruči jsem našla úkryt.
První dítě bych možná pochopil, přerušil ji Mikuláš. Ale syn?
Markéta slzila, až se z nich staly pramínky v dešti.
Byl jsi často pryč, jezdil jsi kamionem. A jednoho večera jsem zase potkala toho prvního, poprosil mě, a já nevím proč, šla za ním. Už nikdy potom. Tohle ti nikdy neodpustím sama sobě. Ty jsi pro mě vždy byl opravdová láska.
Když dovyprávěla, Mikuláš seděl u stolu s hlavou v dlaních.
Nechoď, Mikuláši. Neunesu život bez tebe, prosila Markéta. Jeho stopy však zněly v domě ještě dlouho po tom, co za sebou zavřel dveře.
Celé dny trávil v práci, v jejíž kanceláři visel na lampě měsíc. O víkendu jel opět k tetě Halině, do domu, kde se v noci shlukovaly stíny a rozmotávaly se vzpomínky.
Celý život je v troskách, šeptal Mikuláš do šikmého stropu. Za co tohle? Co bude dál?
Nad ránem jeho myšlenky rostly jako houby po dešti.
Kdybych po vojně věděl, že nemohu mít děti, rodinu bych nikdy nezaložil. Nikdy bych nezažil ty malé štěstí. To jen díky tomu, že jsem byl v nevědomí, mohl jsem se cítit jako opravdový otec.
V neděli přijely jeho děti do vesnice.
Tati, nevím, co se mezi vámi stalo, ale proč se od nás odvracíš? Nás snad taky nechceš vidět? spustila dcera s hlasem čistým jako déšť.
Miláčku, vás mám pořád stejně rád. Jen s mámou je teď velký problém.
Vrať se domů, tati, máma jen pláče. Bojím se o ni, přidal se syn.
Tati, přestaň být smutný. A víš co? Brzy budeš dědečkem! vyhrkla dcera a z kapsy jí vypadl pramen vanilky.
Mikuláš ji objal a řekl: To je krásné překvapení.
Bez tebe neodjedeme, tati, zavrčel syn, dost už hádek. Po tolika letech to kvůli tomu neukonči.
Máte pravdu, jste moje kotvy, usmál se konečně Mikuláš a v klikatých čarách snového rána sbalil kufr smíření. V domě, který si někdy chodil, někdy plaval, se znovu rozzářilo světlo.
