V té době bylo asi dvaadvacet. Chystali jsme se do postele. Děti sotva ulehly a já jsem zrovna nalévala mléko nejmladšímu a těšila se, až se osprchuju. Najednou se ozval zvonek interkomu.
Protože naše okna vedou do dvora, z balkonu jsme viděli, kdo přišel. Zajímalo mě, kdo se rozhodl zastavit tak pozdě, když věděl, že máme malé děti. Člověk nikdy neví, kdo to může být: sousedé, kteří si zapomněli klíče, sanitka k některému z našich sousedů. Pochopitelně jsem často otevírala dveře, aniž bych se zeptala.
Tentokrát jsem viděla dvojici mladých kluků, kteří se nejspíš chtěli jít ohřát dovnitř. Neotevřel jsem, protože jsem si uvědomil, že by stačilo je pustit dovnitř jednou a oni by se pak vraceli.
Vždycky mi například volá pošťák a uklízečka. Přes den vždycky zvednu interkom a snažím se to udělat co nejrychleji, aby hlasité zvuky nevzbudily mého syna, protože se stává, že když přijdou, moje dítě spí.
Za chvíli budu rodit potřetí a moje těhotenství se chýlí ke konci, den ode dne jsem pomalejší a spoustu věcí musím dělat pomalu.
Začala jsem dávat syna spát. Zhasla jsem světla v celém bytě. V domě bylo ticho. Moje dítě začalo klidně podřimovat, ještě deset minut a mohla jsem usnout také. Očekávaný odpočinek se dostavil!
Ale ne, interkom se ozval znovu. Manžel ho šel zvednout. Děti okamžitě vyskočily a chtěly vidět, kdo přichází. Zakřičela jsem na manžela, aby neotvíral, protože to musí být ti mladí.
Manžel zvedl interkom. Nejprve vyjádřil nelibost nad noční návštěvou, ale pak ji pustil dovnitř. Noční návštěvník byl muž, od kterého jsme před téměř dvěma lety koupili byt.
Tehdy jsme byt koupili i s nábytkem, který byl sice dost starý, ale v dobrém stavu. Po předchozích majitelích zůstala postel, kuchyňské skříňky, několik koberců, dvě křesla, pohovka a lavice. Všechen tento nábytek jsme vrátili, protože jsme chtěli co nejdříve začít s rekonstrukcí.
Bývalý majitel bytu po nás chtěl, abychom vrátili nábytek, který byl v bytě v době prodeje. Ten člověk se ani neomluvil, že přišel tak pozdě.
– ‘Dobrý večer, přišel jsem vám říct, abyste mi vrátili židli na kolečkách.
– Byla tu spousta nábytku, ale židle tu nebyla.
– Nemohla být, byla napravo od balkonových dveří.
– Všechen nábytek, který jste tu nechali, jsme rozdali, nic jsme si nenechali, ale židle, o které mluvíte, tam nebyla.
– Jak to, že tam nebyla, já vím, že tam byla. Prosím, zkontrolujte to, možná tam ještě je!
– Můžete se jít podívat na vlastní oči, že tam není, z vybavení vašeho bytu nic nezbylo.
– Když jsme byt prodávali, měli jsme si vzít něco na památku. Pár věcí jsme si tehdy vzali, ale na tuhle židli jsem zapomněl. Teď ji ale moc potřebuji, prosím, dejte mi ji!
– Chápete, že tam žádná židle nebyla! – Začal jsem se zlobit.
– Chápu, že mi ji nechcete vrátit. Všechno jsem pochopil, sbohem!
– Jestli se chceš příště podívat, jak se to ve tvém starém bytě změnilo, přijď prosím odpoledne a nevymýšlej si žádné hloupé výmluvy.
Když muž odešel, zeptala jsem se manžela, jestli si na tu židli pamatuje, protože jsem ji myslím neviděla. Manžel také nevěděl, o které židli mluví. Byt jsme koupili koncem léta 2019, a kdybych tehdy věděla, že přesně o rok později budeme kupovat i bungalov, nikdy bych nábytek nedala pryč, protože jsme ho sami nutně potřebovali.
Bylo mi toho člověka líto, v šedesáti letech by mu to nepřál ani nepřítel. Jeho syn teď žije v Berlíně, manželka mu zemřela před osmi lety a tchyně, se kterou měl výborný vztah, zemřela také před třemi lety. Muž ji pravidelně navštěvoval. Je jasné, že je nyní velmi osamělý. To je pravděpodobně důvod, proč se rozhodl navštívit starý byt.
Našel však poněkud neobvyklý důvod!
