Zdeněk si sotva lehl na gauč, aby si trochu odpočinul, když do otevřeného okna vrazil zuřivý štěkot jeho psa. Normálně byl Bohouš spíš tichý, ale dneska se zbláznil štěká od rána a vůbec nepřestává, jako by ho něco strašně vytáčelo.
Zdeněk už několikrát běžel ven, ale nenašel nic podezřelého. Myslel si, že asi kolem probíhali sousedovi psi, na ty Bohouš fakt nemá rád. Je takový nevítá cizí, zvlášť na svém dvorku. Není divu, že když Zdeněk přišel ven, už tam nikdo nebyl. Ten jeho chlupatý medvěd jak mu občas říká dokáže vyplašit každého. Sousedovi psi určitě zdrhli.
Nevědí, že Bohouš je přes den ve výběhu, Zdeněk ho tam dává pro jistotu. Ale když přijde tma, pustí ho. A jak se říká: kdo tam vleze, je si sám na vině.
Jednou se mu do zahrady snažili dostat tři zlodějíčci z vedlejší vesnice. Jeden nechal kalhoty, co se mu zasekli na vratech, druhý přišel o tenisku pod plotem, a třetí musel slézt až na strom na nejvyšší větev. Strážník dokonce volal hasiče, protože sám dolů nemohl. Bohouš jim tehdy dal pořádně zabrat. Takové vzpomínky zůstávají na celý život.
A hlavně Bohouš nikdy neštěká jen tak. Dneska je ale jak utržený ze řetězu.
Bohouši, už toho nech! zavolal Zdeněk, vstal a šel k oknu.
Pes na chvíli zmlknul, ale za pár vteřin začal zase. Nu, Zdeněk se musel vydat do dvora zjistit, co tak rozčílilo jeho velkého českého vlkodava.
Jak předpokládal, na dvoře nikoho nebylo. Bohouš utichl, když viděl svého pána. Tak co tu vyvádíš, co? usmál se Zdeněk a došel k výběhu.
Bohouš začal radostně vrtět ocasem a nakonec se na pána podíval provinilým pohledem. Jemu to bylo jasné že ho nenechal v klidu odpočívat, ale vždyť ten pes taky neštěká jen tak. Teď Bohouš jen krátce mrkl směrem ke vrátnici a zase spustil hlasitý štěkot.
Zdeněk se rychle otočil a zahlédl něco šedivého a malého, jak letí pryč. Rychle doběhl k vrátnici, vyběhl na cestu a tam…
…tam stál obyčejný kocour.
Ten pohled měl takový drzý, spokojený a jistý sám sebou.
Tys tady zapomněl, kamaráde? uchechtl se Zdeněk. Radši tu neběhej Bohouš kočky nemůže ani cítit. Pokud tě chytí, tak…
Kocour se zašklebil, a Zdeněk měl pocit, že se pomalu i směje.
Chytí mě? čtu ve tvých očích Jasně, ten tvůj Bohouš, tlustý pes. Než vůbec vystartuje, já už lezu přes plot. Měl bys ho míň krmit.
Zdenka to trochu zamrzelo, že ten plotový kocour tak elegantně urazil jeho psa.
Mazej odsud! mávl rukou na kocoura, vrátil se na dvůr a zavřel vrátnici.
A co myslíš? Poslechl člověka? Jasně že ne. Naopak začal do dvora chodit každý den.
Prochází se, sedí u výběhu, dává jasně najevo, že je tady pánem a kašle na všechny. Bohouš jen může štěkat. Zdeněk zpočátku vybíhal ven, aby tu drzou kočku vyhnal, ale jen co se vrátil do domu, už ji zase viděl na dvoře.
Prostě nic s tím nezmohl.
Kocour po vítězství už měřil dvůr pohledem jako skutečný král. Jednou dokonce ukradl kus masa z psí misky která byla uvnitř výběhu. Bohouš ležel v koutě, unavený z toho zbytečného štěkání, tak kocour využil příležitosti a ještě demonstrativně žvýkal maso před Bohoušem.
Zdeněk to viděl na vlastní oči a byl z toho pořádně naštvaný.
No tak, takhle to chceš? zabručel Zdeněk. Já ti ukážu, budeš litovat, že sis na mého psa dovolil.
Rozhodl se, že nebude Bohouše ve dne zamykat. Ne, spíš výběh zamkne, ale nechá otevřená dvířka, aby Bohouš mohl vyběhnout, když bude chtít.
A pak už jen: Ať si udělá pořádek! pomyslel si Zdeněk.
Ten kocour ho už fakt štval! A kromě Bohouše už štval i Zdeňka samotného.
V tu chvíli, kdy čekali na nečekaného hosta, kocour se neukázal. Asi cítil past, nebo se mu něco stalo… prostě nic. Bylo to až trochu smutný takový plán a šedý se neukáže. Ani další den, ani třetí nic.
Bohouš na Zdeňka jen zíral, a Zdeněk pokrčil rameny. Co mu mohl říct?
Možná je to i lepší, že už k nám ta kočka nechodí, pousmál se Zdeněk. Teď je tu klid.
Ale popravdě trochu to lhal.
On totiž… No prostě mu ten protivný kocour začal chybět. Zní to bláznivě, ale fakt. I Bohouš si zvykl štěkat na svého zakletého nepřítele.
A teď? Nuda…
Po pár dnech začal Bohouš Zdeňka skoro prosit pohledem, jestli by nemohl zjistit, kde je kocour.
Jak prosil? Pohledem. Pes přišel k Zdeňkovi, zadíval se mu do očí a bylo to jasné.
Myslíš, že se našemu šedivému darebovi něco stalo? zamyslel se Zdeněk. No, vzhledem k jeho povaze se nedivím, kdyby skončil v průšvihu. Tak dobře, Bohouši, pojď jdeme na cestu.
Zdeněk otevřel vrátnici, vykročil ven, postavil se u svého auta a začal koukat kolem do kola.
Bohouš šel s ním a dělal přesně to samé pomalu otáčel tu velkou chlupatou hlavu a hledal kolem.
A ještě dychtivě čichal, jestli ucítí známý a pro něj protivný pach kocoura.
Nebyl to snadné, protože smrad hnoje od vedlejšího dvora přebíjel všechno ostatní.
Zdeněk prošel ulici tam a zpět, vrátil se k vrátnici a chtěl už Bohouše zahnat na dvůr.
No opravdu nemohou tam čekat celý den na kocoura, který jim poslední dva týdny nedal pokoj.
A zrovna když už sahal na vrátnici, zpozorněl, otočil hlavu doleva.
Něco divného se dělo. Slyšel hlasité křičení typický kočičí řev a zuřivé štěkání.
Za minutu na ulici vyběhl kocour. Ten stejný šedivý darebák. Utíkal po prašné cestě, na jednu nohu trošku kulhal. Za ním běžel pes.
Ne žádný vesnický – ale opravdu šlechtěný. Byl to dobrman z města.
Zdeněk věděl, komu patří. Každý rok přijíždí z Prahy rodina se svým dobrmanem na chalupu. Asi chtěl šedý kocour potrápit městského psa jako Bohouše, ale něco se nepovedlo.
Dobrmana mu dokonce pokousal na šedé srsti měl zvláštní hnědé fleky.
A jak Zdeněk sledoval utíkajícího kocoura, úplně zapomněl na Bohouše.
Ten bez svolení, které si nikdy dříve nedovolil vyrazil kocourovi naproti.
Bohouši! Kam běžíš?! zvolal Zdeněk, představoval si, co bude s kocourem. Už dostal od dobrmana, teď mu jeho pes přidá. Bohouši, stůj!
Ale pes neslyšel. Rozjel se a běžel přímo za kocourem.
Kocour si toho všiml a zastavil se hrůza v očích, přímo na silnici.
Chápal, že jeho bezstarostný život a zdraví jsou teď na vlásku… no spíš na chlupu.
A co bylo dál? Tohle tušíš. Jen Zdeněk ještě nevěděl.
Bohouš se zastavil u vyděšeného kocoura, očichal ho a pak…
…pak se vší silou rozběhl po dobrmanovi. S řevem lva nebo medvěda jak chceš naháněl dobrmana až za vesnici. Naštěstí měl dobrman výborné reflexy, zvládl se okamžitě otočit.
Jinak by fakt nedopadl dobře. Nikdo v okolí s Bohoušem nehne.
Kocour využil chvíle a zmizel. Zdeněk koukal za psem, nevšiml si, že šedý darebák utekl. Večer, když šel krmit Bohouše, málem mu vypadla miska. Kocour byl zpátky. Živý, zdravý, a v očích měl vděčnost. Položil hlavu na Bohoušovu nohu a něco si broukal pod vousy. Bohouš se na pána podíval tak, že Zdeněk dostal záchvat smíchu.
Promiň, pane, teď když jsem ho zachránil, musím se o něj starat do konce života, četl Zdeněk v pohledu psa.
A nebyla to žádná sranda.
Bohouš se teď vážně stal osobním ochráncem toho šedého kocoura.
Dovolil mu dokonce jíst ze své misky pro takového mrzouta úplně nevídaná štědrost. Nějak se mu ten kocour dostal pod kůži. Už nejsou zakletí nepřátelé jsou přátelé.
A jestli si myslíš, že tady ten příběh skončil, tak ne. Ještě nebyl konec.
Zdeněk vzal kocoura do města, aby ho veterinář prohlédl měl zranění na stehně, bylo vážné, samo by se nezahojilo. Tak musel dostat stehy za pár korun (asi 600 Kč). Po operaci zůstal u Zdeňka.
Zdeněk se o kocoura staral, Bohouš ho nespustil z očí a ještě před pár dny ho chtěl zabít! To je život.
Za nějaký čas se u vrátnice objevila mladá, krásná žena.
Bohouš chtěl štěkat, ale pochopil, že by ji jen poplašil, tak jen nejistě zavrčel. Zdeněk slyšel, vyběhl ven.
D-d-dobrý den… Vy ke mně?
Žena se ptala, jestli Zdeněk neviděl náhodou šedého kocoura. Nebo jestli vám nechodí na dvůr? On je strašný drzoun. Snažím se ho držet doma, ale můj Timuš utíká, potuluje se venku. V Praze byl pořád uvnitř, ale teď jsem tady u mámy po mrtvici, učí se znovu chodit a kocour už se nemůže nabažit. Obvykle chodil domů, já ho myla, krmila, ale teď je pryč, nevím, co si myslet.
Asi vím, kde vašeho Timuše najdete, usmál se Zdeněk. Pojďte na dvůr. Nemusíte se bát svého psa neublíží vám. Pojďte.
K vašemu psovi? Proč?
Hned uvidíte.
Žena váhala, ale Zdeněk měl takový dobrý, upřímný pohled, že mu nakonec věřila. Když přišla k Bohoušovi, a zjistila, kdo mu leží u boku, zůstala stát jako opařená.
Timuš! Jak ses sem dostal?! Co se ti stalo? vyděšeně řekla, viděla, že má Timuš ovázanou nohu a část stehna. To ho vaše pes pokousal?
Ne, to určitě ne, zrudl Zdeněk. My jsme ho vlastně zachránili.
Před kým?
Pokud nemáte naspěch, rád vám celé povím, myslím, že vás to bude bavit.
Zdeněk všechno vyprávěl Olze (během rozhovoru se seznámili) a ona se smála až k slzám.
To je neuvěřitelný… Můj Timuš vám celé dny dělal nervy, a vy mu zachránili život.
No, jsme s Bohoušem prostě dobráci, pousmál se Zdeněk. Ale teď už je váš kocour na cestě k uzdravení. Fyzicky i psychicky. Teď je taková mazlivá duša. A už vůbec nám nevadí.
On byl vždycky hodný… To asi čerstvý venkovský vzduch ho zdivočel. Nebo se zlobil, že mám míň času. Musím se starat o mámu, učíme se znovu chodit, a není to snadné.
Když budete chtít, přijďte na návštěvu, i s Timušem, zrudl Zdeněk.
To si rozmyslím, zamrkala Olga.
A za půl roku měla celá vesnice svatbu. Svatbu Zdeňka a Olgy. Timuš i Bohouš tam byli taky, samozřejmě. A dokonce ten dobrman co Timuše pokousal.
Ten hned poznal šedého kocoura a na začátku na něj koukal ošklivě, ale když se setkal pohledem s Bohoušem, radši předstíral, že nepoznal. Taková je tahle česká pohádka o zakletých nepřátelích.
