Když k Lucii přišel Milan, Lucie jako by v tu chvíli ztrácela rozum od štěstí. Neposedně pobíhala po bytě, začala se rychle upravovat, schovávala pod polštář rozházené věci, které zkoušela těsně před jeho příchodem, a opatrně vytahovala natáčky z vlasů. Pak utíkala do koupelny, aby se učešila a zvýraznila rty. Teprve pak, zcela připravená a neodolatelná, vcházela za ním do pokoje.
A proč by nebyla šťastná? Uvažte sami.
Lucie byla svobodná matka, která se nikdy doopravdy nevdala. S Pavlem se zasnoubili na pár měsíců a pak Pavel odjel z Brna na svou rodnou Moravu, ze které Lucie nikdy pořádně nezjistila, kterého města byl. Možná to byl Hanák, možná Valach. V Brně přivydělával na trhu, ale čím přesně, Lucie nevěděla.
Ano, odjel. Zmizel Lucčin zázrak, zanechavší ji těhotnou. Jen tak trochu, byly to sotva dva týdny, vlastně ani sama nevěděla. Když pak Pavel po týdnech pořád nepřicházel, Lucie si uvědomila, že zůstala sama.
A v daný čas porodila kluka a jak krásného! Není divu, vždyť Lucie byla sama půvabná a Pavel vypadal jako filmový princ.
Musí se říct, že dítě se jí opravdu povedlo. Malý Marek byl klidný, spal skoro pořád, a když se vzbudil, s pozorností si bral matčino prso. Lucie měla mléka tolik, že by bez problémů uživila ještě další dítě.
Marek téměř neonemocněl obvyklými dětskými chorobami.
A Lucie mu dala jméno podle slavného herce Marka Brodského. Když byla těhotná, náhodou v televizi sledovala starý český film Hoří, má panenko, kde hrál právě Brodský, a ten jí Pavla připomněl. Jinou variantu v hlavě neměla. Tak Marek Pavlovič Horák zapsali do rodného listu. Lucie to jméno šeptala jako píseň, líbilo se jí, jak zní.
Marek byl slunečné dítě. Když potřebovala uklidit nebo chystat oběd, rozestlala mu na podlahu starou deku, obložila ji židlemi a do ohrádky posadila synka, dala mu svou starou kabelku, natáčky a nějaké hadříky, a on si hrál bez pláče a kňourání. Dokonce, i když se jednou zaklínil hlavou mezi židle (asi chtěl prolézt ven), jen funěl a tiše se snažil vlastníma ručičkama židle rozstrčit.
Když Marek povyrostl, žádný problém s ním nebyl. Lucie ho pouštěla ven na dvůr, jen mu pokaždé připomínala, aby každých deset minut zakřičel od okna (bydleli v přízemí): Maminko, jsem tady!
Hodinky ještě neměl, tak k oknu běhal co pár minut, dokud Lucie nepřistoupila a neodpověděla: Dobře, broučku! Ale on stejně ještě chvíli postával a neodcházel. Tak mu máma říkala: Tak už běž, hraj si! A kluk odpověděl: Ještě ses na mě neusmála Teprve když se Lucie skutečně usmála, rozběhl se zpět za dětmi na dvorek.
Jednoho dne zavolal od okna své maminkojsemzde a když vykoukla, držel v náručí malého kocourka.
Maminko, teta mi ho dala. Říkala, že se jmenuje Vendelín. A dodala, že budeš určitě ráda, ať ho opatrujeme spolu.
Marek se na ni díval tak upřímně, že Lucie nemohla nic jiného, než se usmát. A pak dodala:
Vendelín bude určitě hladový. Jděte oba domů, naleju mu mléko.
Marek s kocourkem běžel dovnitř, šťastný jak blecha. Vendelín spokojen zatím tolik nebyl.
A tak žili ve třech. Dokud se Lucie neseznámila s Milanem.
Milan byl stejně starý jako Lucie, nikdy ženatý, poctivý a spolehlivý muž s dobrou prací na nábytkářském podniku. O víkendech k Lucii chodil přespávat. Mluvil málo, jedl hodně, pít uměl s rozvahou. Lucie při jeho příchodech pečlivě chystala flašku becherovky, vychlazenou v mrazáku, a podávala Milanovi na krátké skleničce, kterou měl zvlášť v oblibě.
I tentokrát bylo vše jako obvykle. Milan přišel, už v předsíni si s Markem potykali. Usadil se na gauč a čekal, než Lucie dokončí svůj přípravný rituál. Pak společně, vlastně ve čtyřech (s Vendelínem, kterého Marek držel na klíně), sledovali televizi a šli jíst.
Po obědě si všichni jako tradičně lehli odpočinout s plánem večer se projít do parku.
Když Lucie potichu zavřela dveře do Markova pokoje a přitiskla se k Milanovi, hlavou položenou na jeho ruce, vůbec poprvé začal mluvit o svatbě:
Myslím, že bychom zatím mohli bydlet tady. Pak se přestěhujeme, až bude větší byt, nebo svůj pronajmu, abychom si přivydělali Víš ale, Lucie Kočky nemám rád. Takže tvého Vendelína budeme muset dát pryč
Vendelína, opravila ho Lucie a ztuhla.
No ano, vašeho Vendelína
Na chvíli se odmlčel a pak, jako by už to bylo rozhodnuté, dodal:
A Marka pošleme k mojí mámě na venkov. Vždyť na vsi je čistý vzduch, škola tam je. My jsme ještě mladí, pořídíme si dětí kolik chceš.
Lucčina hlava na jeho rameni se ani nehnula, zkameněla tichem. Několik dlouhých minut leželi bez hnutí. Pak Lucie pomalu vstala, cudně se zahalila do županu, sáhla po jeho kalhotách na křesle, podala mu je a řekla:
Tady máš svoje kalhoty. Obleč se a jdi.
Kam?
Ke své mamince na venkov. Nadýchat se tamního čerstvého vzduchu Nás tři našeho čerstvého vzduchu tady v parku plně stačíMilan stál uprostřed pokoje v rozepnuté košili, bezradně držel kalhoty v ruce. Chvíli na Lucii zíral, snad čekal, že se rozesměje, že šibalsky mrkne a všechno vezme zpět. Ale Lucie se jen tiše dívala zpátky a v očích jí hořelo něco, co Milan nikdy předtím neviděl.
A Marek zůstane se mnou, dodala klidně, zatímco z vedlejšího pokoje se ozvalo tiché mňouknutí a hned nato Markův dětinský smích.
Následujícího dne, když Marek ještě spokojeně spal s Vendelínem stočeným v nohách postele, se Lucie napila kávy u kuchyňského stolu. Všechno bylo jasné; oknem proudil ranní sluneční svit, zavoněla jí v duši i v bytě svoboda a trocha smutku, která stála za to.
A když později zašramotily maličké kroky a Marek s rozcuchanou hlavou přišel, aby ji políbil na tvář, Lucie se poprvé po dlouhé době usmála opravdu od srdce. Přitáhla syna do náruče a Vendelína k nim svoji malou, neobyčejnou rodinu.
A tak pokračovali dál. Bez pohádkových princů a plánů, které nepočítají s láskou. Ale žili spolu, opravdově a naplno, každý den s úsměvem, který už nikdy nemusel být nucený.
