Petr. Příběh
Nemocniční okno bylo dokořán. Ráno jej otevřela sestra. Vzduch voněl čistotou, záclony se jemně hýbaly, zelené listí venku bylo jako pohlazení pro oči a na sálající letní horko bylo ještě času dost.
Petr ležel po operaci slepého střeva. Operace byla podle doktorů dost náročná, sotva to stihli, ale Petr byl odvážný kluk.
Nebojíš se injekcí? usmála se na něj ráno zdravotní sestra, když z jehly vytlačovala vzduch.
Petr se mlčky otočil na bok, vstávat mu ještě lékaři nedovolili.
Čím by mě mohla asi vyděsit…
Přivezli ho z ulice za domem. Tam ho to začalo bolet. Nebyl sice bez domova, ale vyrůstal v dětském domově. Šel tehdy s kamarády z tržiště, kde si pokoutně přivydělávali, když ho bolest schvátila naplno.
Mrzelo ho jen jedno: zatáhl do potíží Ládíka a malého Vaška teď kvůli němu bude v domově zmatek. Už včera za ním po operaci přiběhla paní Králová zástupkyně ředitelky, tvářila se ustaraně. Petr byl ještě otupělý po narkóze, vybavoval si jen, že před ním nakláněla soucitnou tvář.
Proč ho to vůbec nemohlo chytit až doma v domově? Tam už byl kousek… Ale stalo se.
Vinit mohl meruňky. Na tržišti jim dali přepravku přezrálých meruněk nebyly špatné, sladké jak med. Takže to samozřejmě přehnali snědli jich moc.
Tak co, hrdino! Jak je? starší lékař s chlupatými předloktími si prohlížel jeho jizvu Nejhorší máš za sebou, už se nemusíš bát.
Já se ani nebál.
Fajn, takže smělý hoch, co? Ale teď poslouchej: nic jíst nemůžeš. Zakazuju jakékoliv dobroty od návštěv! Chvilku to bez sladkostí vydržíš, večer dostaneš jen ovocné želé.
Petr přikývl spíš ze slušnosti. Dobře věděl nikdo mu žádné sladkosti stejně nepřinese. V domově na něj teď všichni spíš naštvaně hledí za svůj útěk, za to, že komplikoval všem zaměstnancům život. Na tržiště chodili načerno, potají, dírou v plotě, a on se zrovna tehdy musel svalit v křečích!
A o té odvaze měl doktor pravdu. Petr byl opravdu odvážný, život ho naučil. Máma ho patrně porodila spíš omylem asi neměla ani na potrat peníze. Bylo mu deset, ale mluvil o tom klidně, stejně jako všichni v děcáku.
Na mámu nebyl nikdy zlý spíš jí byl vděčný, že ho přivedla na svět. I když podepsala odmítnutí hned po porodu, cítil díky.
Do tří let byl v kojeneckém ústavu, pak přešel do dětského domova v Olomouci, poté do domova u Zlína. Od té doby bojoval o přežití.
Vzpomínal na rvačky o jídlo v jídelně. Byla sice klidná léta, ale kuchařky a vedení si nosili jídlo domů, velkou část rozprodávali po známých. Nejen jídlo bylo předmětem svárů hádky byly kvůli všemu. Petr sílil silou, párkrát si zlomil ruce. Jednou na něho při holení stříhla kadeřnice, až ji dojalo, kolik má na hlavě jizev.
Nerozuměl tomu proč by měl kvůli jizvám nebo injekcím brečet? Nikdy nebyl uplakánek.
Za dospělé měl, podle sebe, chladné a vypočítavé. Nebyl malý ani oplácaný, nikdo ho nerozmazloval, byl drsný, trochu tvrdohlavý, upřímný a s vlastní hlavou.
Dej si pozor, Voráčku! Jestli zase něco vyvedeš, šupem jdeš do izolace! hrozila mu často paní Králová.
Nepřel se, ale ani moc neposlouchal. Měl už dávno své zásady a pravidla.
Jen na jednu dospělou často vzpomínal. Nevěděl přesně, jak si jiní povídají v myšlenkách se svými maminkami on takhle hovořil v duchu s jednou paní, která se kdysi mihla v jeho životě.
Bylo mu asi šest, když nastoupila do domova v Olomouci. Kdo byla, to neznal, pamatoval si jen její vlídný úsměv, modré oči, hřejivé ruce a vůni. Jak si ho vzala na klín a šeptala mu do ucha:
Musíš být silný, Petříčku. Musíš jíst, dávat na sebe pozor a poslouchat. Budeš to mít těžké, ale zvládneš to. Stačí chtít, rozumíš?
A pak zpívala.
Spinkej, spinkej, kotě spí, má ocásek měkký, bílá ouška, pacičky…
I když už si Petr připadal dospělý, tu jednoduchou melodii si broukal ve chvílích, kdy mu bylo hodně smutno. Zavřel oči, v duchu si ji zpíval, vzpomněl si na teplo těch rukou a hned bylo lépe.
Později ta žena zmizela. Zbyla po ní jen vzpomínka a písnička. Jméno si nevybavoval, říkal jí v duchu “maminka”. I když tušil, že to spíš byla jen dočasná teta rád si to představoval jinak.
Sestra zavřela okno, začala stlát postel naproti. Petr se zaradoval být v pokoji sám byla nuda.
Za chvíli vjeli s vozíkem, kolem se shromáždila skupina lidí v bílých pláštích. Začal shon. Petr z postele toho moc neviděl, jen chlapce hubeného, s ostrým nosem a kapačkou. Nakonec v pokoji zůstala jen sestra a muž v plášti přes sako.
Ani on, ani chlapec, ani sestra toho moc nenamluvili. Jen několik slov.
Bude spát, sdělila sestra.
Dobře, děkuji.
Zavoláte…
Ano.
Sestra odešla, muž tam tiše seděl ke Petrovi zády, opřený o kolena, hlavu sklopenou, bez hnutí. Kluk spal.
V pokoji bylo horko, muž však plášť nesundal, a Petr si myslel, že možná také usnul.
Záda se mu unavila, při otočení zavrzela postel. Muž se otočil. Mezi obočím vráska, pod očima kruhy, ale laskavý pohled.
Dobrý den, zašeptal, jako by si až teď všiml, že v pokoji někdo je.
Dobrý, odpověděl Petr.
Muž se probral, podíval na syna, pak posunul židli blíž k Petrovi a sedl.
Operovaný?
Jo, slepák mi vyndali.
To jsi šťastnej. Nevstáváš?
Zatím ne.
Potřebuješ něco?
Nesmím. Do večera mám hladovku. A co mu je? kývl Petr na chlapce.
On? zamračil se muž Má jinou nemoc. Nevadí ti, když tu budu? Rád pomůžu, když bude něco potřeba. Když přijdou za tebou, půjdu ven.
Nevadí, zakroutil Petr hlavou, co by měl namítat?
Muž tiše dodal:
Jmenuje se Šimon, je mu jedenáct. A tobě?
Petr, je mi deset.
Děkuji, Petře, řekl muž a Petr nechápal, za co vlastně děkuje.
Další den byl v pokoji neustálý ruch. Šimonovi dávali kapačky, několikrát přišel lékař. Otec u syna přespával, někdy na něj promluvil. Šimon hýbal rukama a hlavou, ale oči měl zavřené. Vypadal, že spí.
Odpoledne přišla starší dvojice a mladá žena Šimonova matka. Byla štíhlá, s drobným nosem a kudrnatým culíkem. Byla bledá, s červenýma očima od slz. Vedli ji pod paží, posadili k Šimonovi, mluvila na něj, hladila jej.
Můžeme toho kluka přesunout? ptal se otec doktora, s obavou o ženu, ukazoval na Petra.
Ano, dnes ho přeložíme.
Doktor si vzpomněl na Petra, přistoupil.
Jak je, kolego? Bolest?
Trochu.
Tu noc Petr spát moc nemohl, jizva bolela, otáčet se bál, přepadli ho zimnice. Včera mu zapomněli donést jídlo.
Dnes už můžeš vstát. Přesuneme tě vedle, rozhodl lékař. Zvládneš to? Sestra brzy vyndá kanylu.
Petr se už nemohl dočkat, ale sestra dlouho nechodila. Mezitím přicházeli další lidé.
Až dnes Petr pochopil, že Šimon nejspíš umírá. Pořád spal, lidi kolem ho obletovali polohlasně a byli ustaraní, smutní a jako by rezignovaní.
Odpoledne zůstala v pokoji Šimonova příbuzná, dívka. Petr se před ní styděl, když mu sestra vyndávala kanylu, nesměle si na ni postěžoval, ale ta odsekla:
Myslíš, že má na tebe čas? Ty jsi jí teď úplně ukradený! Jdeme na to rychle.
Skutečně to trvalo krátce, Petr se ještě rozhlížel, nahý a nevěděl, kde má oblečení. Dívka střídavě koukala z okna na nemocného, pečlivě mu otírala rty vodou, rovnávala peřinu. Petr mrzel, že se nezeptal na své věci.
“Jsem jí ukradený,” pomyslel si a měl pravdu.
Po hodině se ale odhodlal posadit. Přitáhl si deku na prsa a pomalu si sedl.
Dívka se otočila.
Potřebuješ pomoct?
Ne, zatočila se mu hlava, hned si lehl zpět.
Za chvíli zkoušel znovu.
Nevíte, kde mám oblečení? zeptal se.
Neznala, slíbila zjistit.
Jen prosím, dohlédni chvíli na Šimona.
Zkoušel jít k oknu s dekou kolem těla, ale měl slabé nohy, motala se mu hlava, odvážil se projít jen pár kroků.
Přinesli mu oblečení nemocniční.
Otočím se, klidně si to oblékni, nabídla dívka.
Natáhl si dlouhé kalhoty, všechno mu bylo velké, musel si stáhnout gumu v pase, což mu šlo. Ohýbat se ještě nedokázal, musel nohavice podkasat, ale vrhnout se na to nešlo.
No tedy, jsi jak v pytli dívka mu ochotně zakasala nohavice, ale dlouho klečela u jeho nohou, až mu bylo špatně.
Za chvíli spadnu…
Pojď, posadím tě radši zpátky, usadila ho na židli. Ty jsi pořád ještě nemocný. Jedl jsi dneska? Jak ti říkají?
Petr.
A mě volají Eliška. Petře, asi by tu u Šimona měla sedět spíš jeho máma. Nevím, jestli bys chtěl zavolat rodičům? Nebo nemáš doma telefon?
Máma není.
Aha… No… tak tátu nebo… S kým bydlíš?
To bude dobrý, už je mi líp. Potřebuju na záchod.
Doplahočil se do koupelny, zadíval se do zrcadla. Modré kruhy pod očima, bílé rty, jen oči mu pořád vesele svítily. Jedna vychovatelka kdysi říkala, že příjmení Voráček dostal proto, že má černé oči jako vrána a taky mu v domově neřekli jinak než Vrána. Bylo na co být hrdý.
Omyl si obličej studenou vodou, hned se mu ulevilo. Eliška zřejmě zařídila, že mu přinesli sladký ovocný rosol.
Do jídelny prý přijdeš sám.
A kam?
Vpravo po schodech, zase vpravo. Najdeš cestu po vůni, smála se uklízečka.
On sotva stojí! Radši mu to přinesu sama, hubovala Eliška. A nic dalšího, rozumíš?
Sedět na posteli Petr už nevydržel. Pouze procházel po pokoji, zahlédl Šimona hubený, světlé kudrnaté vlasy, krásná očka, vypadal skoro jako holka. Na maminku byl moc podobný. Jenže byl až příliš pohublý.
On umírá? zeptal se přímo, jak to dovedou jen děti z dětských domovů.
Dívka sebou trhla.
Nevíme přesně. Ale ano, Šimonek je vážně nemocný. Léčíme ho už dlouho, čtyři operace… Nejhorší byla poslední, střeva. Tatínek a maminka jsou vyčerpaní. A přidala jsem se i já, jsem jeho teta, sestra otce. Ale třeba se stane zázrak, ne?
Nevím, odpověděl Petr a posadil se.
Myslel na Šimona, na jeho jiný osud. Tak krásný, jako z filmu: maminka, tatínek, prarodiče, spousta příbuzných… Má všechno, přesto tady umírá.
Neměl štěstí…
Petra nakonec do jiné místnosti nepřeložili. Večer zase přišel za Šimonem jeho otec. Byl zmatek, a Petr zaslechl, jak o něm mluví. Prý za ním za celý den nikdo nepřišel.
Petře, doktor říkal, že jsi z dětského domova? ptal se Šimonův otec.
Ano.
Nevadilo by ti jít do sousedního pokoje? Šimon je na tom zle…, otec si povzdechl.
Ne, já zůstanu tady, můžu?
Uplynuly dny, jeden jako druhý. Petr dostal teplotu, přeci ho přestěhovali k důchodcům. Nebavilo ho to, vrátil se do pokoje za Šimonem, nikdo ho nevyhnal.
Propuštění odložili.
Za tu dobu Šimonův táta, kterému říkali Miroslav Novotný, od Petra vyslechl a vyzvěděl všechno. Přinesl mu kousek oblečení, Petr byl vděčný, zvyklý na věci po někom, a zeptal se, zda jsou vůbec jeho.
Je to Šimonovo?
Ano…
Co když neumře?
Miroslav se na něj podíval podivně. Nikdy doma nahlas o smrti nemluvili bylo to příliš bolestné. Jak říct něco takového o jediném dítěti? Slovo smrt vyslovili snad jen jednou.
Když duše odejde, tělo už nemá sílu vydržet. I žena Hana tím trpěla. Život bez syna už nechtěla, lékaři ji dusili uklidněním.
A co když přece přežije? zeptal se Petr.
Miroslav chtěl být upřímný, spíš sám k sobě.
Bohužel už nemůže přežít. Umírá, Petře, těžko se to říká.
Bolí to, umřít? Petr pevně svíral Šimonovu košili, díval se na něj a zamračeně přemýšlel.
Miroslav to chápal. Kluk soucítil, i cizí dítě mu nebylo lhostejné. A měl proč sám byl sirotek.
Je to rychlejší než usnout. Děláme vše, aby ho nic nebolelo. Kvůli tomu jsme tady.
Ale on se hýbe.
Proto na něj mluvíme. Doufáme, že slyší. Ale jistotu nemáme.
Rodina byla u Šimona prakticky nepřetržitě. Ale když Miroslav jednou večer na chvilku odešel, nechal u syna Petra. Když se vrátil, zůstal ve dveřích.
Petr seděl, držel Šimona za ruku a mluvil.
…nevím, kde je moje máma. Asi už ani nežije. Ale já jí nezávidím, neviním ji. Kdyby přijela, odpustil bych jí, vážně! Ty se nevzdávej. Vidíš, jak maminka pláče? Nebýt tebe, už bych neměl v životě nikoho. Košili ti vrátím, neboj mám jich dost, neroztrhám ji. Jen neumři. Prosím, bojuj, zkus to, moc prosím…
Miroslav zakašlal dojala ho scéna. Petr vyskočil.
On mě slyšel, opravdu! Ucítil jsem stisk ruky, nevěříte?
Věřím, Petře, věřím. Může tě slyšet, věřím tomu.
Po nocích stával Miroslav za dveřmi a poslouchal, jak Petr Šimonovi vypráví:
…představ si, když mi v děcáku Láďa zlomil ruku, bylo to na omdlení. Ale nebrečel jsem. Ani když mě pohodil hlavou na beton. Jako tobě, i mně už se vše zahojilo. Ty to zvládneš taky, kámo, uvidíš.
Šimon tu noc zemřel. Petr to ani nezpozoroval, nikdo mu nic neřekl. Ráno hledal známého doktora, ale nebyl tam, běžel za sestrou, ale ta byla pryč. Teprve mladý lékař mu váhavě řekl:
Šimonova nemoc byla moc těžká
Zemřel? přerušil ho Petr.
Přikývl.
Petr ustupoval ke dveřím. Třískla s ním zloba proti nemocnici, doktorům, personálu.
Jak by mohl svůj smutek projevit?
Na chodbě uklízečka myla podlahu, kopl kýbl, voda se rozlila. Uklízečka začala nadávat, sestry přiběhly, hádaly se s ním, ale Petr si šel sednout na postel a zacpal si uši.
Tak velká nemocnice, tolik doktorů a nikoho nezachránili. Ani nejlepšího přítele.
Proč byl Šimon, který byl celou jejich přátelství v bezvědomí, jeho kamarádem? Tomu Petr sám nerozuměl. Ale stal se jím. Vyprávěl mu svůj život, o mamince, o ženě, co mu zpívala, o rvačkách a zraněních.
Kdysi v noci se mu zdálo, že se Šimon posadil, usmál se smutně a Petr ho objal. Ale Šimon požádal, ať ho nevzpomíná, chce si jen chvíli sedět. Jemným, skoro dívčím hlasem začal vyprávět o svém životě a Petr poslouchal, až sen skončil.
Černé větve za oknem se houpaly, měsíc svítil, Šimon se zmítal v horečce a jeho vyčerpaný otec spal.
Petr se v noci přitočil k jeho posteli, držel Šimona za útlé ruce a tiše začal zpívat jedinou ukolébavku, kterou mu kdysi zpívala teta:
Spinkej, spinkej, kotě spí…
Od té noci si Petr se Šimonem v duchu povídal. Šimon mu “vyprávěl” o dovolené u moře, o babičce a dědovi, o tom, že děda je generál, o škole, o svém pokoji a o mamince, která ho ráno budí.
Tak si Petr představoval rodinu a tak i vyprávěl Šimon. I když jeho fantazie byla někdy přehnaná, mohl si aspoň v duchu vysnít to, co sám nezažil.
Třeba si představoval, že v bytě mají všichni postel v jedné místnosti, všichni mají v předsíni vlastní skříňku, každý čtvrtek je rybí oběd a ráno čaj rozlévá maminka naběračkou.
***
Divné, ale Miroslav, když mu zemřel syn, vydechl. Ne snad, že by ho neměl rád, naopak. Už to nebyl život, jen trápení. Myslel teď na ženu, která se se ztrátou syna nikdy nesmíří.
A napadal ho Petr kluk z léčebny.
Jasné, o adopci zatím nemůže být řeč. Hana by nepochopila. Nikdo nenahradí Šimona. Jeho portrét stojí mezi svíčkami, žena k němu denně chodí, do kostela, na hřbitov. Dětí už mít nemůžou.
A Petr? Nikdy nebude mít mámu ani tátu.
Je jiný, drsnější, neohrabaný, černooký. Ale Miroslav slyšel, jak mluví tušil v něm čistou duši.
Hani, byl jsem dnes v nemocnici. Petra už pustili. Prý tam kvůli Šimonovi udělal scénu, když zjistil, že není…
Proč jsi tam chodil? zeptala se nechápavě Hana.
Pro Šimonovy dokumenty. Řekli, že ten kluk dělal rozruch, brečel a nadával…
Chudák, vzdychla Hana.
No vidíš…
Neboj se o mě. Učím se to přijímat, choď do práce v klidu.
Dobře.
Jen mi nenavrhuj žádného kluka, zatím, ano?
Miroslav už dál nemluvil.
Ale během víkendu se vydal do dětského domova. Byl zvědavý na Petra, ale setkat se s ním mu nedovolili. Výslechy, podezřívavý pohled ředitele, vysvětlování prý jen bezvýznamná návštěva.
To Miroslava nezastavilo. Vzpomněl si na spolužačku Terezii Skořepovou, která pracuje s pěstouny.
Rychle si našel kontakt a další den u ní seděl na kávě. Všechno pochopila, slíbila zjistit o Petrovi víc. Ale důležité je souhlas ženy a samotného dítěte. Bez toho nic.
Miroslav se však vydal na úřad, sepsal potřebné podklady k žádosti o pěstounství. Sociální pracovnice byly nečekaně vstřícné a slíbily zprostředkovat schůzku s Petrem.
O tom ženu neinformoval. Zato tchánovi a sestře Elišce se svěřil. Eliška byla ráda kluka znala a líbil se jí. Slíbili, že zkusí promluvit i s Hanou.
Hana plakala, kdykoli někdo o Petrovi začal:
Nenahradí mi Šimona, chápete?
A kdo říká, že by měl? Je sirotek a my jsme teď taky… Nechceme nahrazovat syna. Ale slyšel jsi, jak s Šimonem mluvil? Jak silně si přál, aby přežil? Ten kluk by mi mohl být i kamarádem. Uklidňoval i mě, dospělého… Zkusme se aspoň poznat!
Hlavně na mě netlač…
To byla první ústupek.
Když s nimi Petr poprvé seděl v kanceláři ředitelky v domově, byl nesvůj. Nekoukal jim do očí, ruce měl sevřené jak na křeči, ani si s Miroslavem nepodal ruku.
Spolu s nimi tam byla Terezie, dělala si svou práci, nenápadně pozorovala. Miroslav na Petra koukal, chápal jeho nervozitu. Petr bledl, v nemocnici byl úplně jiný.
Miroslav chtěl kluka obejmout a říct Neboj se!. Hledal pomoc v očích žen, Hana vzdychala a Terezie tiše čekala. Tak začal povídat malichernosti, aby ticho prolomil.
Petr byl tak napjatý, že ho poslali zpět ještě dřív, než byla domluveno.
Tak tolik o statečném!
Nejsem si jistý, že k nám chce. Vidíte to taky tak? zeptal se zklamaný Miroslav cestou zpět.
Pleteš se, poznamenala Terezie, Zapřísáhl si, že to vyjde. Moc stojí o to, aby měl rodinu. Bude se snažit být dost dobrý, ale bojí se, že neobstojí.
Jsme tak děsiví? zeptala se Hana.
Jste jeho první opravdová rodina. Neumí s vámi jednat, bojí se vás zklamat. Teď myslí jen na vás, řekla Terezie.
Dohodli se, že Petr přijede na návštěvu. Ještě nebylo jisté, že souhlasí, a Hana se stále bála.
Doma si sedli k čaji. Petr seděl shrbený, ruce mokré potem, bál se zvednout oči. Kuchyně působila až moc útulně, překvapilo ho to. Měl pocit, že je až moc blízko ostatním.
Hlavně měl strach z paní Hany.
Když Miroslavovi spadla lžička, Petr sebou škubl a vydechl:
To je průšvih.
Miroslav se zasmál:
To je, přesně! Jsem nešika… Petře, proč nic nejíš? Dej si brambory, neboj se.
Petr si vzal kousíček, ale přežvykoval opatrně, s plnou pusou tam seděl.
Tak co je? Uvolni se přece!
Petře, chceš se podívat do Šimonova pokoje? nabídla mu Hana.
Ožil, oči se mu rozzářily, kývl.
Vešel do pokoje, uviděl velký obraz Šimona. Vypadal trochu jinak, než v nemocnici, veseleji se usmíval. Bylo to zvláštní, jako by na něj Šimon povzbudivě hleděl: Neboj se, jsem s tebou.
Ahoj, Šimone! rychle šel k obrazu, pohladil rám, podíval se na Hanu, Tady je trochu silnější.
Ano, nebyl vždy až tak hubený. To až před… před tím…
Než umřel, že? zeptal se Petr otevřeně a pohladil obraz. Můžu vidět, jak tu žil?
Hana chvíli nechápala, ale vytáhla fotoalbum.
Víš co, podívej se na něj sám. Já teď na to nemám…
Petr se posadil, otevřel album. Hana přišla k oknu.
To je on, takhle malý, viď?
Nakonec si přisedla a začali spolu listovat fotkami, které si dříve ani nechtěla prohlížet.
Smíšek…, frajer…, borec…, komentoval Petr.
Zajímal se, ptal se.
Pak našel fotku z pláže, zvolal:
Moře! Skutečně mi vykládal, že jste byli u moře.
Hana zavrtěla hlavou.
Povídal ti? Ale on už přece dlouho nemluvil.
Petr zrudl, ale trval na svém:
Se mnou mluvil!
Hana se nehádala. Dívala se klidně na fotky syna vedle naivního Petra s ní bolest odezněla, strach ustoupil, místo toho cítila klid. Pomohl jí přijmout synovu smrt.
Zhluboka se nadechla a rozhodně se zeptala:
Petře, kdybychom tě chtěli adoptovat, šel bys k nám?
Petr ztuhl, prohlížel fotky, pak tiše řekl:
Nevím. Šimon byl opravdu dobrý. Já tolik ne… Vůbec to neumím…
Hana ho najednou objala.
To nevadí. Nebereme tě místo něj, ale přijali bychom tě jako jeho velkého kamaráda.
Nejprve se lekl těsného objetí. Kromě rvaček na něj odjakživa nikdo moc nesahal. Pocítil ženskou vůni, teplo rukou.
Ve strachu, aby vzrušení neprojevil, listoval albem dál, i s napětím spevněný v náručí. Hana ho houpala a přemýšlela.
Petr nikdy neplakal.
Teď ho dohrál knedlík v krku a slzy mu samy vyhrkly. Schlípl.
Ty brečíš, Petříčku? No tak, neplač, nebo budu taky! Jsi silný kluk, musíš být silný! utírala mu tvář.
Ta slova už někdy slyšel.
Okno bylo otevřené. Vzduch čistý, záclona jako bublina, zelená zeleň venku, a z obrazu na něj laskavě shlížel kamarád Šimon.
A Petr, jako malý, najednou zašeptal:
Znáte písničku? “Spinkej, spinkej, kotě spí, má ocásek měkký, bílá ouška, pacičky…”
Slyšela jsem, je to ukolébavka. Chceš, abych se ji naučila?
Petr popotáhl a přikývl. Nic víc už si přát nemohl…
***
Ať je naše cesta jakákoliv, každý člověk po našem boku i ten, kdo s námi stráví jen pár dní nám může dát naději a novou sílu. Laskavost, přijetí a soucit nás dělají silnějšími, stejně jako opravdová rodina nemusí být vždy z masa a krve, ale zvolena srdcem. To sílí teprve tehdy, když se rozdělí o bolest i radost s druhým.
