Kamélii znám už dlouho. Pracovali jsme spolu a byli jsme si blízcí.
O svém manželovi se však zmiňovala jen zřídka. Šetřila slovy o něm a vyhýbala se komentářům.
Pak nás život rozdělil a já jsem ji léta neviděl ani o ní neslyšel. Až před týdnem, píše se v novinách Osobní drama.
Potkali jsme se na letišti. Já jsem měl schůzku s kamarádem, ona odlétala.
Měli jsme asi půl hodiny na rozhovor. Ukázalo se, že je už dlouho rozvedená a teď jede na prázdniny do Vídně. Na svátky jezdila někam mimo město, protože byla sama, tou dobou už 4 roky. Nechtěla být s nikým.
Chtěla mít klid, a zatímco svět vítal jiného, ona stála v hotelovém pokoji v nějakém cizím městě a pozorovala z okna světla a ohňostroje.
“Proč?” přečetla si v mých očích otázku. Camelia mi odpověděla ještě dřív, než jsem se jí zeptal.
Neměla tyhle svátky ráda, pro ni byly spojené jen se špatnými vzpomínkami. Proto chtěla utéct z Bulharska. Její syn už byl stejně dlouho ve Státech.
Ukázalo se, že její manžel, aby svázal rodinný rozpočet, si svého času neustále bral půjčky, aniž by jí o tom řekl.
Zavazadla
Řekl jsem mu, ať si sbalí kufry a rozdělíme se.
Neodvážil se jí přiznat, že jeho plat je dvakrát nižší než její, a aby se “neprozradil”, našel si raději způsob, jak vydělat víc peněz. Bral si půjčky – od bank, od společností poskytujících rychlé půjčky, od přátel.
Dokonce si bral půjčky na zaplacení účtů za elektřinu a vodu, aniž by počítal s tím, že jednou bude muset vrátit tolik, kolik měsíčně dostával.
Na konci každého roku je však každý z těch, od nichž si vzal půjčky, začal vymáhat zpět, banky na něj tlačily kvůli opožděným splátkám a právě v době prázdnin zůstal bez jediné koruny v kapse.
Jednou o Vánocích nemohli synovi koupit ani dárek. A pokaždé s ním Camellia vedla stejný rozhovor a on jí přísahal, že teď, když ty účty vyrovnali, se to už nestane.
Ale o dalších Vánocích se to opakovalo znovu a znovu a znovu a znovu a znovu… Nakonec toho měla dost.
Láska k tomuto muži, pro kterého byla kdysi ochotná skočit do ohně, byla dávno pryč. Zůstalo jen pohrdání. Jednoho dne ho prostě požádala, aby si sbalil kufry a zmizel z jejího života.
A protože její syn už se živil sám, zatnula zuby, nastolila si spartánskou disciplínu a za osm měsíců se jí podařilo vyřídit všechny účty, které její muž léta táhl.
A poprvé byla o Vánocích sama. Zatímco ostatní vyvolávali jásot, ona si přenesla do vzpomínek všechny předchozí svátky a ptala se sama sebe:
“Proč jsem se toho mlýnského kamene na krku nezbavila dřív? Proč jsem to nechala dojít až sem?”
Rozhodla se udělat to, od čeho tolik let upouštěla – navštívit místa, která vždycky chtěla, ale nemohla, protože, slovy jejího manžela, “teď na to nebyl čas”.
Během roku šetřila a 21., 22. prosince odjela. Vrátila se 2. ledna. Nechtěla být s přáteli a příbuznými, kteří by se na ni dívali s výčitkami nebo lítostí, že je sama.
Chtěla se jen cítit svobodná a dělat to, co ji baví. A hlavně bez obav, že jí na dveře zaklepe další půjčka.
