Jedna stará paní, paní Růžena Dvořáková, si pořídila štěně středoasijského pasteveckého psa. Pejsek rychle rostl a všechno hlídal jako ostříž. Misku jídla zblajzl během chviličky, o plot si drbal hřbet tak, že se začal naklánět a vrzat, a jednou se dokonce snažil Růženu při průchodu pohladit tak energicky, až ji povalil na záda. Bylo znát, že štěně potřebuje pořádnou zábavu.
Jednoho dne ale paní Růžena odešla na věčnost. Ne kvůli pejskovi, prostě už jí bylo přes osmdesát a srdce to nevydrželo. A tak se na Růženin venkovský domek nedaleko Pelhřimova sjely děti a vnoučata. Na dvorku na řetězu seděl obrovský pes, jehož oči jasně říkaly, že hosté jsou zde vítáni Přeci jen člověk nepotká každý den tolik vitamínů a různých lahůdek najednou.
Rodina začala přemýšlet, co se psem. Uspat? Bylo to moc kruté. Nechat si ho? V okolí měli strach – jeho mohutný štěkot naháněl hrůzu celé vesnici. Pustit do světa? Ale to přece není v lidskosti. Svět už tak má dost vlastních starostí, proč mu přidělávat další tímhle chlupatým postrachem. Všichni byli odhodláni ho předat do dobrých rukou, klidně i s nějakou tou tisícovkou navrch hlavně, když chlupatého obra někdo milosrdný přijme.
Nakonec našli pana Zdeňka Kučeru, který celý život snil o tom, že bude psa krmit kýbly guláše a za ušima mu drbat hráběmi. Jaké všechny možné lidské touhy a sny člověk nemá Zdeňkovi zavolali zvěrolékaře.
Veterinářka, paní doktorka Jitka Malíková, měla plán: psa uspat injekcí s lehkým sedativem, rychle naložit do auta a přestěhovat do nového domova. Zazvonit kostelem, zažehnout v kostelíku svíčku za štěstí nového pána, případně i za jeho klidný věčný spánek člověk nikdy neví, co se může stát.
Když nastal čas, přijela doktorka Jitka s uspávací puškou. K veterinární práci patří odvaha, a Jitka ji rozhodně měla. Do pušky nabila šipku se sedativem, jedním přesným výstřelem poslala psa do říše snů. Odpoutali ho ze řetězu, položili na plachtu a odtáhli ke Škodovce.
Pejsek putoval do kufru kombíku, který byl propojený se zadními sedačkami. Ve předu si sedla Jitka přece jen by tu měl být někdo, kdo má pod kontrolou i nečekané situace. Za volant si odvážně sedl nový pán Zdeněk. Vzadu se mačkala celá babiččina rodina, hlučně si povídali, napůl nervózně, napůl se smíchem.
Najednou se pes začal probouzet. Pozdvihl obrovskou hlavu a zvědavě se rozhlédl. Všude kolem lidé, samý nový zajímavý pach. Seděli a vytřeštěně na něj zírali.
Veterinářka s očima jako tenisáky. Nový pán Zdeněk také zůstal zírat, jako by dočista zapomněl řídit. Na silnici už ani koutkem oka nekoukl bylo mu v tu chvíli úplně jedno, že řídí.
To je ale zvláštní situace, přemýšlel pejsek.
Copak nás čeká v nebi? napadlo všechny lidi v autě.
Pes, bez jediné známky agresivity, přelezl dozadu mezi rodinu. Co čekat? Nový pán v panice hledal kliku, jak vyletět ven z auta. (Stejně mu už bylo jedno, že řídí.) Pes všem olízal ruce, tváře, zkrátka každého zvlášť a celou babiččinu rodinu dohromady. Přeci jen nejsou to cizí lidé. Novému pánovi taky věnoval upřímné psí políbení. Vždyť už jsou si nějak blízcí, alespoň duší. Políbil i veterinářku i když na něj před chvílí střílela, není přece vůbec zahořklý tvor.
Tak se ukázalo, že hladový lidožrout je spíš obrovský mazlík. Zbytek cesty trávili všichni zmáčení shora od psích slin plných radosti z polibků, zdola od vlastního vypětí, když se pod nimi protrhly všechny zábrany. Psí duše prostě našla svůj domov.
Moje milovaná chatička a zahradaOd té chvíle u Kučerů nikdy nebylo ticho. Zahrada i dvůr znovu ožily veselým pobíháním obrovského psa, který si vystačil s čímkoli: obří klacík, hrnec od guláše, hlazení klidem i vichrem a především novými pány, kteří už dávno zapomněli na strach. Ve vsi se říkalo, že pes, co naháněl hrůzu, umí teď rozdávat víc radosti a smíchu než kdejaký kolotoč.
A babička Růžena? Ta by se možná tam shora konečně usmívala, že její věrný strážce zůstal tím, co měl být vždycky laskavým ochráncem a přítelem na celý život.
A tak když šli kolem Kučerboudy lidé a slyšeli řinčení plotu a hluboké, dunivé štěknutí, spíš než strach cítili v srdci trochu hřejivého vděku. Věděli najisto, že někde za plotem je někdo, kdo dokáže být opravdovým přítelem. Protože každý domov stejně jako každé dobré srdce potřebuje svého psa, který ho hlídá, a svého člověka, který v něj věří.
