S manželem jsme hladověli, aby naše děti měly vše, co potřebují.
A ve stáří nám plivou do tváře!
Celý život jsme věnovali svým dětem, ale ve stáří jsme zůstali sami. S manželem jsme se přátelili od dětství, a když mi bylo osmnáct, vzali jsme se. Peněz bylo vždycky málo, takže když jsem otěhotněla, manžel nechal studia a šel pracovat.
Když se naše finanční situace trochu zlepšila, otěhotněla jsem podruhé. Uvědomovali jsme si, že to bude těžké, ale rozhodli jsme se, že se dítěte nezbavíme. Porodila jsem. Bylo to pro mě velmi těžké, protože mi neměl kdo pomoci, byla jsem sama a manžel pracoval ve dne v noci, abychom se nějak uživili.
Když mi bylo 30 let, porodila jsem své třetí dítě. Po celou tu dobu to pro nás bylo velmi těžké, ale snažili jsme se pro děti udělat vše, co bylo potřeba. Děti vyrostly a odešly z domova. Všechny měly vlastní rodiny. Dvěma dětem jsme koupili byty a třetí, nejmladší dcera, studovala v zahraničí, což nás také hodně stálo. Celé naše mládí bylo věnováno jim.
A než jsme se nadáli, byli jsme staří lidé. Manžel onemocněl a naše děti ho ani nenavštěvovaly. Nejstarší dcera říkala, že kvůli dětem nemá čas, ale kamarádi ji viděli s kamarádkami v kavárně. Syn říkal, že byl celou dobu v práci, i když na sociálních sítích zveřejňoval fotky z Egypta, a nejmladší dcera byla v zahraničí a nemohla přijet.
O manžela jsem se starala sama, protože jsem ho měla moc ráda.
Uvědomila jsem si, že jsme sami, že nemáme nikoho jiného než sebe a že bychom měli myslet jen na sebe.
Je to velmi bolestné, když celý život věnujete svým dětem a ony nepřijdou, ani když jste v nouzi.