Utrpěl těžkou autonehodu, při které si vážně poranil obě nohy. A jak to celé dopadlo…

Stal se mu vážný úraz při autonehodě, po které si těžce zranil obě nohy. A všechno tím skončilo
Slibná kariéra v prosperující firmě, kde mu svítila pozice generálního ředitele a vysoký plat. Výlet na lyže s manželkou do Krkonoš. Setkání s přáteli každou sobotu. Prostě všechno
Noha mu dali do kupy, jak to šlo, a poslali ho domů. Co jiného se dalo dělat? Zbývalo jen doufat v Boha a štěstí. Doufal a v noci často křičel bolestí. Jediné, co mu ulevovalo, byly injekce dvakrát denně ráno a večer, jen díky nim mohl na chvíli usnout.
Dva měsíce nevstal z postele, a tak používal bažanta. Ať má jeho žena Jitka pevné zdraví! Když začal s pomocí chodítek zkoušet chodit, bolest se vrátila desetinásobně.
Víte, co znamenají injekce do břicha proti srážení krve a proleženinám, když dlouho ležíte? To je, dámy a pánové, když nemáte sílu ani kýchat, kašlat, ani, s prominutím, jít na záchod jako dřív. Tam potřebujete pevné nervy.
Ale jaképak nervy? Už žádné neměl. Ani sílu cokoli snést.
Čas ale plynul, a on se pomaličku znovu učil chodit. Špatně, klopýtal a málem upadl při každém kroku. Ale posun to byl.
Kamarádi se vypařili ani telefonát, ani zájem. Ve firmě jeho místo i post ředitele převzal někdo jiný. A kdy skončí to utrpení a čím skončí? To byla otázka.
Rozumíte, nálada byla na bodu mrazu. Vyhlídky špatné. Naštěstí ho Jitka neopustila
Poprvé, když s Jitčinou pomocí a za dohledu opustil s berlemi byt, pražilo do očí ostré brněnské slunce. Zalapal po dechu. A rozbrečel se. Invalidní důchodce na berli, to z jeho života zbylo.
Jitka ustoupila stranou, aby mohl chvíli být sám, a on se snažil na berli udělat pár kroků, mračil se na slunce a zkoušel si zvyknout na jarní větřík.
Zespoda se ozvalo netrpělivé zamňoukání. Kouká u levé berle sedí malé šedé kotě.
Co chceš? zeptal se.
Zvířata ho nikdy moc nebrala, a nevěděl, co s nimi. Kotě ho jen prosilo pohledem o kus jídla.
Jitko, přines mu prosím karbanátek, požádal ženu.
Když ho Jitka přinesla, opatrně kotě pohostil. Kotě mu věnovalo dlouhý pohled a pustilo se do jídla.
Druhý den, když znovu s obtížemi vyšel na dvůr, čekaly už tři kočky. Podle všeho tam byly už dlouho.
No teda, to jste partička, usmál se.
Na chvíli ho přestala bolet noha. Jitka nesouhlasila, ale donesla tři karbanátky, které rozdal kočkám.
Další den už tam sedělo pět koček a dvě malé voříšky. Jitka hudrovala, ale on ji přemluvil, aby v blízkém večerce koupila kilo párků, které poctivě rozkrájel všem chlupáčům napůl.
Ti všichni dostali najíst a vesele pobíhali kolem něj na berli, jako by ho zvali do hry. Brněnský důchodce se zlobil i smál zároveň, ale zkusil udělat pár kroků. Pejsci štěkali nadšením.
Další den bylo sychravo a poprchávalo. Jitka zuřila a hrozila, že mu vezme berle, ale on trval na svém a tentokrát sešel dolů sám, poprvé po mnoha měsících.
Oni mě čekají, vysvětloval. Nemůžu je nechat na holičkách. Mám povinnost.
A tak šel. Pět koček a dvě malé voříšky tancovaly kolem něho, a on byl zase na chvíli šťastný. Měkký jarní dešť na sídlišti a muž s berlí pobíhá za dvěma hafany a pět koček pobíhá za nimi.
Vzadu na prahu domu stojí Jitka s deštníkem, kouká na svého muže, jak poskakuje po dvoře, a usmívá se
Čas šel dál. Po čase zůstal jen s jednou berlou, pak už i tu zahodil. Berle mu spíš překážely ve hrách se zvířaty. A teprve teď si uvědomil, že ho dlouho nohy nebolely.
V práci ho zpět nepřijali. Nikdo o kulhavého důchodce nestál. Vyplatili mu slušné odstupné devadesát tisíc korun a on odešel sám. Najednou měl spoustu času, a tak začal psát o tom, co se mu stalo.
A nějak z toho vznikla divadelní hra, docela dlouhá. Když byl rukopis hotový, rozeslal ho do brněnských divadel, ale
Všude dostal zamítnutí. Nikdo nevolal zpět, jedině malý ochotnický divadelní soubor v periferii, v polopodzemí, se ozval.
Za týden mu volal režisér: Budeme to hrát, ale musíte něco vyhodit, upravit a přepsat.
Měsíc seděli s režisérem nad každou větou, hádali se, opravovali, škrábali. Za měsíc přišla premiéra.
Malý sál s pár řadami sedadel a patnáct diváků. Ani půlka sálu nebyla plná, ale pro muže to bylo patnáct nejdůležitějších lidí života.
Děsně byl nervózní a bál se podívat do sálu. Když skončila poslední scéna a spadl závěs, nastalo ticho a v muži se všechno zlomilo. Duše, srdce, naděje. To ticho mu připadalo jako věčnost, ale trvalo jen pár vteřin a
Divoký potlesk přerušil ticho! Aplaudovali, jásali, herci se poklonili a znovu šli na scénu.
Druhé představení už bylo vyprodané. Lidé stáli v uličkách i na chodbě. Potlesk byl takový, že závěs spadl sám.
Brzy soubor pronajal větší sál v centru Brna, kde se začali scházet milovníci divadla, aby zhlédli novou hru vycházející hvězdy.
Muž si koupil nový oblek za deset tisíc korun a vždy na děkovačku chodil ruku v ruce s Jitkou. Jak jinak? Bez ní by to nedal.
Možná se ptáte, co se stalo s těmi dvěma pejsky a pěti kočkami? Odpověď je prostá.
Dva pejsky a dvě kočky si vzali domů. Zbylé tři našly nové páníčky mezi diváky a jeho příznivci.
A o čem ten příběh je? Vlastně o ničem.
A možná o tom, jak důležité je, když u svých nohou uvidíte pátravé oči plné naděje a v tu chvíli už nemůžete upadnout. Musíte vydržet.