Jsem s tebou
Pavle, já už fakt nevím, co dělat! Ona nikoho neposlouchá! Pořád mele, že bude rodit! Jaké dítě, Pavlíku? Jaké? Je jí teprve devatenáct! Celý život má před sebou! Teď nechá vysokou a co? Co z ní bude? Zametačka na nádraží? Musíme to vyřešit! A ty mi musíš pomoct!
Čím, mami?
Pavlův hlas byl tak ledový, že Jiřina málem upustila mobil. Syn na ni nikdy takhle nemluvil! Vždycky byl její hodný, vřelý chlapeček A teď? Kde udělala chybu? Vždyť za tuhle situaci přece může Lída! Zamilovaná, jak se patří! Hloupá holka! Kdyby tak jednou v životě dala na mámu! Jenže to je to. Sama si to způsobila. Lídě vždycky všechno dovolila, chovala se spíš jako kamarádka než jako máma Tak teď, Jiřino Nováková, máš, co sis vychovala! Ale proč? Vždyť Pavel je skvělý syn! Chytrý, slušný, poslušný! Vždycky pomůže, vždycky podrží! Pravda, už bydlí sám je přece dospělý chlap, už jen ta svatba mu pořád uniká Kolikrát už mu říkala, že už by mohly být vnoučata a pořád nic! Kolik času má ještě čekat? Když byla Lída malá, nebyl nikdy čas přemítat o stáří. Věčně běhání po kroužcích, závodech Ale teď? Lída je dávno samostatná, na sport se vykašlala a doma ji nevidí. Buď škola, nebo kamarádi, nebo práce v tom záchranném spolku, a teď ještě tenhle! Kde ho jen vykopala? To je snad zjevení z podsvětí! Vždyť je úplně jako améba, chudák kluk! Jiřina ho hned prokoukla! Ale Lída byla samozřejmě zamilovaná! Celý život neuměla lidi rozpoznat všichni jsou podle ní dobří A mohla jí tisíckrát vysvětlovat, že na světě je těch opravdu dobrých minimum stejně si s tím neporadí.
Teď jsou před Vánoci a místo punče a perníčků má Jiřina hlavu jak pátrací balon. A ještě ten Pavel! Co to ten tón? Takhle se s mámou nemluví!
Pavle, proč se mnou mluvíš tímhle tónem?
Kde je, mami? Pavel zatočil do uličky a zaparkoval. Jeho stoické klid skončil na slově dítě. Ruce se mu třásly na volantu, v očích temno a měl chuť zařvat, jako tehdy Jenže tehdy to stejně k ničemu nevedlo. Teď si říkal, že se musí zklidnit a aspoň něco udělat, protože jestli už jeho vlastní dítě není, tak ať aspoň tenhle Lídin potomek má šanci žít. Ach, mami! Cos to provedla! Vždyť Lídu jsi vždycky milovala víc než mě. Holka, a ještě nečekaná. Jak takové modrooké, kudrnaté zjevění nemilovat Lída byla krásná už z porodnice. Do té doby už měl Pavel dost miminek ve své veliké rodině kde se pořád rodily děti a babči pořád něco slavily. Všichni od Matoušků byli stejný typ šedé oči, kulaté baculaté ruce i nohy A najednou Lída sice rodinné oči, ale zbytek samý šlachovitý labuť. Máma se tehdy dokonce trochu styděla, až později se chlubila, jak její dcera mezi sestřenicemi září jako motýl.
Taková krása, to se jen tak nenarodí! povzdechly si tety závistivě.
A když Lída poprvé vyšla na žíněnku v lesklém trikotu a snažila se propnout špičky No, bylo jasno: tahle holka přišla na svět pro něco víc než jen radost do rodiny.
Máma se vrhla na Lídinu gymnastickou kariéru naplno a Pavel si konečně oddechl měl vlastní život. Máma ho milovala, ale především se s ním vždycky ráda chlubila.
Pavlíček vyhrál krajskou olympiádu z fyziky i matiky! Genius! Teď už se o jeho budoucnost nemusíme bát. To víte, vychovat schopné děti není žádné kouzlo, když se jim člověk věnuje
Jiřina si nevšímala, jak ostatní matky špulí rty a mračí se, neboť ona žila v růžovém světě, kde všechno klapalo. Děti jako z reklamy, manžel milý, ona sama výborná angličtinářka na volné noze. Připravila klidně i dřevo na přijímačky, a to za dvojnásobek běžné ceny. Přes známé šla z ruky do ruky jako putovní pohár.
Kdo nešetří na dítěti, ten má výsledek jistý! říkala s úsměvem.
Pavla jen fascinovalo, jak máma stíhá všecko Lídinu gymnastiku, domácnost i práci. Tenhle její organizátorský talent přebrala i jeho sestra. Dneska mu to přijde neskutečně užitečné.
Také proto měl dneska den vytížený do poslední minuty. Těžko se mu srovnávalo s novou zprávou od mámy.
Kolik už je to let, co slyšel větu:
Jsem těhotná. Ale rodit nebudu. Jsem moc mladá a nezvládla bych to. Tvoje chyba! Kliniku jsem si našla, zbytek je na tobě.
Proboha, jak se tehdy se Světlanou pohádali Za tři roky vztahu nikdy nekřičel, pak křičel v jednom kuse. Nabízel jí manželství, vždyť měli všechno byt (malý, ale stačil by), auto, rozjíždějící se byznys. Oligarcha z něj nebyl, ale ani Světlana nebyla princezna. Seznámili se na chodbě univerzity, kde ona místo soucitu zavrčela:
Co tady stojíš s tím papírem? Nemůžeš si čmárat doma? Je tu dost bordelu i beztak!
Furiantsky odhopsala na zlomeném podpatku a Pavla to tehdy úplně odzbrojilo.
Po zkoušce mu rovnou vrazila pod nos index a vítězoslavně zavrčela:
Pětka! To chce slavit! Kam mě vezmeš?
Do roka a do dne spolu bydleli. V té době Pavel pečoval o dědu, protože táta byl věčně v práci a máma na cestách. Když děda odešel, rodiče navrhli byt prodat, Pavel souhlasil, neb mu tam beztak chyběl dědův ranní hněv:
Vstávej, študente! Máš snídani na stole.
Děda byl neskutečný chlap, dokud neodešla babička.
Teď už jen na chvíli chci vidět, co z vás bude.
Nazýval babičku holubičkou. Prý tiché ženušky už dnes nedělají.
Odpouštět, to je pak lehčí se stýskat. Kéž bych tě aspoň jednou naštval! Ale ona jen: Pavle, to jsi zase přehnal Ani křik, ani výčitky.
Tehdy poprvé pochopil, co je to láska. Takovou chtěl zažít se Světlanou Ale místo toho ji viděl, jak mu chladně natahuje ruku po kartě na placení.
Po hádce si sama sbalila věci, sebrala mu peněženku a když mu pípnul výpis z banky, došlo mu, co udělala. Kartu zablokoval, jel k rodičům. Tatínek ho poplácal:
Pomůžeme, kdyby bylo třeba.
Rodičům vysvětlil jen, že se rozešli. Své matce by zabití potomstva Světlany nikdy neodpustil radši, ať myslí, že on byl ten, kdo to ukončil. To bylo jednodušší…
Doma seděl v pokoji na staré sedačce, co ji rodiče odmítli vyměnit. Cítil temnotu, která ho pohlcovala Chtělo se mu zmizet, vypařit se.
Světlo přišlo nečekaně Lída se objevila ve dveřích. Ukotvila se vedle něj na koberečku, složila ruce-nataženky pod sebe, setřela mu slzy a nesměle špitla:
Je ti zle Pajo, jak ti můžu pomoct?
Jen tady buď. Ať se nezblázním.
Zůstala. Rozbřesk zastihl oba v tichu, ale už nebyli sami. Tehdy v tom rozhovoru Lída svým náctiletým selským rozumem z Pavla vytáhla všechnu bolest a zkusila mu ukázat cestu dál: život nekončí, něco přece přijde třeba i něco dobrého.
Lído, musíš jít dělat psycholožku!
Zazářila studem a bylo jasné, že to je ona chce.
Jenže máma z ní chtěla mít slavnou sportovkyni A tak jako uragán vešla do pokoje, udělila výprask i pochvalu a odběhla vařit snídani.
V ten den Lída vyhrála závody na koberci letěla tak, že se porotci nevěřícně koukali, odkud to má. Habanera duněla a ona do pohybu vtělila bratrovu bolest i zbytek síly, co mu zbýval. To mohl být start kariéry, plánovali přestup do Prahy Jenomže pak se stalo něco špatného.
Po tréninku šla domů pěšky, táta ji nestihl vyzvednout, bratrovi volat nechtěla. Nejsem přece malá! Domů to bylo 10 minut. Jenže dva kluci s bojovným psem jí to zkomplikovali. Lída se bála psů odmalička a neodvážila se utíkat. Pár kroků od vchodu, sklouzla na zmrzlém schodu, proletěla napůl do chodby a měla zlomené nohy.
Probrala se v nemocnici, máma bledá jak stěna a uplakaná k nepoznání.
Mam
Proboha, Lído, jak se tohle mohlo stát?
Nikdy nezjistila, jestli máma brečela víc pro zmařenou kariéru, nebo pro její bolest. Lída nečekala, že ji bude někdo litovat, ale přála si, aby ji matka chvíli prostě držela v náručí: Vydrž, zlatíčko, ono to bude dobré. Jenže to dostala opět od Pavla:
Malá, drž se! Máš na tři dorty! A když nemůžeš běhat, budem házet sněhové koule, půjčíme ti vymakané berle na míru Nechceš být ještě psycho?
Objímal ji, až bolest polevila.
Rehabilitace byla dlouhá, ale na konci prváku už zase normálně chodila, i když už nikdy neskákala jako dřív. Berle z lakovaného růžového chromu, co jí brácha osobně upravoval, nakonec věnovala Lence z dobrovolnického spolku. S ní začala vařit litr čaje a připravovala bagety pro svůj první terén.
Leni, tohle není život, tohle je kolotoč! Nechceš radši klid?
Klid? Na co? Stejně bych žila jak krtek v díře. Já chci žít, chápeš?
A tak v tom spolku poznala i Matěje.
Máma ho měla hned prokouknutého. Šedá myš, co dělá za pět lidí, ale člověka by v něm pohledal Lída se o soukromí Matěje s mámou moc nedělila, protože věděla, že pro její měřítko by to byl nepovedený nápad.
Do spolku Matěje zavála rodinná tragédie pátrali pro něj po zmizelém otčímovi. Matějovi, který byl celý život odkázán na laskavost prarodičů a pěstounů, zachránil tehdy Genadij, když mu po smrti matky nabídl domov a svůj příjmení. Ale Genadij zemřel úplně zbytečně zmrzl v parku, příliš blízko domova a příliš daleko k tomu, aby ho někdo zachránil.
Pak se Matěj s Lídou sblížili přes smutky, přes zpackané Vánoce, až to přerostlo ve vztah.
Pavlovi se Matěj na první pohled nezamlouval, dokud nezjistil, jaký je vlastně člověk vzhled nerozhoduje, hlavní je, že je hodnej! Máma si sice odfrkla, ale táta s rozvahou pokýval: Uvidíme.
No, tak jsme viděli
Pavel zapnul motor a rozjel se. Musí najít Lídu. Po hádce s mámou sice z mostu neskáče, ale Co když ani netuší, že Matěj už tu není? Že to bude dítě bez táty?
Matěje zabil obyčejný nesmysl. Večer, když telefonoval s Lídou, vkročil na přechod v tmavé bundě, protože bylo hnusně… Vůz ho srazil kousek od domova, kde běžně svítilo pět žárovek z deseti. Řidiče neměl za co vinit. Co naděláš
Dva dny už uplynuly, zítra je pohřeb, a Lída stále rodičům nic neřekla. Ani plakat neumíš
Slzy nejdou, Pavle Skáču do polštáře a stejně nic.
Rodičům jsi to neřekla?
Nemůžu. Máma by začala Vždyť ji znáš Neunesu to.
Proč mi Lída nic neřekla o dítěti? Snad to dřív nevěděla?
Otázek bylo moc, odpovědí žádná.
Lence od spolku se do bytu, jak už bylo zvykem, neklopýtlo; byl vždycky pootevřený. Pavel zaklepal na futra, Lenka na něj kývla:
Lída je ve vedlejším pokoji. Čekala tě.
V pokoji tma. Pavel nechtěl rozsvěcet, kdyby Lída brečela.
Pavle
Jsem tady.
To je dobře
Její vzdech byl tak tichý, až Pavel přešel ke gauči a objal ji spolu s dekou jako balík.
Neboj se, prcku, jsem s tebou! Zvládnem to! Já vím, teď to vypadá, že svět končí, ale ještě něco začne! Vždyť bude miminko nový život! A bude úžasný, protože ty i Matěj jste byli nejlepší, jaké člověk může potkat.
Lída tiše vzlykla a konečně se rozbrečela na Pavlově rameni.
Tys měl být psycholog, Pajo Teď je mi fakt mizerně. Kdybys věděl, jak!
Z toho večera si Lídu Pavel odvezl k sobě. Rodičům sdělil, že Lída teď bydlí u něj a basta. Ať je přijmou takovou, jaká je.
A dál už to nebyla pohádka. Těhotenství Lídě dalo zabrat nevolnosti až do porodu, dlouhé noční rozhovory s mámou, která se těžko smiřovala s tím, že její děti mají vlastní rozum. Táta se plížil na tajňačku navštěvovat dceru, připravoval dětský pokoj a sehnal doktora, který jí ulevil aspoň trošku.
Malá Verunka se narodila časně ráno, po vyčerpávajícím boji s porodními bolestmi. Zařvala takovým basem, až se porodní asistentka rozesmála:
Panebože, kde ta holka vzala ten hlasák? Máma jak laňka, děcko jak hornista! Po kom asi?
Po tatínkovi Lída se usmívala na červený řvoucí obličej a věděla, že tak se rodí nový život Matěj bude žít dál právě v ní. Verunka měla jeho oči, úplně jiné než Matouškovic.
Tři roky poté.
Verunko, pojď sem! Mám dárek!
Pavle! Zas další? Lída vyhlédla z kuchyně s rukama od těsta. Ježiš, neumíte jí dát klid? Jsou Vánoce, ne narozeniny!
Na to mám právo! Když už nejsem táta, tak aspoň křestní To byl dárek od příbuznýho, tohle je od kmotra!
Verunka přestala tahat kocoura Moulu za ocas ten se povaloval uprostřed pokoje a snášel to s nebývalou trpělivostí. Pavel prodal svůj starý byt a koupil dvě stejné jednočkové garsonky v novostavbě aby byli s Lídou a Verunkou na blízku.
Verunka upírala velké oči celé Matěj na barevnou krabici v Pavlově ruce. Když ji otevřel, rozsvítila se víc než stromeček.
Líbí se ti?
Opatrně se dotýkala skleněných ozdob v krabičce.
Můžu?
Jasně! Tohle je tvoje, pověsíme spolu!
Lída přišla s utěrkou v ruce právě, když Pavel zvedal Verunku, aby pověsila na smrček louskáčka.
Teda to je pohádka! Pavle, to jsou krásný! Ale sklo! Jestli to spadne
Neboj, už vím, kde koupit další. Hlavně, že je z toho Verunka hotová!
Malá holka seděla pod stromečkem, objímala kocoura a něco mu sype pod vousy a vykládá mu příběh splašenou češtinou. Pro jistotu všecko rychle, ať se Moula nenudí a nesebere šanci zjistit, jak pohádka dopadne. Včera byli s Pavlem v divadle na Louskáčkovi a ona dneska celý den nadskakuje, tancuje a snaží se být baletkou.
My jsme tu vlastně s Pavlem zbyteční, co myslíš?
Já si myslela, že nevydrží sedět. Omyl. Moje holka je kliďas roku! Vsadit bych to nevyměnila.
Pavel se uchechtl na sestru.
Jen počkej, až ji budeš večer uspávat!
Najím se aspoň? Pak musím zpět do práce.
Nezůstaneš? Rodiče brzy dorazí!
Aspoň budou mít víc času na vnučku. Večer se vrátím. Musím vystřídat kocoura, jinak ho upracuje.
Víš, že mamka našla pro Verunku baletní školku?
No teda!
Právě! Co s tím?
Uvidíme. Zkusíme babičce tu energii nasměrovat, kam patří.
Když to nevyjde?
Jsem její máma, ty budeš právník dvě na jednu, má smůlu!
Vážně myslíš?
Na sto procent! Už dostanu najíst?
Dostaneš! Jsi zkažený! Kdy už si tě někdo určí za vlastního, abych tě nemusela krmit já?
Lída uhla Pavlovu pozdravu a se smíchem vyběhla z pokoje.
Domluvili jste se s mámou? Ani ty nezačínej! Takovej poklad a žádní synovci!
Ach, ženské
Malá figurka Marušky se otočila na stromečku, Verunka zabroukala a roztočila se po pokoji v tanci s Moulou v pozoru, co kdyby z ní jednou byla česká PliseckáPavel se zadíval na Verunku, která teď schovávala louskáčka do útulného pelíšku vedle kocoura opatrně, slavnostně, s dětskou rozhodností. Chvilku stál u dveří, pak došel až k ní, klekl si a objal ji kolem ramen.
Verunko, víš, co se říká? Že Vánoce jsou zázračné. To, co nám zbylo po těch, kdo tu s námi nejsou, je láska. Ta se nikdy neztratí. Já ti slibuju, že už nikdy nebudeš sama. Ať budeš kdekoliv, já budu vždycky tady.
Malá se k němu stočila a šeptla: A Matěj taky, viď? On je teď hvězda.
Pavel kývl a ukázal na oblohu za oknem, kam už padal první sníh. Jeden třpytivý vločkový okamžik prokmitl v odlesku skleněné ozdoby a v Lídě cosi trhlo na chvilku si připadala přesně tak bezpečně, jako kdysi v dětství, kdy je doma chránila mámina náruč a svět byl jistý.
Z kuchyně vonělo cukroví a do ticha zabubnovaly spěchající kroky. Táta přinesl krabici s betlémem, máma v patách, tentokrát už se slzami dojetí místo výčitek. Zářila hrdostí, když Verunka bez zaváhání vítala babičku a dědu, ukazovala jim svůj poklad a recitovala baletní impresi, kterou slyšel už Moula snad stokrát.
A Pavel věděl, že malá rodinná posádka, která prošla tolika kotrmelci, bude zase celá jen posunutá, rozšířená, jiná než dřív. Možná ztráty už navždy zůstanou v jejich tazích, ale stejně tak i statečnost, smích a schopnost najít cestu zpátky k sobě. Lída se na něj za stolem usmála, poprvé po dlouhé době klidně a silně. Slunce se opíralo do oken a za chvíli zazvonil zvoneček.
Možná v tu chvíli, kdy Verunka za jásotu pověsila poslední ozdobu a venku se zatřpytil čerstvý sníh, přišel ten opravdový zázrak, o jakém dospělí už dlouho jen sní.
Byli spolu a to bylo všechno.
