Hele, poslouchej tuhle historku fakt, jako bych to včera zažila. Kolem Moničky se už třetí den točila celá škola. Holka byla známá tím, že všechno ví, poradí a má odpověď na každou otázku. Skoro všichni od nás ji brali jako novodobou vědmu nebo školního psychologa. Zastavovali ji u tělocvičny, přisedali si k ní v jídelně, nosili ji Studentskou pečeť, sešity s úkolama a další dary, ale ona většinu z nich odmítala.
Mně se líbí Ondra z 5.B. Myslíš, že spolu můžeme mít rodinu? zasněně se ptala spolužačka Radka.
Monička usrkla kakao, zobla makovku a povídá: Nedoporučuju. Ondra vypadá jako svatoušek, ale při hodině rýpe v nose a jí holuby. S jídlem sice problém nebude, výchově moc nedá a život tak trochu prodrbete.
Fuj, to je hnus! zabručela Radka, tak co třeba Lukáš? Výborný žák, pořád s kytarou
Lukáš zvířatům ubližuje. Kočkám na ocas váže plechovky a honí je po dvorku. Bude hrubý a začne pít.
A proč to myslíš? diví se Radka.
Vidělas snad někdy střízlivého kytaristu? Radši bys teď měla řešit matiku a konečně přestat okusovat nehty, nebo budeš mít škrkavky.
Pak k nim přiběhnul Páťa ze 4.C, odstrčil Radku tak, že skoro vylítla z lavice a povídá: Nemám kamarády. Všichni mě volají tlusťoch a nikam mě neberou.
Monička jen mávla rukou: Ve středu začíná zápis na judo. Přihlas se u tělocvikáře. Nezhubneš úplně, ale šikana ustane. A budoucí manželku už taky neházej, jo?
Potom vzala tác a šla k okénku s nádobím. U dřezu na ni čekala paní učitelka Zeměpisu, nesmělá jak středoškolačka: Myslíš, že mám letos jít na kurz autoškoly nebo až příští rok?
Monička pokrčila rameny: Paní Novotná, bez auta vám jsou papíry k ničemu, a tatínkova Škoda Favorit je už spíš relikvie. Prodejte ji, kupte si kolo a kraťasy, za dva měsíce vás ostatní budou do práce vozit sami. Nebo si radši zařiďte hypotéku teď jsou úroky nejvýhodnější, a ve třiceti pěti bydlet pořád u rodičů není žádný terno, fakt.
Paní učitelka vykulila oči a Monika si jen tak myla ruce, pak zamířila zpátky do třídy na pracovní činnosti.
Zatímco holky šily měříměrkou a složitě navlékaly nit do stroje, Monička zašila tátovi kalhoty, zúžila mámě sukni a ještě uháčkovala ponožky, které dala těhuli paní učitelce s poznámkou, že každá těhotná má mít nohy v teple. Ta si hned druhý den dopoledne odběhla koupit test a jak dopadl, poznali jsme, když celá třída dostala od učitelky luxusní čokoládový dort.
Ani doma byla Monička k nepoznání. Mámě vyčetla, že koupila mleté maso z Tesca místo od řezníka, sama uvařila domácí knedlíky s povidly. Místo YouTube před spaním četla Tři mušketýry a občas si s někým pošeptala. Táta ji pozoroval přes monitor, až ho vyrušila: Tati, zase se hrbíš. Radši jdi vyklepat koberec a nesurfuj zas po těch pochybných webech.
Do školy se začaly šířit různé klepy, dokonce si učitelé zorganizovali mimořádnou radu a zavolali školní psycholožku i ředitele.
Moničko, máš tu ve škole nějaký problém? Něco ti tu vadí? začala psycholožka.
Vadí mi, že škola dostala několik milionů korun a my máme ve fitku jen starou kozu a pět metrů lana, odpověděla Monika nonšalantně.
Ředitel se nenápadně vytratil venku oknem, ostatní viseli na každém slově.
Ani kamarády tu nemáš?
Monika zamávala copánky a s otráveným výrazem prohodila: Kamarádství je dost relativní. Dneska hraješ s někým schovku, zítra ti myje nádobí, zatímco ty řešíš daňové odpočty.
Odkud máš ty kecy o dávkách a nádobí? Kdo ti to nalil do hlavy?
Moje kamarádka.
Tak ať přijde k nám!
Monička klidně: Ale ona už tu je.
Nevidíme ji. Jak se jmenuje?
Růžena Pavlová.
Prosím? A kolik jí je let?
Sedmdesát.
A co ti povídá?
Že si mám čistit zuby od dásní, že ten jezevčík na našem dvoře není zlej, jen se bojí a má hlad, a že na příbuzné se nesmí zapomínat. Jo a taky, že vám posledních pět let špatně spočítali majetkovou daň. Zajděte si na magistrát a nechte to přepočítat podle tržní ceny, ne podle katastru.
Psycholožka si to vše poctivě zapsala, tu zmínku o daních zvlášť podtrhla.
Nakonec volali rodičům, kteří byli zrovna v práci.
V telefonu se ozval Moniččin táta, úplně rozhozeně: Počkejte! Vždyť takhle se jmenovala moje máma! Umřela už před deseti lety!
Všichni zalapali po dechu a někdo začal šeptat modlitbu.
Monička lehce uraženě: Vidíš, deset let je pryč a nikdo na hřbitov nezajde. Zarůstá to, plot už leží.
Táta tiše v telefonu: Já chtěl, ale pořád nebyl čas
Tímhle skončilo školní vyšetřování. Druhý den celá rodina vyrazila na hřbitov. Monička babičku nikdy neviděla, znala ji jen z otcových vzpomínek. Hrob našli až po chvíli, protože se mramorové pole dost rozrostlo, kde býval les.
Holka přivezla babičce žluté tulipány a udělala z plastové lahve vázu. Táta narovnal plot, máma vytrhala trávu kolem.
Tati, babička ti vzkazuje, že jsi hodný člověk, ale už sis tak zvykl na tu svoji práci a internet, že nemáš čas na nic, dokonce ani na mě, řekla Monička tiše.
Táta úplně zrudnul, pak jí pohladil po hlavě a pak taky omšelou fotku na náhrobku.
Řekni babičce, že se polepšíme, špitl. Monika přikývla: Teď už bude klidná a nebude za mnou chodit, stejně mi bude chybět byla strašně hodná, vtipná a měla vždycky pravdu.
To máš pravdu. Byla báječná. Něco dalšího ti ještě vzkázala?
Jo. Prý tvoje okurková dieta je ptákovina. Jestli chceš zhubnout, běž do fitka. A taky, že ten účet v eurech byl hloupost musíš všechno pořádně propočítat, než si něco takového zařídíš. A k tomu levnému betonu na základ pod saunuTo je celá babička, pousmál se táta s očima nalitýma slzami, pořád mi musí radit, i když už
Monička stála chvilku mlčky, studovala popraskané kamínky na cestě i odraz své baculaté tváře v leštěné žule. Nakonec řekla: Všichni máme v hlavě nějaký hlas. Některý je uplakánek, jiný je všeuměl, někdo má jazyk ostrý jako břitva. Když na něj zapomeneme, začne po nás nepříjemně volat třeba přes cizí holky, přes sny, nebo když se nám ztratí ponožky. Ale hlavně když potřebujeme vědět, co je správně.
Máma ji beze slov objala, táta si tiše sedl na obrubník a vytáhl z kapsy malou harmoniku, kterou kdysi stejně hravě rozezpívávala právě babička.
Ten den stáli spolu nad starým hrobem, ale domů se vraceli s úsměvem lehčí, smířenější. Snášel se už podzimní šero a za ním vdechovala do uliček škola, ulice, celý ten obyčejný svět kolem. Ale do srdcí Moničky, její maminky i táty, vešel klid. Klid, který přináší jen opravdové pochopení i paměť těch, kteří zůstávají, ať už jsou kdekoliv.
A od té doby, když Monička tu a tam někomu poradila, vždycky šibalsky mrkla: To není všechno ode mě. Mám totiž své tajné spojení. A někdy je nejlepší odpovědí myslet srdcem, i kdyby to znělo napůl bláznivě.
Protože rodina i vzpomínky jsou naši nejvěrnější rádci. Stačí občas naslouchat a sebrat odvahu je následovat.
