Spolubydlící postavil ultimátum: Takhle to dál nejde! zvolal, sotva mě zahlédl. Už mám dost toho starého kocoura! a tak jsem ho vyhodil ze dveří nebyl to správný člověk.
V předsíni zavládlo ticho, jaké se jen tak nevidí. Odešel, prásknul za sebou dveřmi. Jeho bunda už nevisela na háčku, ve vzduchu se už nerozléhal štiplavý parfém a na botníku zůstalo prázdné místo jako by někdo vyřízl kus cizího života.
Zhluboka jsem vydechl a sklopil oči. Těsně u mých nohou seděl Felix, poněkud v rozpacích se staženýma ušima a lehce kulhal na zadní nohu. Patnáct let života a šest kilogramů naprosté oddanosti.
Tak co, dědo, oslovil jsem ho tiše, přičapl si a zabořil prsty do jeho husté, už dávno ne tak lesklé srsti. Asi jsme to zase zvládli.
Felix odpověděl krátkým, jistým mrr.
Kocour s minulostí a iluze kompromisu
Petr se v mém životě objevil před půl rokem. Brzy jsme si padli do oka a jednoho dne jsme se prostě rozhodli bydlet spolu. Felix pro něj nebyl překvapení už na schůzkách jsem často zmiňoval jeho vrtochy a Petr se jen usmíval a přikyvoval. Mě zvířata nevadí, ujišťoval mě.
Jenže Felix nebyl ledajaký kocour. Našel jsem ho jako malinké kotě, v dešti u popelnic na Smíchově. Prošli jsme spolu vším možným radostmi, rozchody, zlomy v životě. Je tichým svědkem mého života a strážcem všech tajemství. Teď je mu patnáct, trpí selháváním ledvin, musí držet přísnou dietu a už patří mezi naše každodenní rutiny chodit na kapačky.
Jakmile se Petr ke mně nastěhoval, jeho láska ke zvířatům se jako by rozplynula.
Nejprve to vypadalo nevinně. Proč s tebou spí v nohách? To není zrovna hygienické. Proč tolik utrácíš za veterináře? Vždyť je to jen kocour, mohl by sis pořídit nového.
Snažil jsem se ostré hrany obrušovat: častěji jsem měnil povlečení, kupoval drahé stelivo, dával Felixovi léky, když byl Petr v práci. Dělal jsem ústupky a přesvědčoval sám sebe, že takhle vypadá práce na vztahu.
Okamžik rozhodnutí
V úterý jsem musel zůstat v práci déle, Petr tentokrát dorazil domů dřív. Když jsem otevřel dveře, udeřil mě silný zápach Sava a křik.
Felixovi se udělalo špatně na nový koberec, co Petr koupil sotva před týdnem. Ano, je to nepříjemné, ale není to konec světa.
Petr stál uprostřed ložnice, rudý vzteky, a ukazoval prstem na kocoura, který třásl pod postelí.
Už to s tím kocourem nevydržím! křičel, jakmile mě spatřil. Mám ho plné zuby!
Mlčky jsem odložil kabát a začal vysvětlovat nezbytné věci.
Je to živý tvor. Je mu patnáct a je nemocný, odpověděl jsem klidně a vzal do ruky čisticí prostředek.
Mě to nezajímá! Chci tady žít v čistotě a pohodlí. Vyber si: buď já, anebo ten zchátralý kocour. Do večera si rozmysli uspěme ho anebo ho dej pryč, jinak odcházím!
Postavil jsem se rovně, hadr v ruce. Petr zjevně čekal slzy a přemlouvání, jenže jsem si vybral jinak.
Nemusíš čekat do večera, řekl jsem tiše. Kufr je na půdě. Máš čtvrt hodiny.
Děláš si srandu? Kvůli kocourovi mě vyhazuješ? Víš, že zůstaneš sám v čtyřiceti letech s tímhle
Čas běží.
Petr začal házet věci do kufru, nešetřil přitom urážkami. Mlčel jsem každé jeho slovo mě jen utvrdilo v rozhodnutí. Celou dobu Felix tiše seděl pod kuchyňskou židlí, ani mňouknout.
Když kufr zaklapl, přišel za mnou.
Marku, pojďme to ještě probrat. Trochu jsem se unáhlil. Třeba bys ho mohl dát k mámě? Vždyť ten zápach
Ne, utřel jsem krátce. Nejde o zápach, Petře. Jde o to, že jsi mě donutil vybrat si.
Jak cvakl zámek u dveří, přešel jsem do kuchyně a nalil si vodu. Felix vylezl ze svého úkrytu, přišel ke mně a vlhkým čumákem se otřel o mou nohu. Suchým, stručným tónem mi oznámil: Mňau.Zasmál jsem se možná poprvé po dlouhé době doopravdy upřímně. Já vím, kamaráde, zašeptal jsem. Opatrně jsem ho zvedl do náruče; jeho tlapky se mi otiskly na tričku jako stará pečeť, která potvrzuje, co je v tomhle bytě skutečné a co není.
Opřel jsem si čelo o jeho hlavu, ucítil zbytky prášků a na kožichu slabou vůni desinfekce. Venku začalo pršet, tiché kapky okenní parapet tloukly pravidelné, smířlivé rytmy. Svět mi připadal neobyčejně prostý. Bez zbytečných debat, kompromisů i podmínek.
Vzal jsem Felixovu oblíbenou deku a položil ji na pohovku. Zabořil se do ní, zamručel spokojeností a rozhlédl se, jako by mi chtěl říct, že se tady znovu narodil. Když jsem potom večer usínal, měl jsem poprvé za dlouhá léta pocit, že dělám něco správně. Aže právě dnes začíná období, ve kterém žádné kompromisy nejsou třeba.
Někdy je totiž největší odvaha zůstat sám s tím, co má člověk skutečně rád. A být za to vděčný.
