Když ho našli, všichni se otočili zády. Za dva roky o něm psali v Americe i v Japonsku.
Jitka vyrazila na zahrádku pro trochu kopru k obědu a v tom se zarazila, jak když do ní hrom uhodí. U kompostu, přitisknuté k sobě, žalostně pískaly dvě miniaturní koťátka. Jedno vypadalo zdravě a huňatě, to druhé… Jitka si opatrně dřepla a slaboučkého prcka zvedla do dlaní.
Proboha, co se ti stalo, chudáčku?
Oči měl skoro úplně zalepené hnisem a byly tak blízko u sebe, že se Jitce skoro chtělo věřit, že příroda ten den prostě neměla víc místa. Tělíčko se mu třáslo, srst rozcuchaná, samý chuchvalec. Vedle něj jeho sestřička vykrmená, uhlazená, proporčně dokonalá, vyloženě malá modelka.
Jitka přinesla z domu lékárničku, vylovila kapky do očí, navlhčila tamponek v teplé vodě a začala drobné tvářičce trpělivě vracet podobu.
Ty to dáš, prcku. To přece dáme.
První týdny se proměnily v nekonečný maraton po veterinách v Brně. Alergie na granule, nic moc koordinace, klouby jak z vaty člověk by řekl, že diagnózy snad vycházejí v sešitovém vydání. Koťátko dostalo jméno Pepík a i když byl životní zápas jeho hlavním koníčkem, měl naději rád.
Podívej na něj, ten je fakt k sežrání! usmívala se Jitka při pohledu na to, jak se Pepík při mytí okamžitě skutálí na bok, jelikož mu klouby zkrátka nikdy neprozradily, že mají držet pohromadě. Pepó, ty jsi prostě zjevení!
Sestřičku si adoptovali skoro okamžitě malou krásku si noví páníčci odvezli ještě, než stihla dospat dooběda. Ale Pepík u Jitky zůstal. A vlastně ani na vteřinu o tom nezapochybovala.
Zhruba za půl roku, když už Pepík povyrostl a trochu zesílil, Jitka se poprvé opravdu zaměřila na jeho obličejíček. Ty nádherně zvláštně postavené oči, které jí dřív přišly jako chyba, mu teď dávaly výraz neustálého úžasu. Vypadalo to, jako by pro něj každý okamžik byl objasněním smyslu života.
Pepó, ty jsi fakt jak člověk, co odešel do práce a vzpomněl si, že nechal zapnutou žehličku! rozesmála se Jitka a pořídila další do sbírky snímků.
V mobilu se hromadil jeden Pepík za druhým protáhlý na gauči v pozici, která odporovala geometrii. Pepík s výrazem, že se právě dozvěděl, že existují daně. Pepík, co se opět netrefil na parapet koordinace mu asi nikdy moc k srdci nepřirostla.
Jednou k Jitce přišla kamarádka. Uviděla Pepíka a málem vylila kafe na koberec.
Jitko, to je co za chlupatou entitu?!
To je Pepík, moje chlupaté štěstí.
On on kouká pořád takhle?
Vždycky. Jak kdyby právě slyšel o EET poprvé.
Kamarádka okamžitě vytáhla mobil a začala zběsile fotit.
Dej ho do soutěže o nejdelší ocas! Teď je tady u nás v Řečkovicích v sobotu.
Jitka jen pokrčila rameny. Ocas měl Pepík opravdu solidní, ale zdaleka nebyl na rekord. Ale proč ne? Aspoň si udělají výlet a prohlédnou další zvířecí výstavní kusy.
Pořadatelé soutěže se na Pepíka dlouze dívali, tiše diskutovali a zjevně nebyli z Pepíkova vzhledu k uživení.
Víte, přitočila se pořadatelka v tričku s maskotem soutěže, váš kocour je unikát. To musíte dát na internet! Natočte video, šoupněte ho na sítě.
To by fakt někoho zajímalo?
Uvidíte!
Doma Jitka přemýšlela nad mobilem, jen tak ho obracela v rukou. Pak koukla na Pepíka, který vypadal, jako by právě zjistil, že na světě existuje lednička, a usedl zase do své pověstné šikmé pózy.
Tak pojď, Pepíku, uděláme z tebe hvězdu!
První video mělo tři sta zhlédnutí. Druhé přes tisíc. A to třetí
Třetí klip převrátil jejich svět naruby.
Jituš, koukej! vtrhl muž do obýváku s tabletem. Váš Pepík má už sedmdesát tisíc sledujících!
Jitka na displej koukala jak na zjevení. Notifikace vyskakovaly jedna přes druhou, komentářů bobtnalo až hrůza:
To je nejroztomilejší tvor, co jsem kdy viděla!
Jeho výraz je přesně já každé pondělí ráno.
Chci úplně stejného! Odkud je?
Vypadá, jako by ho celý život překvapovalo, že má čtyři tlapy.
Bylo jasné, že sdílení pár fotek nebude stačit. Jitka založila Pepíkovi účet a začala přidávat příběhy z jeho života: jak lovil sluneční odraz a přitom naboural do zdi, spal s pootevřenýma očima (protože i jeho víčka mají svůj vlastní časový plán), nebo jak filosofoval na parapetu a tvářil se, že právě rozluštil záhadu vesmíru.
Fanoušci přibývali, až se z toho člověk bál vezmě spočítat: patnáct tisíc, dvacet, třicet Počty rostly rychleji než ceny másla.
Začátkem jara začaly do zpráv padat nabídky od novinářů. Nejprve místní tisk z Brna, pak celostátní. Nakonec přišel email i z velkých novin.
Jitko, nějaký Američan tě tady uhání! ukazoval muž její mobil. Chce dělat rozhovor.
Ukázalo se, že The Mirror, velké americké médium, plánuje reportáž o nejzvláštnějším kocourovi z Česka. Chvilku na to začali psát i Němci, Australané, Japonci.
Pepíku, ty jsi teď exportní artikl! smála se Jitka a drbala ho za uchem. Představ si, v Tokiu řeší, jestli jsi skutečný!
Pepík na Jitku koukl tím svým legendárním pohledem univerzálního údivu a převrátil se na záda, jako by se nic zajímavého právě nestalo.
Za nějaký čas dorazil z Německa štáb. Jitka měla obavy, jestli Pepík neznervózní nebo neselže ve své rolích. Ale kdepak: seděl v obvyklé zkroucené póze, kulil oči, pokoušel se vyskočit na pohovku a, samozřejmě, netrefil se.
Fantastisch! rozplýval se kameraman. Je tak přirozený!
Režisér pak Jitce potřásl rukou.
Děkuji, že jste tomuhle tvorovi dala domov. Svět díky takovým lidem jako vy získává špetku dobra navíc.
Jitka je vyprovázela a v krku ji tlačil zvláštní knedlík. To tohle je ten samý Pepík, kterého našla u kompostu úplně na dně?
Večer seděla na gauči s Pepíkem na klíně. Venku mžilo, lampa v koutě vrhala měkké světlo a byt zalévalo klidné teplo.
Víš, Pepo, špitla Jitka, hladíc mu kožíšek, když jsem tě našla, spousta lidí říkala, že je to zbytečné. Že za takového kocoura nestojí utrácet peníze, energii, čas. A koukej teď o tobě píšou lidi po celém světě. Dívají se na tvůj obličej a smějí se. Píšou, že jim pomáháš přežít těžké dny, že tvůj kukuč rozesměje i v tom nejhorším temnu.
Pepík spokojeně přadl a hleděl na ni tím svým neustále překvapeným pohledem jako by právě vyřešil pythagorejskou větu života.
Dáváš světu důkaz, že každý tvor si zaslouží šanci. Že to, co jednomu přijde jako zásadní vada, může být ve skutečnosti výhra. Že zázraky umí jenom opravdová láska.
Mobil se rozvibroval další zpráva, tentokrát z Litvy.
Jitka se usmála do ticha obýváku. Ještě před rokem by ji nenapadlo, že se bude bavit s novináři z celého světa, že její kocour se stane fenoménem a že příběh prťavého, ztraceného koťátka z brněnské zahrady doletí až na druhou stranu planety. Ale to hlavní bylo jiné: Pepík žil, měl se s ohledem na limity svých kloubů a očí výborně, a byl šťastný. Nedovedl šplhat po stromech a neběhal bleskurychle jako ostatní kočky, ale nahrazoval to tím, že uměl rozdávat radost po tisících. A to byl dar, jaký nenabízí každý.
Děkuju ti, Pepíku, šeptla Jitka. Že jsi. Že jsi to nevzdal. A že jsi mi (i spoustě dalších lidí) ukázal: že beznadějné situace neexistují. Jen není vždycky dost trpělivosti a lásky.
Pepík spokojeně zamručel a zavřel oči. A i ze spánku se mu na obličeji usadil ten typický, lehce nechápavý výraz jako by se dodnes divil, jak se ze života vyděděného koťátka stal hvězdou na mé zahrádce.
A někde tam daleko lidé otevírali profil zvláštního kocoura z Brna, okukovali fotky a uvědomovali si jednu jednoduchou pravdu: krása je věc názoru, laskavost je ale jistota. A právě díky laskavosti dokáže podivné, nemocné kotě rozsvítit život tisícům lidí.
