A zrovna Lucii napadlo rodit ve vánici. Podle lékařů jí zbývaly ještě tři týdny, možná by tou dobou vichr ustal, přišly by mrazy a mohla by v klidu odjet do porodnice. Ale ne, muselo to přijít právě teď! No upřímně, nebyla to její vina, ale toho malého, co se v ní tlačil už několik měsíců. Spěchal ven, v břiše měl těsno, a že venku sněží už šestý den a cesty jsou zaváté, mu nejspíš vůbec nevadilo.
V takové počasí by do vesnice žádné auto neprojelo, sníh byl místy do pasu, silnice zmizely pod bílou peřinou. Sníh padal a padal, jako by nahoře někdo roztrhl pytel s moukou. Z okna byl pohled jen na bílou krajinu, a když člověk musel na dvůr, ani nedokázal otevřít oči ostrý vítr bodal do tváře, sníh slepil řasy.
A v takové vánici se rozhodl maličký narodit.
Od rána bylo Lucii nějak divně. Chvilku ji bolela záda, potom měla pocit na omdlení, chtělo se jí lehnout, ale nemohla najít polohu, která by jí vyhovovala. Rozchodila se po domě sem a tam, svokra si toho jejího neklidu všimla.
Lucinko, nechceš mi něco říct? Nezačínáš rodit? zeptala se s obavou starší paní.
Já nevím, maminko, ale nějak jsem neklidná, přiznala Lucie tiše.
Pojď sem, zkontroluju břicho Svokra se sice v ženských věcech moc nevyznala dnes už to zařizují lékaři, porodnice, nikdo se tomu doma neučí ale přece jen si povšimla: Bříško ti kleslo, Lucko, myslím, že se miminko rozhodlo přijít na svět.
Ale maminko, vždyť je ještě brzy!
Na to my nemáme vliv, holčičko, jak Pán Bůh rozhodne, tak bude, povzdechla si svokra a pohladila ji po tváři.
Slzy se Lucii hromadily v očích bála se, vždyť rodí poprvé, neví, co dělat, nikdo jí neuměl poradit. Svokra měla sama jen jednoho syna, a to už bylo dvacet let zpátky, na nic si nevzpomínala.
Lucko, zajdu pro bábu Marii. Dám na plotnu hrnec, jak začne voda vřít, vypni to. Jestli budeš mít sílu, připrav čisté ručníky, prostěradla, víš, kde jsou. Jen se moc nenamáhej, když ti je zle. Když jsem rodila Tomáška, bábě Marii jsem musela pořád chodit po pokoji a zhluboka dýchat prý to pomáhá k rychlejšímu otevření, navlékla si svokra šátek, Zastavím se i u Jarky, tvé mamky, a řeknu jí to. Drž se, holčičko, bába Marie už zažila stovky porodů. Naši i z okolních vesnic si pro ni jezdili je to dobrá žena.
Oblekla se, popadla násadu od lopaty, a vyrazila do sněhové bouře ven.
Lucie zůstala sama. Strach se jí sevřel kolem srdce. Co když začne rodit teď hned a nikdo u ní nebude? Jak se v tomhle počasí maminka i svokra dostanou zpátky? Co když maminka nedorazí, i když proč by nepřišla
Hlavně nevěděla, co má dělat. Vzpomněla si jen, že má chodit a dýchat. Ale jak dýchat, když si při kontrakci připadá, že jí vzduch v polovině zamrzá v těle?
Chyběl jí Tomáš, její muž. Podpíral by ji, řekl, že to zvládne, a byl by při ní, když bude nejhůř. Ale vánice přerušila veškeré spoje, vlaky nejezdily, silnice byly neprůjezdné Tomáš zůstával ve městě bez možnosti návratu. Netušil, že se mu právě rodí syn nebo dcera. Ach, jak ta záda bolí
Do síně se s rachotem vřítila maminka, sněžná vánice za ní zavířila kluby.
Lucinko! Moje holčičko! Svokra mi volala, prý už je to tady?
Ano, mami
Počkej, miláčku, hned jsem u tebe. Vzala jsem sušené šípky, uvařím ti čaj, vypiješ trochu kompotu. Musíme převařit vodu
Za další hodinu dorazila i svokra s bábou Marií, starou porodní bábou. Ta, vrásčitá filigránská stařenka, prohlédla Lucii pečlivě a konstatovala:
Do rána porodíš.
Jak do rána? vyhrkla zoufale Lucie, Je teprve odpoledne a včera mě jen občas zabolelo.
To byly poslíčci, děvenko. Ti přijdou někdy i pár dní před porodem. Teď už se začínáš otevírat, ale zatím jen trochu žádný spěch, ráno budeš mít v náruči miminko. Teď půjdu spát domů.
Zůstaňte, prosím, paní Marie, prosila Lucie, jen vy se v tom vyznáte, budu se s vámi cítit klidněji.
Stařenka, která pomohla na svět stovkám dětí, se slitovala: Dobře, zůstanu do rána. Když je matka klidná, i dítě se rodí lépe.
Netušila Lucie, že poslíčci jsou jako první sněženky potěší, ale netrvají dlouho. Pak přicházejí květy bolesti, na které nebyla připravená. Bolest, jakoby ji trhali zevnitř, nemohla ani dýchat, ani kráčet. Dolehla na ni únava, nemohla stát, ani ležet.
Svokra s maminkou nevěděly, jak pomoci. Chodily jen po světnici, sténaly a Lucinku litovaly. Bába Marie je vyhnala žehlit pleny, ať jí neplaší.
Večer se vše malinko uklidnilo. Bába Marie zkontrolovala, že otevření je asi na čtyři prsty jde to pomalu, první porod je těžký, cesta ještě neprošlapaná, děťátku je těžko, Lucii taky.
Bolest na chvíli ustala, Lucie se vzmohla na pár lžic polévky. Bába ji uložila, ať chvíli spí a nabere sílu.
Ale vánice sílila, jako by se rozběsnila ještě víc.
V půl páté ráno vyskočila Lucie bez dechu, venku ještě tma, vedle ní lehce pochrapovala bába Marie.
Pane Bože, pomoz mi, šeptala Lucie k rohu, kde visely obrázky svatých, ať už je dítě na světě.
Všechno se rozjelo znovu, bolest byla přílišná, ničemu nerozuměla. Bába Marie ji zkontrolovala: pět prstů. Ještě chvíli, děvče, vydrž!
S prvním denním světlem už Lucii docházely síly, košile na ní byla přilepená potem, oči zastřené, vlasy zcuchané.
Už jen kousíček, povzbuzovala jo bába, děťátko je hned tu.
Babičko, pomoz mi, zašeptala Lucie, babičko, pomoz Babičko!
Lucie, co blázníš? vyděsila se mamka, Vždyť tu žádná babička není, nezdá se ti? Ona tak volá prababičku, tu má nejradši, ještě když byla malá, neuměla vyslovit babička byla z toho babička, volala jí pořád tak. Babička Zdena ji zbožňovala, jedinou pravnučku, měla sama totiž jen syny.
Lucie, už vidím hlavičku! Drž se, děvenko, ještě jednou pořádně zatlač. Tak, tak. Puf-puf-puf, dýchala s ní porodní bába.
Lucie křičela, tlačila, lapala po dechu a znovu vykřikla.
Babičko, pomož mi! Už nemůžu!
A v tom přišlo miminko přímo do vrásčitých dlaní báby Marie.
Možná je tohle poslední, koho přijímám, napadlo ji, když se usmívala nad novým životem. Položila Lucii miminko na břicho.
Chlapeček, Lucko, chlapeček, podívej, jaký máš krásnýho syna. To je ale křikloun, snad bude starostou kolem něj se budou všichni točit!
Lucie plakala štěstím a líbala drobné prstíky, nevěřila, jak se do ní vešel takový zázrak. Ach, kéž by tu byl Tomáš, viděl by, jak nádherný a nejlepší syn se mu narodil.
Matýsek, můj Matýsek, zašeptala.
Jak Matýsek? podivila se svokra, vždyť jsi říkala, že když to bude kluk, bude to David!
Ale Davida z něj necítím. On je Matěj Matěj Tomáš.
Bába Marie už neměla sílu, domů se plížila skoro ve spánku. U porodů je vždy radost, jenže stáří se připomíná. Musela se ještě dostat přes venkovní vánici.
Lucie s miminkem usnuly a Jarka, její máma, se také pobrala domů po celodenním bdění. Ovinula si šátek až po oči, rozloučila se ve dveřích a vyšla ven.
Venku se vánice uklidňovala, sníh už padal jen jemně, a bylo vidět, že se počasí brzo zlepší snad se Tomáš stihne domů vrátit zítra nebo pozítří. Jarka už byla skoro doma, když ji napadlo: Zajdu ještě pozdravit babičku Zdenu. Třeba něco potřebuje, třeba jí došel chleba, i když jsem jí ho tam nechávala před pár dny a ona jí málo.
Babička Zdena, manželova babička a Lucčina prababička, bydlela přes dvě chalupy, devadesát tři jí mělo být v létě. Už dávno žila sama, k nim se stěhovat nechtěla, tichounce se starala o domácnost, ale rodina ji často navštěvovala a pomáhala jí.
Ztěžka otevřela vrátka, viděla, že tu včera byl synovec lopata stála opřená u plotu. Prošlapala cestičku ke dveřím, zametla zápraží a vstoupila dovnitř.
Babí, babi Zdeno, to jsem já, Jarka! Jdu tě navštívit! volala a dupala, aby ji stařenka slyšela. Babičko, to jsem já, Jarka!
Neslyšela však odpověď. Rozvěsila kabát, zulavala boty a vstoupila do pokojíka. Na lůžku ležela babička, ruce složené na prsou ve znamení kříže, na sobě čisté šaty a nový bílý šátek Jarka si nevzpomínala, že by ho někdy viděla. Přistoupila k ní, setřela slzy z očí a zavřela jí víčka.
Na nočním stolku ležela Lucčina fotografie, vedle ní obrázek svatého Mikuláše a zbytek svíčky.
Děkuji, babičko, pomohla jsi Lucince. Porodila syna. Jmenuje se Matěj. Ale ty to víš, viď, babi? políbila starou ženu do zvrásněné tváře, děkujuJarka v tichu stála, pohladila babiččinu ruku a v srdci se jí rozlévalo zvláštní teplo, jako by v ten okamžik proudila mezi dvěma světy tichá, něžná radost. Venku se už začínaly v okně objevovat první krůpěje ranního slunce, zlaté paprsky se prodíraly skrz zasněžená skla až na babiččinu tvář, kterou ozařovaly měkkým světlem.
V tu chvíli, v oparu mezi nocí a ránem, Jarka pocítila klid. Uvědomila si, že život plyne dál, že nový Matěj přinesl do světa naději a jiný milovaný jej tiše opustil, právě tehdy, když bylo potřeba. Zamumlala babičce poslední poděkování a políbila ji na čelo.
Za plotem už bylo slyšet odhrnování sněhu. Lidé v sousedství se začínali probouzet, pes na zápraží zaštěkal a z lesů doléhal zpěv sýkorek. Všechno na chvíli stichlo, jako by vesnice zároveň truchlila i slavila v jeden jediný den se narodilo dítě a odešla duše, která pro rodinu byla oporou po desítky let.
A když se Jarka vracela domů, srdce měla naplněné smutkem i vděčností, ale hlavně neochvějnou vírou, že babiččina ruka bude Matýskovi žehnat z místa, kam sněhové vánice ani lidské trápení nedosáhnou. Nad stavením se rozjasnila obloha, poslední vločky se třpytily v paprscích a v Lucčiných svůrně semknutých dlaních se spokojeně zavrtěl malý Matěj nový začátek pro všechny.
