Starý deník, Praha
Býval jsem malý stánkař na Jiřáku. Byla to rušná tržnice uprostřed Prahy, kde se každý znal a kde se člověk, pokud přežil zimu, dočkal aspoň pár vřelých úsměvů. Prodával jsem vařené brambory posypané solí a kmínem. Neměl jsem toho moc, stačilo mi to na skromné žití v malé garsonce na Žižkově.
Jedno ráno, když jsem rovnal košík s bramborami, jedna mi spadla na zem.
Spadla vám brambora, pane, ozvalo se za mnou.
Otočil jsem se. Přede mnou stáli dva kluci, naprosto stejní, hubení, v kabátech, které jim visely až ke kolenům. Jeden zvedl bramboru, otřel ji opatrně o kalhoty a podal mi ji zpět. Druhý nemohl odtrhnout pohled od páry stoupající z hrnce.
Díky řekl jsem tiše, A co vy tu pořád děláte? Viděl jsem vás tu dnes už párkrát.
Starší se jen nepatrně pokrčil rameny.
Nic šli jsme kolem.
Tenhle šli jsme kolem jsem znal až příliš dobře. Děti, co mají hlad, se naučí mlčet, aby zakryly stud.
Mlčky jsem vytáhl dvě horké brambory, zabalil je do kousku novin a přihodil nakládanou okurku.
Zítra můžete přijít zas, nadhodil jsem, jako by to byla samozřejmost, pomůžete mi přenést pár beden, souhlas?
Popadli jídlo, jen kývli a zmizeli. Ani slůvko díky, jen rychlý pohled očí.
Za pár hodin se vrátili. Zrovna jsem se dřel s těžkým demižonem vody. Ani jsem nestihl požádat o pomoc a už ho zvedali a odnášeli za stánek.
Starší z nich vytáhl z kapsy dvě staré haléřové mince.
Byly našeho táty, zašeptal, byl pekař dokud nebyl.
Podával mi je do dlaně.
Nemůžeme je dát ale můžete se podívat.
Pochopil jsem. Bylo to všechno, co na tom světě měli.
Schovejte si je, pousmál jsem se, pekáři vždycky potřebují štěstí.
Od té doby chodili každý den.
Jmenovali se Matěj a Pavel Novákovi.
Nosil jsem jim domů uvařené jídlo čočku, chleba, někdy kus sýra. Oni mi nosili brambory, skládali bedny, pomáhali s úklidem stánku. Jídlo jedli v rychlosti a potichu, skoro jako by se báli, že jim ho někdo vezme.
Jednou jsem zkusil:
Kde spíte?
Pavel pozvedl hlavu.
Ve sklepě kousek od Husitské, houkl, je tam sucho, nemusíte se bát.
Bát se musím, vyhrkl jsem, jinak bych se neptal!
Matěj se narovnal.
Nejsme žebráci, pronesl hrdě, až odrosteme, otevřeme si svoji pekárnu. Jako náš táta.
Jen jsem kývl.
Už jsem se dál nevyptával.
Měli v sobě zvláštní sílu. Hrdost, disciplínu, kterou člověk normálně v dětech nevidí.
Jenže ve stánku byl někdo, komu nebylo po chuti, co vidí.
Správce tržnice, Jaroslav Procházka.
Jeho žena měla malý krámek se sušenou rybou, ale zákazníky moc neměla. Zato u mého stánku bývalo živo.
Když šel kolem, kvákl posměšně:
Už si myslíš, že jsi svatá? Krmíš toulavé děcka.
Raději jsem se do toho nemíchal, jen zatnul zuby.
Ale tušil jsem, že Procházka dokáže nadělat potíže. Kdyby chtěl, Matěj a Pavel by byli první, na koho by dopadla smůla.
Začal jsem jim tedy nosit jídlo opatrněji. Balil jsem to do tašek, jako by šlo o běžné zakázky. Občas jsem je zavolal za stánek.
Všimli si toho, ale nikdy se neptali.
Jedno chladné odpoledne, když tržnice už skoro osiřela, Matěj nadhodil:
Je to kvůli správci že jo?
Zaváhal jsem, pak přikývl.
Nechci, abyste měli problémy. Ne každý chápe, proč člověk pomáhá druhým.
Pavel si na rameno nahodil pytel.
Kdyby to bylo moc nebezpečné přestanem chodit.
Řekl to klidně, ale ta věta mě bodla víc než všechny uštěpačné řeči.
Nějak to zvládnem.
To znamenalo zimu.
Hlad.
Noci venku.
Zima přišla dřív, než jsem čekal.
Na trhu ubývalo lidí, peněz, zákazníků.
Matěj a Pavel začali chodit míň a míň.
Někdy dorazil jen jeden prsty rudé zimou. Jindy žádný.
Každé ráno jsem bezděčně vyhlížel konec ulice.
A pak už se neukázali.
Ani tu další, ani tu další.
Po týdnu jsem se vydal na Husitskou. Ptám se sousedů prý sklep zavřeli po nahlášení. Kluci odešli v noci.
Nikdo neví kam.
Seděl jsem pak dlouho na lavičce a zíral do země s prázdnou hlavou.
Tihle kluci
No, život jde dál.
Roky plynuly.
Tržnice na Jiřáku pomalu zvadla a zavřela. Šel jsem do důchodu, zůstal v malé garsonce.
Občas, když jsem si pro sebe vařil brambory, jsem vzpomněl na Matěje a Pavla.
Přemítal, zda přežili.
Zda drželi pohromadě.
Jestli ten dětský sen o pekárně přežil zimu a hlad.
Nikdy jsem o nich nemluvil.
Ale nezapomněl je.
Jedno podzimní ráno, po mnoha letech, mě vzbudil hluk pod okny.
Stály tam dvě černé lesklé škodovky.
Zamračil jsem se někdo zabloudil, říkal jsem si.
Za chvíli zazvonil zvonek.
Otevírám s opatrností.
Dva vysoké, dobře oblečení muži, podezřele podobní.
Jste pan Novák? zeptal se jeden.
Ano, to jsem já
Druhý se usmál.
Jsme Matěj a Pavel.
Dva elegantní pánové stáli ve dveřích
a když vyslovili svá jména, vrátilo mě to o dvacet let zpět.
To, co následovalo, mi vehnalo slzy do očí.
—
Několik vteřin jsem nebyl schopen slova.
Ne podle tváře, ale podle pohledu jsem je poznal.
Ten stejný vážný pohled těch hladových kluků z tržnice.
Hledali jsme vás léta, řekl Pavel. Nevěděli jsme, jestli tu ještě bydlíte.
Musel jsem se opřít o futra, nohy se mi třásly.
Otevřeli jsme pekárnu, navázal Matěj, pak druhou a ještě jednu.
Pozvali se dovnitř.
Pavel vytáhl z tašky ještě teplý chleba a položil ho na stůl.
Celý byt voněl domovem.
Jako by ten čas ani neuplynul.
Já vám dal jen pár brambor špitl jsem.
Matěj zavrtěl hlavou.
Ne, pane Nováku.
Dal jste nám důstojnost.
Pavel doplnil:
Jednal jste s námi jako s lidmi, když to pro ostatní neexistovalo.
Bez toho bychom nikdy nic nedokázali.
Dlouho jsme si povídali.
Vzpomínali jsme na těžké roky, podřadné práce, noci na skladech. Vyprávěli, jak jim starý pekař dal první šanci a jak nikdy nezapomněli na slib, který si dali ještě jako kluci.
Až se postaví na nohy
najdou muže, co jim v pravý čas podal pomocnou ruku.
Když jsme se loučili, dlouho jsem tlačil teplý chléb k hrudi.
A poprvé po mnoha letech jsem si uvědomil hlubokou věc:
i obyčejná brambora darovaná v pražské tržnici
změní dva lidské osudy.
A jeden život navíc ten můj.
Tím jsem si jistý každý podzimní večer.
