Ve spojení
Ráno u Věry Novotné vypadalo pokaždé stejně. Konvice na plotně, dvě lžičky sypaného čaje do starého boubelatého čajníku, na který nedala dopustit už od dob, kdy byly děti malé a zdálo se, že život je teprve před ní. Než se voda ohřála, zapnula v kuchyni radio a kuse poslouchala zprávy. Hlasy moderátorů jí byly bližší než většina tváří v okolí.
Na zdi visely hodiny se žlutými ručičkami. Ty šlapaly poctivě, zato zvonek pevné linky pod nimi se ozýval stále méně. Dřív chrastil večer co večer když kamarádky volaly probrat Ordinaci nebo jestli zítra bude pršet anebo že zase někde přituhlo. Teď už jsou kamarádky jedna nemocná, druhá v Praze u dcery, třetí se odstěhovala do Brna za vnoučaty, a některé už zavolaly naposledy. Telefon stál v rohu, těžký, s robustní sluchátkem, které ráda brala do dlaně. Věra ho při chůzi kolem pohladila, jako by zkoušela, jestli tenhle druh spojení ještě žije.
Děti volaly na mobil. Tedy, ona věděla, že si neustále volají, protože když přijely, neodtrhly oči od telefonů. Syn byl schopný, uprostřed věty zamrznout pohledem na displeji a zamumlat: Moment, přece jenom dodělám tohle, a začít zběsile něco vyťukávat. Vnučka, drobná holčina s dlouhým copem, měla mobil permanentně přilepený k ruce. Měla tam kamarádky, hry, úkoly, hudbu. Všichni měli všechno tam.
Jí koupili před lety starý tlačítkový mobil, když poprvé skončila na pohotovosti s tlakem.
Ať se kdykoli dovoláme, mami, prohlásil tehdy syn.
Ten mobil tehdy uložila do šedého obalu na polici v předsíni. Někdy zapomněla dobít baterii, jindy ho nosila v kabelce na dně, zamotaný mezi kapesníky a účtenkami. Moc nezvonil, a když už, často nestačila zmáčknout správné tlačítko a pak se půl dne zlobila na svou pomalost.
Ten den jí bylo sedmdesát pět. To číslo znělo jako by patřilo někomu jinému. Uvnitř se cítila tak o deset let mladší, nebo aspoň o patnáct. Ale občanku neoblafneš. Dopoledne šlo podle zavedeného rituálu: čaj, rádio, krátká rozcvička pro babičky, kterou dostala od doktorky na poliklinice. Pak vytáhla z lednice salát, co si nachystala včera, a položila na stůl bábovku. Děti slíbily, že přijedou ve dvě.
Pořád jí zaráželo, že už se narozeniny neprobírají po telefonu, nýbrž někde v četu. Syn jednou zahlásil:
My to s Eliškou všecko řešíme v rodinném četu. Ukážu ti to někdy.
Jenomže nikdy neukázal. Pro ni čet zněl jako něco z Marsu svět, kde lidé žijí v malých okýnkách a povídají si písmenky.
Ve dvě už zvonili. Nejprve vpadl vnuk Filip s batohem a sluchátky na uších, za ním tiše proklouzla vnučka Klárka, pak už syn s manželkou, tašky v každé ruce. V bytě hned bylo husto a rušno. Vonělo to po koláčích z cukrárny, manželčiných parfémech a něčem svižném, co neuměla pojmenovat.
Mami, všechno nejlepší! objal ji syn rychle, jako by měl už něco na pilno.
Dárky skončily na stole, kytky ve váze. Klárka hned škemrala o Wi-Fi. Syn s povzdechem lovil papírek s heslem z kapsy a začal diktovat shluk čísel a písmen, až se Věře zatočila hlava.
Babi, proč nejsi s námi v četu? utrousil najednou Filip, zuje boty a míří rovnou do kuchyně. Všechno teď řešíme tam.
Co bych dělala v četu mávla rukou a posunula mu talíř s bábovkou. Ten starý mobil mi stačí.
Mami, vložila se Eliška, my jsme vlastně i proto významně se podívala na syna. Máme totiž pro tebe dárek.
Syn vytáhl z tašky decentní bílou krabičku s lesklým obrázkem. Věra ucítila v břiše sevření. Bylo jí jasné, čeho se dočká.
Smartphone, prohlásil syn jako lékař diagnózu. Fajn kousek, žádná zbytečná paráda, ale dobrý. Foťák, internet, všechno.
K čemu mi to bude? snažila se znít lhostejně.
Mami, není ti to jasné? Budeme spolu videohovořit, Eliška spustila svým nacvičeným, jistým tónem. V rodinném četu jsou fotky, novinky. Navíc přes internet už řešíš i doktora nebo šeky. Sama sis stěžovala, že je na poliklinice narváno.
Já si poradím i tak nadhodila, ale zahlédla syna, jak se sebekontroluje, aby nevzdychl nahlas.
Mami, budeme klidnější, když nám napíšeš nebo zavoláš, když bude něco potřeba. A hlavně nemusíš hledat, kde ti na starém mobilu svítí zelené sluchátko.
Usmál se, aby to znělo víc laskavě. Stejně to bodlo. Najít zelené sluchátko. Jako by byla úplně nemožná.
Dobře, odvětila tiše a podívala se na krabičku.
Rozbalovali to všichni společně, jak kdysi rozbalovali dárky dětem. Jenže děti byly dospělé a ona náhle připomínala spíš školáka při zkoušce. Vyndali tenký černý obdélník. Studený, klouzavý, na displeji žádné tlačítko.
Tady je všechno dotykem, vysvětloval Filip. Prostě se dotkneš. Takhle.
Přejel prstem po displeji, rozsvítily se barevné ikony. Věra se lekla, připadalo jí, že ten přístroj za chvíli začne požadovat nějaká hesla, přihlašování a další inženýrské úkoly.
Neboj, překvapivě jemně řekla Klárka. My ti všechno nastavíme. Ty hlavně zatím nic namačkávej, jo? Než ti to vysvětlíme.
To ji bodlo nejvíc. Nic nemačkej. Jako by byla tříletá, co by mohla rozbít Muzeum užitkového umění.
Po obědě se přesunuli do obýváku. Syn usedl vedle ní na gauč, položil jí telefon do klína.
Tak, koukej, začal. Tady zapínáš. podržíš Tady je zámek, projedeš prstem Rozumíš?
Mluvil tak rychle, že jí šla hlava kolem. Tlačítko, zámek, přetáhnout, domovská obrazovka. Samá cizí slova.
Počkej Pořádně jedno po druhém, zaprosila. Jinak si to nezapamatuju.
Ale to zvládneš, mávl rukou syn. Je to brnkačka.
Přikývla, ačkoli věděla, že rychlé brnkačky nejsou její doména. Potřebovala čas. Nový svět se vešel do těch několika centimetrů lesklého skla a ona měla pocit, že se tam nějak musí vejít také.
Večer už byly v telefonu uložené čísla dětí, vnuků, sousedky paní Králkové i praktické lékařky. Syn nainstaloval Messenger, založil jí účet, zapojil do rodinného četu. Nastavil obrovský font, aby nemžourala.
Koukej, ukazoval. Tady píšeme. Teď něco napíšu.
Pár sekund a už se tam zjevila jeho věta. Pak ještě jedna od Elišky: Hurá, máma je v četu! A za ní od Klárky: srdíčko a pulka duhy.
A já? Jak píšu já? vyzvídala.
Tady klikneš, syn ťuknul do pole. Naběhne klávesnice. Můžeš i hlasovku podržíš mikrofon a mluvíš.
Zkusila to. Prsty se jí třásly. Místo díky napsala ziký. Syn se rozesmál, Eliška taky. Klárka odeslala dalších deset smajlíků.
To je v pohodě, řekl syn, když viděl, že se napnula. Každý zpočátku blbne.
Sklonila hlavu. Uvnitř jí bylo trapně, jakoby propadla přijímačkám na základní škole.
Když odjeli, v bytě bylo zase ticho na stole zbytek bábovky, v koutě barevná krabice od telefonu. Ten ležel vedle, displejem dolů. Opatrně ho otočila. Černé sklo. Zmáčkla boční čudlík, jak ji učil syn. Obrazovka se rozsvítila a vyblikla fotku, co tam dala Klárka: celá rodina na loňském Silvestru. Viděla sebe vlevo, v modrých šatech, s povytaženým obočím jako by i tenkrát váhala, jestli si tam zaslouží stát.
Pohladila displej prstem. Na obrazovce se objevily ikony. Oči jí z nich šly šejdrem. Telefon, zprávy, foťák, bůhvíco. Vzpomněla si na syna nic nemačkej zbytečně. Ale co je zbytečné?
Nakonec položila mobil zase zpět na stůl a šla mýt nádobí. Ať si ten chytrý krasavec zatím zvyká na nový domov.
Druhý den vstávala dřív než obvykle. První, co udělala, bylo, že se zadívala na nový mobil. Pořád tam ležel, cizí. Předešlý strach trošku povolil. Vždyť je to jen věc. Ovládla mikrovlnku, tuhle věc taky zvládne.
Udělala si čaj, sedla ke stolu a přitáhla telefon blíž. Zapnula ho. Ruka se jí potila. Opět fotka ze Silvestra. Pohladila displej. Ikony. Našla zelené sluchátko konečně něco povědomého a ťukla.
Objevily se kontakty: syn, snacha, Klárka, Filip, paní Králková, doktorka. Vybrala syna. Zmáčkla. Mobil zabzučel, na displeji naskočily vlnovky. Přiložila telefon k uchu jako vždycky a čekala.
Haló? ozval se syn, překvapený. Mami? Vše v pořádku?
V pořádku, řekla a cítila zvláštní pýchu. Jen jsem to chtěla zkusit. A vida.
Vidíš! To je ono, jsi šikulka. Ale klidně volej radši přes Messenger, je to zadarmo.
Jak to? znejistěla.
To ti ukážu pak. Teď musím zase pracovat.
Zavěsila srdce jí bušilo jako po rychlé procházce. Ale v nitru bylo teplo. Dovolala se. Sama.
Za pár hodin blikla v četu první zpráva. Telefon krátce pípnul. Klárka: Babí, jak se máš? Pod tím poskakovalo miniaturní pole na odpověď.
Dlouho na něj koukala. Nakonec ťukla. Naběhla klávesnice. Písmena byla drobná, ale dala se přečíst. Zkoušela písmena jedno po druhém. V netrefila, vzniklo s. Mazala, opravovala. Nakonec, po deseti minutách, tam měla: Vše dobré. Piju čaj. Chybka v dobré, ale už to nechala být. Odeslala.
Za vteřinu: Wau! Ty jsi to napsala sama? Plus srdíčko.
Poprvé se přistihla, že se usmívá. Sama. Její slova teď mezi nimi poletovala, ne jen názory ostatních.
Večer přišla na návštěvu paní Králková s marmeládou v ruce.
Tak co, prý jsi dostala ten nový, jak se mu ten chytrý telefon, pokyvovala ve dveřích.
Smartphone, opravila ji Věra a znělo jí to v ústech podivně nafintěně, ale stejně jí z toho bylo trochu líp.
A už tě hryže? rýpla sousedka.
Zatím jen pípá, povzdechla si. Zvláštní svět. Tlačítka žádná.
Můj vnuk mě taky přemlouvá. Pryč bez toho ani ránu Ale já už na to nemám. Ať si ty svoje internety řeší mladí.
Na to nemám to slovo ji píchlo. Taky to tak cítila. Jenže teď tu měla něco, co tiše napovídalo: je čas to aspoň zkusit.
Za pár dní volal syn, že ji objednal k lékaři online. Divila se.
Jak to online?
Přes Portál občana, mami. Tam je teď všechno. Heslo jsem ti napsal na lísteček, ten máš v šuplíku u telefonu.
Opravdu složený papírek s řetězcem písmen a čísel. Brala si ho do ruky jako recept. Jasné ale jak to v praxi?
Druhý den se hecla. Zapnula mobil, našla ikonu prohlížeče, kterou syn ukazoval. Objevil se bílý prostor s řádkem. Pomalu ťukala adresu z lístku. Každý znak byl práce. Dvakrát opravovala. Nakonec naběhla stránka s proužky. Zadejte login, heslo, četla nahlas.
Login zvládla, heslo bylo peklo. Písmena střídala čísla, klávesnice mizela, objevovala se, zase mizela. Omylem smazala celé pole. Nadávala si, až se divila sama sobě.
Nakonec odložila mobil a vzala pevnou linku. Zavolala synovi.
Já už na to nemám nervy. Ty vaše hesla jsou horší než cukrovka.
Mami, klid, uklidňoval. Večer přijedu a ukážeme si to znovu.
Jenže ty pořád jezdíš, ukazuješ, a pak zase odjíždíš a já tu zase zůstávám sama s tím vším.
Na druhém konci bylo ticho.
Já vím, řekl potichu. Ale mám toho hodně. Přijdu i s Filipem je v tom lepší než já.
Souhlasila. Ale když položila sluchátko, bylo jí těžko. Jako by sama nic nezvládla. Pořád potřebuje někoho, aby vysvětlil i nejmenší nesmysl.
Večer přišel Filip. Odložil tenisky, sedl si vedle.
Tak pojď, babi, ukaž, co nejde.
Otevřela stránku, ukázala. Přiznala:
Všude samé cizí slovo, samá kláveska. Pořád mám pocit, že když něco zmáčknu špatně, všechno se rozbije.
Ale prd, mávl rukou. Nejhorší je, že vypadneš z účtu. Zase tě přihlásím.
Mluvil rychle, ale nezlobil se. Nazpaměť běhal po displeji. Vysvětlil, kde jak přepnout klávesnici, kde najít objednávky k doktorovi.
Tady je tvá žádanka. Když nemůžeš přijít, odhlásíš tady.
A když to omylem odhlásím? bála se.
Zase se objednáš. Ale nic se neděje.
Přikývla. Pro něj hračka. Pro ni expedice.
Když odešel, dlouho držela mobil v ruce. Ten mrňavý displej, který ji pořád podroboval zkoušce: login, heslo, připojení. Dřív prostě zvedla sluchátko, domluvila se a hotovo. Teď musela projít slalomem ikon a cizích výrazů.
Za týden se stala scénka s objednáním k doktorce. Probudila se s těžkou hlavou, tlak divoký. Vzpomněla, že má jít pozítří k praktické. Chtěla zkontrolovat čas. Našla stránku, jak ji učil Filip. Ale žádná rezervace tam nebyla.
Srdce jí spadlo dolů do břicha. Projela seznam dvakrát. Nic. Určitě včera nic nemačkala? Anebo snad? Vybavila si, jak večer chtěla zjistit, jak to případně odhlásit Možná něco zmačkla.
V hlavě vír. Bez objednání musí do čekárny, kde je vždycky dusno a polovina lidí má chřipku. A už teď jí není hej. Zavládla panika.
První pokušení bylo zavolat synovi, ale ten měl právě strašně důležitý týden ve firmě. Představila si jej, jak v obleku kouká na mobil a šeptá kolegům: Promiňte maminka má zase problém s mobilem. Dokonce i ta představa ji zamrzela.
Nadechla se zhluboka. A pak ji napadl Filip. Ale i on měl školu. Takže zůstat a trápit se dál?
Podívala se na ten černý obdélník. Nahodila stránky, přihlásila se. Prsty se třásly, ale poslouchaly. V kartě objednávek prázdno. Takže je opravdu pryč. Zavřela oči, nadechla se a zmáčkla Objednat se. Vybrala doktorku, datum. Nejbližší až za tři dny, déle než chtěla, ale lepší než nic. Potvrdila.
Chvíle čekání. Pak na displeji: Jste úspěšně objednáni. Její jméno, čas, datum. Četla si to několikrát. To zvládla vlastnoručně! Bez syna, bez vnuka.
A šla ještě dál otevřela chat s doktorkou, který jí syn kdysi nastavil. Dlouho sbírala odvahu, pak stiskla mikrofon.
Dobrý den, tady Věra Novotná, vyslovila pomalu. Mám nějaké problémy s tlakem. Objednala jsem se přes internet na pozítří ráno. Prosím, kdybyste mohla mrknout.
Odeslala, ukázal se malý symbol. Seděla a poslouchala ticho. Za pár minut odpověděla doktorka: DOBŘE, MÁM VÁS V SYSTÉMU. KDYBY NĚCO, OKAMŽITĚ ZAVOLEJTE.
Cítila, jak napětí povoluje. Objednáno, doktor ví. A všechno díky tomu malému displeji.
Večer napsala do četu: Objednala jsem se k lékaři sama. Chybka ve slově, ale už na opravy kašlala. Hlavně, že smysl sedí.
První reagovala Klárka: Wow! Jsi lepší než já. Pak Eliška: Mami, jsi šikulka. Jsem na tebe pyšná. A nakonec syn: Říkal jsem ti, že to dáš!
Četla si odpovědi a najednou cítila, že něco v ní roste. Ještě stále nerozuměla polovině memů a zkratek, ale už mezi nimi byla i ona nejen jako pozorovatel. Teď měla svou vlastní nitku, za kterou mohla kdykoli zatáhnout.
Po návštěvě u doktorky, která proběhla v poklidu, došla k názoru, že zvládne ještě něco. Klárka jednou povídala, jak s kamarádkami posílá fotky jídel a koček a všelijaké blbosti. Zdálo se jí to fikané, ale v koutku duše jim to záviděla že mají každý den společný obrázek. Ona měla rádio a pohled z okna.
V jeden slunečný den, když se sazeničky na parapetu stříbřitě leskly, vzala mobil a spustila foťák. Na displeji se objevila její kuchyň v rámečku. Přisunula mobil blíž k sazeničkám a zmáčkla kolečko. Tiché cvaknutí.
Fotka trochu rozmazaná, ale celkem to šlo. Zelené výhonky z hlíny, proužek světla na stole. Dlouze si snímek prohlížela. Připadala si jako ty rostlinky pokouší se vyrůst, i když je půda ještě trochu těžká.
Otevřela čet a přiložila fotku. Chvilku přemýšlela, co napsat, pak zkusila: Moje rajčata rostou. Odeslala.
Odpověď přišla vzápětí: Klárka jí poslala fotku pokoje zavaleného sešity, Eliška talíř se salátem a poznámku: Učím se od tebe, syn selfíčko v kanceláři s textem: Ty rajčata, já tabulky. Kdo má lepší den?
Zasmála se nahlas. Kuchyň přestala být prázdná najednou tam byli všichni. Každý na jiném místě, ale všichni u společného stolu.
Někdy to ovšem drhlo. Jednou omylem poslala hlasovku do rodinného četu právě, když komentovala televizní zprávy. Vnuci smíchem třískali stůl, syn napsal: Mami, jsi jak hlasatelka Radiožurnálu! Styděla se ale nakonec se smála s nimi. Aspoň je legrace.
Nebo si pletla čet s osobními zprávami když se ptala, jak smazat fotku, všichni ji najednou začali školit, Eliška poslala obrázek Mami, jsi náš pokrokář!. Byla v tom trochu chaosu, ale méně a méně se bála tlačítek.
Občas se děsila aktualizací, co jí telefon navrhoval. Aktualizovat systém jí znělo podezřele jako by jí někdo měnil život, na který si právě zvykla.
Ale postupně byl strach menší. Začala si hledat jízdní řády, zjišťovala předpověď počasí klikem, ne posloucháním radia. Dokonce našla na internetu recept na bábovku jako od maminky. Když vyhledala známé ingredience, slzely jí oči. Neposlala to nikomu prostě pekla a pak obrázek sdílela v četu: Vzpomněla jsem si na babičku. Odpovědi: srdce, výkřiky, žádosti o recept. Vyfotila rukou popsaný papír a poslala.
Všimla si, že se už ani tolik nedívá na starý telefon na zdi. Stále tam visel, ale už nebyl jediným oknem do světa. Teď měla ještě jedno neviditelné, ale pevné.
Jednoho večera, když se za okny v paneláku rozsvěcela světýlka a ona seděla s mobilem v křesle, procházela rodinný čet. Byly tam fotky ze synovy práce, Klárčiny selfie s kamarádkami, Filipovy vtípky, Eliščiny zprávy o všedních trápeních. Mezi nimi její o rajčatech, hlasovka s receptem, dotaz na prášky.
Uvědomila si, že už není jen divákem za sklem. Sice nerozumí napůl slovům vnuček a nevkládá na potkání rozesmáté smajlíky, ale její zprávy někdo čte. Na její otázky někdo reaguje. Její fotky někdo lajkuje, jak říkala Klárka.
Telefon pípnul. Nová zpráva. Od Klárky: Babi, zítra mám test z matiky, můžu ti pak zavolat a postěžovat si?
Usmála se. Pomalu vťukala: Zavolej klidně. Jsem vždycky na příjmu. A odeslala.
Odložila telefon vedle hrnku čaje. Bylo ticho, ale už se nezdálo prázdné. Za zdmi a patry na ni někde čekaly zprávy a hovory. Nestala se součástí mladé vřavy, jak říkával Filip, ale našla v tomhle světě displejů svůj vlastní kout.
Dopila čaj, vstala, zhasla světlo v kuchyni a při cestě do ložnice se ještě jednou otočila ke stolu. Malý černý obdélník tam klidně ležel. Věděla, že kdyby chtěla, stačí natáhnout ruku a navázat spojení.
A to teď stačilo.
