Když přišel Valdemar k Zdislavě, viditelně byla roztržitá a trochu jakoby ztrácela rozum. Bylo to samozřejmě ze štěstí. Poskakovala po bytě, pokoušela se učesat, schovala pod polštáře rozhozené šaty, které si zkoušela kvůli jeho návštěvě, a snažila se sundat natáčky z vlasů. Pak utíkala do koupelny, kde si upravila účes a natřela rty červenou rtěnkou. Teprve potom vyšla k Valdemarovi celá vyparáděná a připravená ho okouzlit.
A proč by nebyla šťastná? Posuďte sami.
Zdislava byla svobodná matka, která vlastně nikdy nebyla vdaná. S Petříkem, svým bývalým, “chodila” sotva pár měsíců a pak odjel zpět do kraje svých předků kde to vlastně bylo, to Zdislava nikdy pořádně nezjistila. Zda byl z Moldavska nebo z Ukrajiny, o tom si nebyla jistá. Tady v Brně pracoval jen chvíli na tržišti. Co tam dělal, to se od něj taky nikdy pořádně nedozvěděla.
Takže Petřík zmizel, hvězda Zdislavina života, a zanechal za sebou malý problémek byla těhotná sotva dva týdny, ani ona sama si toho tehdy ještě nebyla vědoma. Když Petřík nepřicházel domů ani po měsíci, pochopila, že už zůstane sama.
Ve správný čas porodila Zdislava chlapečka, kterého jako by vylila z formy. Byl překrásný nebylo divu s takovými rodiči. Zdislava byla sama o sobě krásná a Petřík zase vypadal jako filmová hvězda.
Musím dodat, že s dítětem měla Zdislava docela štěstí. Malý byl klidný jako beránek: stále spal a když se probudil, pil mléko. Naštěstí měla mléka dost, skoro jako pořádná dojnice, a mohla by klidně kojit i další dítě.
Co se týče dětských nemocí, Slavomil pojmenovala ho podle slavného herce Vlastimila Brodského, protože těhotná jednou náhodou zahlédla starý film Obchod na korze, kde Brodský hrál jednu z hlavních rolí a byl Petříkovi trochu podobný žádné vážnější netrpěl.
V matrice pak stálo: Slavomil Petrovský Novotný. Zdislava si to jméno často opakovala a poslouchala svůj hlas, jak to zní skoro jako krásná hudba.
Slavomil byl opravdu zlaté dítě. Když potřebovala Zdislava uvařit nebo uklidit, prostě rozprostřela deku na podlahu, ze všech stran obestavěla židlemi a nachystala mu do jeho opevnění starou tašku, natáčky a nějaké hadříky. Slavomil si s tím potichu a soustředěně hrál, aniž by dělal scény nebo se rozčiloval. Jednou, když na něj Zdislava nakoukla z kuchyně, zjistila, že si syn zkusil prolézt mezi židlemi, zasekl se hlavou, ale jen bručel a trpělivě rukama odsunoval židle, aniž by křičel.
Jak Slavomil rostl, žádné nové trápení s ním nepřibylo. Klidně ho nechávala hrát si na dvoře a jen mu kladla na srdce, aby každých deset minut zaběhl k oknu v přízemí jejich paneláku a zakřičel: Maminko! Jsem tady!..
Hodinky neměl, takže k oknu dobíhal často každé tři minuty a volal, až mu Zdislava odpověděla: Dobře, zlatíčko! On však od okna neodcházel, dokud mu neukázala úsměv. Ty ses na mě ještě neusmála říkal jí. A ona se pak opravdu usmála, od srdce. Pak teprve doběhl zase na hřiště za ostatními dětmi.
Jednoho dne přišel z venku, držel v náručí koťátko:
Maminko, teta mi ho dala. Jmenuje se Jaromír, a prý budeš mít radost a máme se o něj spolu hezky starat.
Byl upřímný, až to Zdislavu dojalo. Usmála se a řekla:
Jaromír má určitě hlad. Tak pojďte oba domů, naleju mu mléko!
Slavomil vletěl do vchodu s koťátkem v náručí. Byl šťastný, Jaromír ještě trochu vystrašený.
Tak to tedy žili tři. Dokud se Zdislava neseznámila s Valdemarem.
Valdemar byl stejně starý jako ona, nikdy ženatý, působil solidně a klidně, i když zvlášť starý ještě nebyl. Pracoval v nábytkářské dílně v Brně, měl stálý příjem. Každou sobotu chodil k Zdislavě na návštěvu i s přespáním. Mluvil málo, dobře jedl, ale moc nepil. Zdislava vždy včas nachystala lahvičku slivovice, vložila ji do mrazáku a podávala Valdemarovi v malém skleněném panáku ty obzvlášť miloval.
I tentokrát probíhalo všechno jako obvykle. Valdemar přišel, v předsíni podal Slavomilovi ruku, posadil se na gauč a čekal, až Zdislava dokončí své přípravy. Pak si sedli společně, se Slavomilem a nezapomeňme na Jaromíra, kterého měl Slavomil na klíně na chvíli k televizi a po ní šli obědvat.
Po jídle si všichni odpočinuli s tím, že večer půjdou na procházku do parku.
Když Zdislava zavřela dveře Slavomilova pokoje a uvelebila se u Valdemara, položila mu hlavu na paži a on poprvé nadhodil téma svatby:
Myslím, že bychom zatím mohli bydlet u tebe. Později se přestěhujeme do většího, nebo budu pronajímat svůj byt, abychom měli nějaký ten přivýdělek Jenže víš, Zdislavo, já nemám rád kočky. Budeme muset toho vašeho Jaromíra dát pryč
Jaromíra, opravila ho Zdislava napjatě.
Ano, Jaromír chvíli mlčel, a pak dodal rozhodným hlasem, jakoby to už dávno měl promyšlené:
A Slavomila dáme k mámě na vesnici. Co? Tam je čerstvý vzduch a škola. Jsme ještě mladí, můžeme mít hodně svých dětí.
Zdislavina hlava na jeho rameni se ani nehnula ztichla jako zkamenělá. Za chvíli opatrně vstala, cudně si natáhla župan, jakoby ji nikdy neviděl svlečenou, přistoupila ke křeslu, kde ležely jeho věci. Vzala jeho kalhoty, podala mu je se slovy:
Tak Tady máš svoje nevyprané kalhoty Oblékni je a běž
Kam?…
Za svou maminkou na vesnici. Na čerstvý vzduch Nám třem, věř, čerstvého vzduchu v našem brněnském parku stačí.
A tak zůstali tři Zdislava, Slavomil a kocour Jaromír. Teprve teď Zdislava pochopila, že štěstí člověka nespočívá v tom, kolik má kolem sebe lidí, ale v tom, s kým se směje, sdílí domov a chápe, že skutečnou rodinu neměříme počtem členů, ale láskou, kterou si každý den dávají.
