Deník, 12. června
Můj manžel mi nikdy nebyl nevěrný, ale už dávno přestal být mým manželem.
Sedmnáct let jsem po jeho boku. Poznali jsme se mladí, v Praze. Pracovali jsme, chodili do kaváren, plánovali jsme budoucnost. Na začátku byl pozorný, mluvný, laskavý. Ne dokonalý, ale byl tam pro mě. Pak přišla svatba, povinnosti, práce, byt, složenky na elektřinu a plyn. Všechno se začalo měnit, aniž bych si dokázala uvědomit, kdy přesně se to stalo.
Nebylo tam žádné veliké zklamání. Nenašla jsem podezřelé zprávy v jeho mobilu, neobjevila se žádná jiná žena. Jen jsem si jednoho dne všimla, že na mě už nepohlíží jako dřív. Naše konverzace se smrskly na holé minimum: co koupit, co zaplatit, kdy vyrazíme z domu. Přestali jsme se ptát jeden druhého, jak se máme. Když jsem mu něco vyprávěla, jen neúčastně přikývl, aniž by zvedl oči od mobilu nebo televize. A když jsem mlčela, nijak se neptal proč.
Naše blízkost mizela nenápadně, bez hádek a scén. Myslela jsem si nejdřív, že za tím je stres z práce. Pak jsem to sváděla na únavu. Nakonec na zvyk. Dny a týdny ubíhaly, aniž by mezi námi cokoli proběhlo. Spali jsme v jedné posteli, ale každý na svém okraji. Snažila jsem se přiblížit, začít rozhovor, vymyslet společný program. On byl pořád unavený, zavalený prací, nebo jen jednoduše řekl:
Promluvíme si zítra.
To zítra ovšem nikdy nepřišlo.
Jednoho dne mi došlo, že už není mým mužem, ale spolubydlícím. Sdílíme náklady, rutinu, rodinné povinnosti. Na oslavách vypadáme na ideální pár klidný, pracovitého, úctyhodného manžela. Nikdo netuší, co se děje, když se za námi zavřou dveře našeho bytu v Holešovicích. Nikdo neslyší to mlčení. Nikdo nevidí tu citovou nepřítomnost.
Mluvila jsem s ním o tom tolikrát. Vysvětlovala jsem mu, že se cítím sama, že mi chybí, že potřebuji víc než jen společné bydlení. Nikdy se nerozčílil. Nikdy nezvýšil hlas. Odpovídal stručně:
Zbytečně to hrotíš.
Dlouhé manželství je prostě takové.
Vždyť se máme dobře, ne?
Právě tahle slova mě ničila nejvíc. Nebyly žádné hádky, které by ospravedlnily, že odejdu. Nebyla žádná nevěra. Ale taky žádná láska. Jsem pro něj skoro neviditelná.
Roky plynuly. Přestala jsem ho přemlouvat. Přestala jsem dělat věci kvůli němu. Přestala jsem s ním sdílet své pocity. Nechala si myšlenky pro sebe. Zvykla jsem si nic neočekávat. Žít tak, jako by už na ničem nezáleželo. Někdy jsem si říkala, jestli náhodou nechci moc.
Dnes už vím, že ne každé opuštění přijde s kufrem v ruce a skřípnutím dveří.
