Nekoukejte na mě tak! Tohle dítě nechci, pokud ke mně nepatří. Vezměte ho pryč! řekla mi neznámá žena a vrazil mi do ruky kočárek. V tu chvíli jsem nepochopila, co se děje.
Můj manžel Petr a já jsme žili v naprostém souladu. Skoro jsme se nikdy nepohádali. Snažila jsem se být poctivou manželkou i hospodyní. Vzali jsme se, když jsme ještě studovali na Univerzitě Karlově v Praze. Brzy poté jsem otěhotněla a porodila dvojčata. Když děti povrázily, založili jsme malý podnik v Brně. Já jsem mu pomáhala jen příležitostně, protože jsem musela hlídat naše dvě dcery Terezu a Věnu a vést domácnost. Vaření bylo moje největší radosti.
Petrovo každé víkendové očekávání bylo, že mě potěším něčím lahodným. Vždy jsem se snažila připravit něco nového a on byl hlavním ochutnávačem. Děti také napjatě čekaly, co nám mamka dnes připraví. Ve všem tom shonu, výchově, domácnosti i práci, jsem nikdy nemyslela na to, co Petr dělá mimo domov. Nikdy jsem si nedokázala představit, že by mě mohl podvést. Přestože poslední rok byl pro nás těžký firma špatně profitovala, šetřili jsme každou korunu Petr musel cestovat po celé republice, podepisovat nové kupní smlouvy. Děti šly do první třídy, takže jsem byla doma s nimi.
Jednoho odpoledne, když jsme se po práci vraceli autem z Brna do Prahy, zastavila nás nádherná žena. Vystoupili jsme z vozu, a ona ke mně přistoupila a bez otázek mi podala kočárek.
Nekoukejte na mě tak! Tohle dítě nechci, pokud se mnou nechce být. Vezměte ho pryč! křičela jako zoufalá a ukazovala prstem na Petra.
Stála jsem tam a netušila, co se děje.
Slíbil jsi, že odejdeš a budeš se mnou! Když tak neučiníš, tohle dítě nechci! řekla mi žena, přičemž mi do podpatku zakřičela slova a odvrátila se.
Zůstala jsem v šoku pár minut, než si uvědomila, že držím kočárek s novorozencem. Petra jsem neptala, ale z jeho tváře jsem poznala, kdo je ta žena, a že by se raději rozpadl. Beze slova vstoupili do bytu. Ležel tam malý chlapeček v nosítkách, ne starší než dva týdny.
Choď vyzvednout děti ze školy a kup všechno, co napíšu, pro to miminko! přikývl Petr tiše.
Od té chvíle uteklých osmnáct let. Mnoho mých přátel mě odsuzovalo, nerozuměli, proč vychovávám dítě cizího rodiče, když už mám dvě dcery. Ptala jsem se Petra, kdo to byl, ale on mlčel. Chlapce vychovávala jako svého vlastního syna. Dcery byly šťastné, že mají mladšího bratra. Pravdu jsme před ním neskrývaly; když dospěl, vše jsme mu vysvětlili. Překvapivě to přijal s klidem, ani se nepýtal po pravé matce. Byla jsem šťastná. Měla jsem tři úžasné děti, které nás milovaly. Vztah s Petrem po všem zhroutil, ale snažil se ho opravit, jak jen mohl.
K osmnáctinám našeho syna, Jana, jsme se chtěli sejmout s rodinou. Dcery už byly vdané, měly manžele a žily samostatně. Právě jsme se chystali usednout ke stolu, když zazvonil zvonek. Neočekávali jsme další hosty, a proto jsem se zamračila. Něco mě celý den trápilo a měla jsem pravdu. Když jsem vešla do haly, uviděla jsem štíhlou ženu, která připomínala tu, co mi před lety předala naše dítě.
Chci si promluvit s naším synem! prohlásila žena.
U nás žádného syna nemáte! odpověděli Jana a já hlasem v jednom.
Můj syn zavřel dveře před ní a pozval všechny k večeři. Slzy mi stékaly po tvářích. Byla jsem vděčná, že mám tak úžasného syna, i když není z mého těla.
