Neděle, 14. dubna
Dneska zase ta stejná písnička. Sedím u plotny v kuchyni našeho bytu v Praze, míchám zeleninový guláš a v napětí čekám, odkud zase přijde nějaká poznámka. A přišla, samozřejmě.
Proč máš povlaky na polštářích každý z jiného setu, Kláro? ozval se tichý, ale vševědoucí hlas Jarmily Novotné, mé tchyně. To není hezké, něco takového, a spát na tom taky není příjemné, když je jeden bavlněný a druhý saténový. Každý je jinak hebký, to dráždí kůži, znělo skoro mateřsky jenže já už znám tu její falešnou starostlivost, která mě dráždí na levém oku.
Dýchám zhluboka. Chci zachovat klid, srdce mi buší jak šílené. Nedělní obědy se staly naší domácí torturou. Jarmila sedí u stolu, vzpřímená jak pravítko, a očima sjíždí kuchyň od podlahy po strop. Mám pocit, že kdyby tu někde byla pavučina, prohlédne ji mikroskopem.
Jarmilo, nám s Petrem to takhle vyhovuje, snažím se mluvit mile. Hlavní je, že je všechno čisté a voňavé.
Detaily, Klárko, povzdechne si a opatrně si ulomí kousek housky. Život je vlastně jen změť těchto drobných detailů. Dneska máš jiné povlaky, zítra zůstane přes noc špinavý hrnek ve dřezu a pozítří se celý vztah rozpadne. Domácnost je to, co vztahy drží pohromadě anebo je rozkládá, když hospodyně nedává pozor.
Petr, můj muž, sedí naproti a tváří se, jako by ho maximálně zaujal kousek mrkve na talíři. Dobrosrdečný a férový chlap, ale co se týče jeho maminky, je z něj najednou krtek v norce zaleze a není ho vidět. Pomoc od něj tu čekat nemůžu, to vím. Miluje nás obě a má panický strach z hádek.
Jarmila usrkne čaj. Mimochodem, když jsem si před obědem šla umýt ruce, všimla jsem si ve vaší koupelně na horní polici ve skříňce takového nepořádku krémy, tuby, všechno v jednom chumlu. Klárko, kup si nějaký organizér. V Hornbachu jsou momentálně ve slevě. Pořádek ve skříni, pořádek v hlavě!
Zůstávám stát s naběračkou v ruce a ztuhnu. Horní polička v koupelně na tu bez schůdků nedosáhneš. Znamená to tedy, že tam Jarmila cíleně šťourala, když jsme nebyli doma.
Vy jste se dívala do zavřené skříňky? ptám se přímo a obrátím se na tchyni.
Proč to bereš tak hrubě? Jen jsem hledala vatové tampónky, chtěla jsem si upravit líčení. Dvířka byla pootevřená. A nemůžu za to, že tam máš nepořádek všimla jsem si jenom, protože jsem dobrá duše. Sama pak najdeš věci rychleji.
Oběd dojíždíme v napjatém tichu. Když za Jarmilou konečně zaklapnou dveře, zhroutím se na gauč v obýváku, zcela vyřízená. Pocit, že mi někdo šlape po soukromí, mě už pár měsíců nenechává na pokoji. Od té doby, co jsme dali Jarmile náhradní klíče od bytu pro případ nouze co kdyby praskla voda nebo bylo potřeba pohlídat naši micinku Rozárku, když nejsme doma začalo se doma dít něco divného.
Najednou mám šaty ve skříni srovnané od světvné po tmavé barvy, i když já je dávám podle délky. Mletá káva je přesunutá na jinou poličku. Prádlo v šuplíku je svinuté jak vojenský kufr, ačkoliv já ho vždy dávám do komínků.
Petře, tvoje maminka se mi zase prohrabovala ve věcech, říkám později manželovi, když sklízí ze stolu.
Prosím tě, Kláro, nezačínej. Nehrabala se. Možná koukla, něco uhladila. Je stará škola, pořádek je pro ni zákon. Doma je sama, tak nás chce podpořit. Nemyslí to zle.
Podpora je, když se zeptáš, jestli můžeš pomoct. Ne když někdo přerovnává tvé spodní prádlo. Mám pocit, že jsem nájemník v našem bytě!
Petr unaveně přikývne, Já si s ní promluvím. Ale znám ten pohled žádný rozhovor nebude. Spíš to zkusí říct jemně, ona začne brečet, že ji odstrkujeme, a Petr zase všechno stáhne zpět.
Utekl týden. Snažila jsem se to házet za hlavu a ponořit se do práce v logistické firmě není nikdy chvíli volna, domů chodím večer vyřízená. Jednou v úterý se ale vrátím nečekaně brzo. V předsíni na koberci jsou slabé, ale jasně patrné stopy od bot a ve vzduchu se vznáší sladký, dusivý pach toaletní vody staré Alpy, kterou si kupuje jedině Jarmila.
Jdu rovnou do ložnice. Komoda s doklady a našimi úsporami není dovřená, stačí, abych si všimla já přitom vždycky dovírám šuplíky na cvaknutí. Otevírám ho. Složka s hypotékou je navrchu, i když jsem ji naposled dávala dospod. Obálka, kam šetříme na dovolenou, je pomačkaná někdo v ní evidentě počítal peníze.
Vařím se vzteky. Tohle už není o koupelnové poličce Jarmila nám sem chodí bez ohlášení s klíči a kontroluje finance.
Nemá cenu řvát hned. Vím, že bez důkazů tchyně všechno zapře. Najde si pohádku o tom, že cítila v bytě plyn nebo šla zalít květiny a omylem šťouchla do komody. Petr ji podpoří. Chce to důkaz, který nezpochybní.
Na obědě v restauraci to proberu s kamarádkou Hanou. Má za sebou dvě manželství, umí se v rodinné diplomacii pohybovat líp než leckterý právník.
No, ta máma tvoje nemá žádné zábrany, zakroutí hlavou a zamíchá latté. Počítá kolik utrácíte klasika. Nebo hledá kompromitující materiály?
Jaké kompromitující? divím se. Nejsem špiónka. Doma práce.
Vážně? Třeba hledá deník, kde o ní píšeš, že je čarodějnice. Nebo účtenky z Pařížské. Tyhle ženské rády sbírají argumenty do zásoby. Ať pak může vytáhnout, že jsi koupila kabát za jeho zády.
Chvilku mlčím. Hana mi vnukla nápad.
Chci ji chytit. Tak, aby už žádný kecy nepomohly. Ať to Petr vidí na vlastní oči.
Kup minikameru. Neviditelnou, co jede přes wifi, zamaskuj ji někam do knihovny v ložnici. Pak nachystáš návnadu.
Podvečer. Po cestě z práce koupím v obchodě mikrokameru. Doma ji ještě během sprchování Petra šikovně schovám mezi českou klasiku na poličce. Objektiv míří na komodu i šatní skříň. Nastavím pohybové čidlo s upozorněním do mobilu.
To ale nestačí. Vzpomenu si na Hanin nápad s návnadou. Na horní polici v šatní skříni, kde Jarmila ráda kontroluje pořádek, uvolním místo pro sytě červenou dárkovou krabici od bot. Zřetelně na ni napíšu černým fixem: OSOBNÍ! NEOTVÍRAT! TAJNÉ!
Do krabice dám: falešnou paragonku za 20 000 Kč z vtipného obchodu, podivnou masku s peřím a složený list papíru A4 na vrch:
Vážená paní Jarmilo Novotná! Když tohle čtete, zase jste strčila nos do cizích věcí. Upozornění: natáčí vás skrytá kamera a video bude do 5 minut odeslané Petrovi! Hezkou podívanou!
Ještě tam dám vystřelovací konfety a plán je hotov.
Čtvrtek ráno před odchodem do práce nahlas, aby to Petr slyšel (a případně to řekl i mámě), zahlásím: Bude to dneska v práci na dlouho, přijedu až pozdě večer, máme poradu. Petr jen kývne: Jo, máma se ptala, jestli má zalít kytky. Říkal jsem, že to zvládneme, ale znáš ji
Cestou ven zkontroluji aplikaci kamera zabírá vše potřebné. Krabice leží na svém místě jako magnet na zvědavce.
Den se vleče, na telefonu pořád nic. Už si myslím, že se Jarmila neukáže. Ve 14:30 pípne notifikace: Pohyb v ložnici. Zahlédnu v záběru známou siluetu. Jarmila je v našich domácích šatech, které si skladovala v předsíni (další objev!). Začne prohlížet vše podle typického scénáře.
Nejprve otevře Petrovou noční skříňku. Pak moji komodu každé prádlo vytahuje a skládá po svém. Mísí se ve mně naštvání a rozhořčení s temným uspokojením. Zapínám nahrávání.
A už míří ke skříni. Vytáhne krabici, okoukne, co je napsáno Zastaví se, zaváhá, ohlédne se k otevřeným dveřím a samozřejmě zvědavost vítězí. Pomalu odklopí víko.
PRÁSK!
Jasně vidím, jak sebou trhne. Sprška konfet se jí rozsype po vlasech, županu i posteli. Chytá se za srdce. Pak se nakloní ke krabici a začne číst vzkaz. Její výraz, i v černobílé, říká vše. Následně vypukne panika hledá kameru. Prošmejdí očima polici, strop, detaily. Rozezleně zahodí papír, snaží se konfety shrabat do ruky, ale marně, ještě je víc rozmaže.
Snaží se zahladit stopy, ale pak uteče ze záběru. Upozornění: pohyb v předsíni Jarmila utíká z bojiště.
Ukládám video a volám Petrovi.
Petře, máš chvilku? Je to důležité.
Jasně Co je?
Potřebuju, abys přišel dnes brzo domů. Navíc musíme zajet k tvojí mámě. Pošlu ti video do zprávy, pusť si ho hned teď, počkám.
Ticho, šramot, pak šustění z reproduktoru. Chvíle, která trvá věčnost.
To je dneska? ozve se Petr nezvykle tiše.
Před dvaceti minutami.
Ona vážně se hrabala v prádle? To jsi věděla?
Přesně jsem to čekala. Musela jsem se chránit, když jsi mi nevěřil.
Dalších pár sekund mlčí. Vidím, jak se mu hroutí svět, kde byla jeho máma svatá osoba, která jen pečuje. Pochopit, že někdo z rodiny mu courá po bytě, čte papíry, hodnotí oblečení to zraňuje.
Zruším zbytek dnešního programu Za půl hodiny na parkovišti.
Setmělo se, když jsme dorazili k Jarmile domů. Petr celou cestu mlčel, sevřené ruce na volantu. Nechávám ho v klidu, musí si všechno srovnat.
Odpoví dveře Jarmila je ještě trochu duhová od konfet, ač se snažila smýt je z vlasů vodou. Dává si záležet, aby nás nepozvala dál.
Cože tu jste tak brzy? Nepípli jste, koktá, ale Petr ji tiše prošlápne do předsíně a pokračujeme do kuchyně. Jarmila zachrastí rychlovarnou konvicí, šátrá po šálcích, neodvažuje se na nás pohlédnout.
Posaď se, mami. Nech čaj, řekne Petr důrazně.
Sklopí oči, usedne na okraj stoličky.
Viděli jsme video, řekne Petr.
Jaký video? zahraje překvapenou, hlas se jí ale láme.
Mami prosím, nech toho. Kamera v ložnici. Viděli jsme všechno. Jak jsi v mé noční skříňce, jak reviduješ komodu i tu červenou krabici.
Tváře Jarmily zezelenají, pak zčervenají. Vy vy špehujete vlastní matku?! Jak můžete?!
A jak můžete vy chodit do cizího bytu bez dovolení a prohrabovat prádlo, paní Novotná? šeptnu tiše. Hledáte co? Kompromitující materiál? Peníze? Důkazy, že nejsu dost dobrá pro vašeho syna?
Já jsem jen chtěla udělat pořádek! Je tady nepořádek! Petr chodí v nevyžehlených košilích! Dělám to jen kvůli vám a a vy na mě nachystáte past s těmi vašimi blbými konfetami! Málem jsem dostala infarkt!
Mami, Petr se opírá dlaněmi o stůl. Stačilo. Moje košile jsou vždy v pohodě. A kdyby nebyly je to naše věc. Náš byt, naše pravidla. Nemáš právo sem chodit a šťourat se v našich věcech.
Natáhne ruku.
Klíče.
Co? špitne Jarmila.
Vrať klíče od bytu. Teď hned.
Tys to dotáhl tak daleko, synáčku? Vezmeš klíče vlastní matce kvůli ní? kývne hlavou ke mně. Kvůli hadrům? Taková nevděčnost! Vždyť jsem pro vás všechny dýchala!
Překročilas všechny meze, mami. Ponížilas mou ženu, ztratila moji důvěru. Nechci, aby někdo vstupoval do mého života bez ptaní. Klíče.
Jarmila se rozpláče a s třesoucíma rukama sundá z věšáku u dveří svazek klíčů s modrým přívěškem medvídka dárek od malého Petra a praští jimi o stůl.
Vem si je! Bydlete si tu po svém! Až se vám tu zabordelí, nedoufejte, že vám přijdu pomoct!
Děkujeme, řeknu klidně a klíče seberu. Tohle jsme si přáli abyste za námi chodila jen, když vás pozveme.
Domů jdeme tiše. Venku je jarní večer, vzduch jak vyměněný. Konečně se mi dýchá lehce. Jako by mi spadla ze zad skála.
Když vlezeme do auta, Petr polkne, Promiň měl jsem ti věřit od začátku.
Máš ji rád, to je normální. Těžko se chápe, že blízký člověk může tolik překračovat hranice. Hlavní je, že už je to pryč. Chytnu ho za ruku.
Jsi chytrá. A odvážná. Tvoje konfety to bylo něco!
Přiznávám, trochu jsem improvizovala. Usměju se. Až se doma uklidím, s radostí povysávám i konfety.
První, co doma uděláme, je výměna ložního prádla chci smýt i ten pocit cizí přítomnosti. Objednáme pizzu, otevřeme lahev vína.
Jarmila měsíc nevolá. Pak začíná Petrovi psát odměřené SMS gratulace ke dni železničářů, počasí. Petr odpovídá neutrálně, už stará návštěva nehrozí, naše dveře zůstávají zavřené. Status: studený mír. A mě to naprosto vyhovuje.
Za půl roku na rodinné oslavě u tety Drahomíry zase Jarmilu potkávám. Drží se opatrně stranou a jen mračí rty. Nehne brvou, když si Hanina dcera dovolí sáhnout na nový talíř.
Děti jsou zvědavé, vlezou všude, směje se Drahomíra. Musím je mít zamčené ve vitríně, jinak by je rozbily
Potkáme s Jarmilou oči. Způsobně sklopí zrak do salátu, na tváři ruměnec. Ušklíbnu se a mrknu na Petra naše soukromí je zamčené. Klíče máme už jen my dva. A žádný vizuální šum už nám domácí harmonii nenaruší.
Někdy, abyste nastolili životní pořádek, nestačí jen srovnat věci ve skříni. Musíte uklidit i lidi, kteří do toho pořádku nepatří. A kdyby to mělo být pomocí konfety z práskacího sáčku stojí to za to.
