Pravidla na léto
Když vlak zastavil na malé zastávce uprostřed polí, paní Marie Novotná už stála u kraje perónu a pevně tiskla plátěnou tašku. V tašce se kutálely jablka, sklenice domácí třešňové marmelády a plastová krabička s koláči. Nic z toho vlastně nebylo potřeba vnoučata přijížděla najedená, z Prahy, s batohy a taškami, ale přesto měla pořád potřebu něco navařit, něco připravit.
Souprava škubla, dveře syčícím zvukem vystřelily do stran a z vagonu najednou vyběhli tři: vysoký, hubený Tomáš, jeho malá sestra Vendula a ještě jeden batoh, který se tvářil, jako by měl vlastní život.
Babi! Vendula si jí všimla jako první a zamávala tak, že jí náramky zacinkaly o zápěstí.
Marie Novotná cítila, jak ji u srdce zalilo teplo. Opatrně tašku položila na zem, aby ji neupustila, a rozpažila ruce.
No vy jste Chtěla říct vyrostli, ale včas se zarazila. To přece věděli i sami.
Tomáš přišel trochu pomaleji, objal ji jednou rukou, druhou svíral popruh batohu.
Ahoj, babi.
Byl už téměř o hlavu vyšší než ona. Na bradě se mu rýsovalo strniště, měl útlá zápěstí a zpod trička mu visela sluchátka. Marie v něm hledala toho kluka, který kdysi běhal po jejich chalupě v holínkách, ale místo toho viděla cizí dospělé detaily.
Děda čeká dole, řekla. Tak pojďte, už mám hotové sekané a brambory.
Ještě si udělám fotku, v tu chvíli už Vendula vytáhla mobil, cvakala perón, vagón, babičku. Do storýčka.
Slovo storýčko kolem ní proletělo jako pták. Vzpomínala, že už se v zimě ptala dcery, co to znamená, ale vysvětlení jí v hlavě nezůstalo. Hlavní bylo, že se vnučka usmívá.
Sešli po betonových schodech. U staré žluté škodovky stál Jaroslav Novotný. Vystoupil proti nim, poplácal Tomáše po rameni, objal Vendulu, kývl na ženu. On byl vždycky zdrženlivější, ale Marie věděla, že se těší stejně jako ona.
Tak co, prázdniny? zeptal se.
Prázdniny, protáhl Tomáš a švihl batoh do kufru.
Cestou k chalupě děti jaksi ztichly. Za oknem ubíhaly zahrádky, ploty, v dálce stáda koz. Vendula dvakrát něco projížděla na mobilu, Tomáš se zachechtal nad obrazovkou. Marie si přitom všímala, jak jejich prsty neustále přejíždějí po těch temných obdélnících.
To zvládneme, řekla si v duchu. Hlavně, že budou doma po našem. Zbytek už nechám na nich.
Chalupa je vítala vůní smažených sekaných a čerstvého kopru. Na verandě stál stařičký dřevěný stůl, přikrytý ubrusem s citróny. Na plotně prskala pánev, v troubě dojídal slaný závin.
No teda, hostina! zahlédl do kuchyně Tomáš.
To není hostina, to je oběd, odpověděla Marie zvyklým tónem, vzápětí se zarazila. Pojďte si umýt ruce, ať máte čisté.
Vendula samozřejmě vytáhla zase mobil. Marie koutkem oka sledovala, jak fotí talíře, okno, kočku Micku, která vylezla zpod židle.
U stolu nemáme mobily, prohodila nenápadně, když všichni usedli.
Tomáš zvedl hlavu.
Jako že vůbec?
Přesně tak, přidal se Jaroslav. Najíme se a pak klidně dělejte, co chcete.
Vendula na vteřinu ztuhla, potom položila mobil displejem dolů vedle talíře.
Já jen chtěla fotku
Tu už máš, pohladila ji Marie pohledem. Teď jíme, a pak můžeš dát klidně na internet.
Slovo internet pronesla nejistě, neznala přesně správné pojmy, ale znělo to dostatečně civilizovaně.
Tomáš s váháním odsunul telefon ke kraji stolu, tvářil se, jako kdyby po něm někdo chtěl odmontovat přilbu v raketoplánu.
Tady u nás, řekla klidným tónem, rozlévajíc kompot, máme režim. Oběd ve dvanáct, večeře v šest. Ráno vstáváme nejpozději v devět. Jinak si už dělejte, co chcete.
V devět zamumlal Tomáš. A když chci koukat v noci na film?
V noci se spí, konstatoval Jaroslav, aniž by vzhlédl.
Zavládlo napětí. Marie rychle dodala:
Nejsme žádná kasárna, to ne. Jen když budete spát do oběda, o všechno přijdete. Máme tu řeku, les a kola.
Chci na řeku, vyhrkla Vendula. A s kolem. A ještě nafotit fotky na zahradě.
“Fotky” už zněly všedněji.
To je skvělé, kývla Marie. Jen nejdřív trošku pomůžeme. Brambory je potřeba odplevelit, jahody zalít. Nepřijeli jste do hotelu.
Babi, ale my máme prázdniny spustil Tomáš, jenže Jaroslav zvedl oči.
Jo, prázdniny, ne ozdravovnu.
Tomáš si povzdechl, ale mlčel. Vendula pod stolem kopla bratra do nohy, on se slabě pousmál.
Po obědě se šli vybalit. Marie je navštívila asi za půl hodiny. Vendula už měla rozmístěné trička přes židli, postavenou kosmetickou taštičku i nabíječku, na parapetu řadu parfumů. Tomáš seděl na posteli, zády ke zdi, projížděl něco na telefonu.
Vyměnila jsem vám povlečení, oznámila jim. Kdyby něco, dejte vědět.
Všechno v pohodě, babi, aniž by zvedl hlavu, odpověděl Tomáš.
Slovo v pohodě ji bodlo. Jen kývla.
Večer si uděláme špekáčky, řekla. Odpočiňte si, a pak ven na chvíli pomoct.
Jasně, zamručel Tomáš.
Vyšla a stála chvíli na chodbě. Z pokoje se ozýval tichý Vendulin smích, mluvila s někým přes videohovor. Marie se najednou cítila stará. Ne zády, ale uvnitř jako by svět dětí existoval v jiné vrstvě, na kterou nedosáhne.
To zvládnu, šeptla si. Hlavně jim moc nešlapat na paty.
Večer, když už slunce sláblo, všichni tři stáli v zahrádce. Zem byla teplá, pod nohama šustila suchá tráva. Jaroslav ukazoval Vendule, který plevel brát a co nechat.
Tohle vytrhni, tohle nech, radil.
A když se spletu? zakřenila se, sklonila do dřepu.
To nevadí, zasáhla Marie s úsměvem. Nejsme kolchoz, přežijeme.
Tomáš postával stranou, opřený o motyku, očka šibalsky upřená k vlastnímu oknu, kde modře blikala obrazovka.
Doufám, že telefon neztratíš, poznamenal Jaroslav.
Nechal jsem ho v pokoji, zamumlal Tomáš.
Divné, jak moc to Maruš potěšilo.
První dny probíhaly podle plánu. Maria budila děti klepáním na dveře, brumlali, převalovali se, ale v devět a půl už seděli v kuchyni. Snídali, trochu pomohli, rozprchli se: Vendula pořádala focení s Mickou a jahodami, Tomáš občas četl, poslouchal hudbu nebo jezdil na kole.
Pravidla držela v drobnostech. U stolu mobily ležely stranou. V noci byl doma klid. Jen jednou, třetí noc, ji vzbudil potichý smích ze sousedního pokoje. Mrkla na hodiny půl jedné.
Mám to vydržet, nebo jít? váhala.
Smích se ozval znovu, pak tiché pípnutí hlasové zprávy. S povzdechem nahodila župan a zaklepala.
Tome, nespíš?
Smích ustal.
Eh už jdu, šeptl.
Otevřel dveře, oči zarudlé, vlasy rozcuchané, v ruce mobil.
Proč nespíš? zeptala se klidně.
Jen koukám na film.
Ve jednu ráno?
Domluvili jsme se s kamarády, že to najednou pustíme a píšeme si u toho
V hlavě jí naskočil obraz, jak v Praze jiné děti čučí do obrazovek a komentují stejný film.
Hele, dohodneme se, řekla. Mně nevadí, že se díváš. Ale když nespíš v noci, ráno jsi jak mátoha a nedostanu tě ven. Takže do půlnoci klidně, ale pak už spát.
Poškrábal se na hlavě.
No dobře. Do půlnoci.
A klidně dovírej dveře, ať světlo nesvítí, dodala. A tišší.
Cestou do postele myslela, že by měla být přísnější. Ale doba je jiná.
Potyčky přicházely v drobnostech. Jednoho horkého dopoledne prosila Tomáše, aby pomohl Jaroslavovi přenést prkna k šopě.
Hned, zabručel, aniž by zvedl hlavu od displeje.
Za deset minut seděl stále na verandě.
Tomáši, děda to tahá sám, ozvala se Marie, už ostřeji.
Dopišu a hned jdu! vyjel.
Co tam furt píšeš? Svět se bez toho nezboří.
Vzhlédl zostra.
Je to důležité! Máme týmový turnaj. Když odejdu, pokazím hru ostatním.
Chtěla říct, že jsou důležitější věci, ale viděla, jak se napjal.
Jak dlouho to bude trvat? změnila tón.
Dvacet minut.
Dobře. Za dvacet minut ven!
Opravdu pak vyběhl, už obouval tenisky.
Takové maličké dohody ji utvrzovaly, že situaci lze zvládnout. Jenže pak přišlo něco většího.
Stalo se to v půli července. Plánovali jet na trh do Kolína pro sazenice a nákup. Jaroslav, že potřebuje pomoc se silnými taškami, Marie zůstane s Vendulou doma vařit marmeládu.
Tome, zítra pojedeš s dědou, řekla při večeři. S Vendulou uděláme povidla.
Nemůžu, řekl hned.
Proč?
Domluvil jsem se s kamarády. V Kolíně je festival a street food mrkl na Vendulu, ta jen pokrčila rameny. Říkal jsem to.
Nevzpomněla si. Snad i říkal, zaznělo jí to dávno.
Do Kolína? zamračil se Jaroslav.
Jasně. Vlakem. Kousek od nádraží.
Slovo kousek ho netěšilo.
Znáš cestu? vyptával se.
Všichni tam jdou. Navíc je mi už šestnáct.
Šestnáct! Znělo to jako argument poslední instance.
S tátou jsme se domlouvali, že nikam sám nechodíš, připomněl Jaroslav.
Nejdu sám. S klukama.
O to víc!
Marie cítila napětí, jakby zhoustlo. Vendula dojídala těstoviny, odsunula talíř.
Tak co kdyby jste jeli na trh už dnes, a zítra by chlapeček mohl… navrhla.
Trh je až zítra, usekl Jaroslav. Potřebuju parťáka.
Já můžu, překvapila Vendula.
Půjdeš s Marií, odpověděl bezmyšlenkovitě Jaroslav.
Zvládnu to, bránila se Marie, povidla počkají. Ať jede s tebou Vendula.
Jaroslav chvíli civěl. V očích údiv, vděčnost i tvrdohlavost.
Tenhle si má dělat, co chce, jo? kývl k Tomáši.
Já jen
Rozumíš, že nejsi v Praze? zavrčel Jaroslav. Není to jak tam. My za tebe ručíme.
Za mě pořád někdo ručí Nemůžu jednou rozhodnout sám?
Ticho. Marie cítila, že jí něco svírá v hrudi. Chtěla říct, že mu rozumí, a že i sama toužila po svobodě, ale věta Dokud jsi u nás, platí naše pravidla vyklouzla dřív, než se nadála.
Tomáš prudce odstrčil židli.
Tak fajn! Nikam nejdu.
Práskl dveřmi. Nahoře tupě bouchlo položil batoh na podlahu nebo skočil na postel.
Zbytek večera byl upjatý. Vendula se pokoušela vtipkovat, vyprávěla o populární youtuberce, smála se nuceně. Jaroslav mlčky koukal do talíře. Marie myla nádobí a stále si přehrávala tu větu naše pravidla.
V noci ji probudilo zvláštní ticho. Obvykle dům tiše praskal, za oknem projela Škoda Favorit, někde šramotila myš. Tentokrát nic. Pod dveřmi Tomáše žádný proužek světla.
Aspoň se vyspí, pomyslela si.
Ráno ukazovaly hodiny za pět devět. Vendula seděla za stolem a zívala. Jaroslav četl noviny, srkal čaj.
A Tomáš? zeptala se.
Asi spí, odvětila Vendula.
Marie vyšla nahoru, zaklepala.
Tome, vstávat.
Nic. Otevřela dveře. Peřina ledabyle ledabyle upravená, jako vždy, když uklízel, ale Tomáš nikde. Na židli hozená mikina, na stolku nabíječka. Telefon chybí.
Někde uvnitř jí zatrnulo.
Není tu, oznámila v kuchyni.
Jak není? Jaroslav vyskočil.
Postel prázdná, vzal si i mobil.
Možná šel ven, nadhodila Vendula.
Oběhli dvůr. Ve stodole, na zahradě nikde. Kolo stál na místě.
Vlak jede v osm čtyřicet, zašeptal Jaroslav směrem k cestě.
Marie měla najednou ledové ruce.
Snad jen šel za dětmi z vesnice
Koho tu zná?
Vendula vyťukala něco do mobilu.
Píšu mu.
Prsty se míhaly po displeji. Za chvilku vzhlédla.
Nepřečetl. Jen jedna fajfka.
Význam přesně nechápala, ale tvář Venduly jasně napovídala, že je to špatně.
Co teď? otočila se na Jaroslava.
Mlčel.
Dojedu ke trati, rozhodl. Zeptám se, jestli ho někdo viděl.
Třeba to není třeba, špitla. Třeba se jen toulá
Odejít bez slova není jen tak, přerušil ji. Oblekl se, popadl klíčky.
Zůstaň, rozkázal. Kdyby dorazil. Vendulo, pokud se ozve, jen mi řekni.
Když modrá škodovka zmizela v polní cestě, Marie zůstala stát na prahu s hadrem v ruce. V hlavě se jí honily obrazy: Tomáš čeká na perónu, nastupuje do motoráku, někdo ho odstrčí, rozbije si mobil, nebo Musela se okřiknout.
Klid. Už není kluk. Neztratí se.
Hodina druhá Vendula co chvíli kontrolovala telefon.
Nic, špitla. Ani online.
Krátce po jedenácté se Jaroslav vrátil, unavená tvář.
Nikdo neviděl. Byl jsem i před nádražím. Jenže
Neřekl to nahlas. Marie pochopila.
Možná vážně jel do města. Na ten festival.
Bez peněz, věcí? krabatil čelo Jaroslav.
Má kartu v mobilu, skočila mu do řeči Vendula. Platí přes mobil.
Nevěřícně si vyměnili pohledy. Peníze patří do peněženky, pro děti existují v digitálním světě.
Zavoláme jeho tátovi? navrhla Marie.
Zavolej, kývl Jaroslav. Stejně by se dozvěděl.
Telefon byl těžký. Syn nejdřív mlčel, pak zaklel, pak se ptal, proč ho nehlídali. Marie poslouchala a v ní se zvedala únava.
Babi, sykla Vendula, nezmizel přece. Jen se urazil.
Urazil, utekl vzdychla Marie. Jako bychom byli jeho nepřátelé.
Den se vlek. Zkoušeli cosi dělat: Vendula šla míchat marmeládu, Jaroslav se pletl v dílně, ale vše bylo neupřímné. Mobil Venduly zůstával němý.
Když večer pomalu padal, uslyšela Marie šramot na verandě. Lekla se. Vrata vrzla. V průchodu se objevil Tomáš.
Ve stejné tričku, džíny zašpiněné, na ramenou batoh. Obličej unavený, ale v pořádku.
Ahoj, houkl tiše.
Marie vstala. Chvilku chtěla běžet ho obejmout, ale udržela se. Jen se zeptala:
Kdes byl?
V Kolíně, sklopil oči. Na tom festivalu.
Sám?
S klukama. Tedy skoro sám. Jsou od vedlejší vsi. Psali jsme si.
Jaroslav vystoupil s hadrem v ruce.
Tušíš, co jsme začal, hlas mu přeskočil.
Psali jsme, vysypal Tomáš. Vypadl mi signál. Pak se vybila baterka. Nabíječku jsem neměl.
Vendula už stála vedle něj a svírala mobil.
Psala jsem ti pořád! vyjela. Pořád jen jedna fajfka.
Nechtěl jsem, pohledl na všechny. Jen Věděl jsem, že když poprosím, stejně mě nepustíte. A už jsme byli domluvení. Tak
Odmlčel se.
A rozhodl ses nesdělit to rovnou, doplnil Jaroslav.
Opět ticho, ale jiné než předtím. S únavou i mírným smířením.
Jdi si dát jídlo, řekla nakonec Marie. Budeš hladový.
Poslechl. Před ni položila talíř polévky, chleba, kompot. Jedl nenasytně.
Tam je draho, zabručel. Vaše ty fast foody
To vaše znělo cize, ale nechala to být.
Večer seděli na verandě, vzduch vychladl.
Tak, začal Jaroslav, ty chceš volnost, chápeme. Ale jsme za tebe odpovědní. Dokud jsi tady, nemůžeme předstírat, že nás nezajímá, kde jsi.
Tomáš mlčel.
Když budeš chtít někam, řekneš nám dopředu. Ne večer před, ale aspoň den. Promluvíme to. Trasa, návrat. Když se shodneme, jdeš. Když ne, nejdeš. Ale zmizet jen tak nejde.
A co když nedovolíte? ozval se Tomáš.
Pak jsme naštvaní, ale zůstaneš, skočila mu do řeči Marie. A na trh jedeš s námi.
Pohledy se na okamžik střetly. Oči plné vzdoru i únavy.
Nechtěl jsem, aby jste se báli, zamumlal. Chtěl jsem rozhodnout sám.
Rozhodovat sám je fajn, pronesla Marie. Ale být zodpovědný znamená i to, jak naložíš s těmi, co tě mají rádi.
I jí samotné zněla ta věta spíš konstatačně než jako poučování.
Tomáš si povzdechl.
Dobře, chápu.
Ještě jedno, doplnil Jaroslav. Když ti dochází mobil, najdi zásuvku. V kavárně, na zastávce, kdekoli. První, co udělej, je, že dáš vědět. I kdyby jsme byli naštvaní.
Jo, kývl.
Seděli pak ještě chvíli v tichu. Za plotem štěkal pes, v zahradě líně zamňoukala Micka.
A ten festival? ozvala se Vendula.
Celkem jo. Já tam šel hlavně kvůli jídlu, zasmál se Tomáš.
Ukážeš fotky?
Mobil mrtvý.
No to vidíš. Bez důkazů. Bez obsahu.
Usmál se. Trochu provinile, ale přece.
Po tomto dni se domácnost maličko změnila. Pravidla zůstala, jen zjemněla. Marie a Jaroslav si večer sepsali na papír ty důležité: vstávání do deseti, alespoň dvě hodiny práce venku, před každým odchodem dát vědět, mobily u jídla ne. Papír pověsili na lednici.
Jak v pionýrském táboře, uchechtl se Tomáš.
Jenže tohle je rodinný tábor, usmála se babička.
Vendula navrhla i svoje pravidla.
Vy mě taky nebudete co pět minut nahánět, když půjdu k řece, zdůraznila. A ťukejte před vstupem do pokoje.
To beztak děláme, divila se Marie.
Napište si to tam, řekl Tomáš. Ať je to fér.
Připsali ještě dvě linky. Jaroslav zamručel, podepsal.
Přibyly společné aktivity, které nebyly povinností. Vendula jednoho deštivého dne donesla ze skříně starou deskovou hru, co jim kdysi koupili rodiče.
Zahrajeme si večer? navrhla.
To jsme hrávali cestou vlakem, rozjasnil se Tomáš.
Jaroslav se zprvu bránil, že má práci v dílně, ale nakonec usedl. Ukázalo se, že si pravidla pamatuje nejlíp. Smáli se, hašteřili, dělali si naschvály. Mobily zapomenuty stranou.
Společně také vařili. Když už Marie nevěděla, co nového na večeři, oznámila jednou:
V sobotu vaříte vy. Já jen řeknu, kde co leží.
My? vykřikli oba.
Vy dva. Ať je to, co chcete. Jen ať se to dá jíst.
Chytli se toho s překvapivou vervou. Vendula našla v mobilu recepty, Tomáš krájel zeleninu, diskutovali, co je lepší. V kuchyni to vonělo po smažené cibulce, nádobí přibývalo, ale byla tam zvláštní pohoda.
Jen doufám, že mi nezařídíte průjem, brblal Jaroslav, ale snědl všechno.
Zahrada taky přešla novým způsobem. Místo nucení každý den k plevelení dostali svoje políčko.
Tady máš jahody, ukázala Marie Vendule, tady mrkev, Tome. Dělejte si, co chcete, ale na podzim nebrečte.
Pokus, přikývl Tomáš.
Kontrolní skupina a experiment, zasmála se Vendula.
Nakonec Vendula každý večer běhala kontrolovat jahody, fotila je a dávala na internet s nápisem: Moje zahrada. Tomáš zalil mrkev párkrát a zapomněl. Nakonec měla Vendula košík plný, Tomáš dva slabé kořínky.
Poučení? usmívala se Marie.
Mrkev není pro mě, odtušil Tomáš.
Společně se smáli. Opravdově.
Na konci léta se dům rozhoupal do vlastního rytmu. Společná snídaně, přes den každý po svém, večer zase společný stůl. Tomáš někdy večer ještě sledoval mobil, ale vždy včas zhasl, a Marie, když šla kolem, slyšela jen tiché dýchání. Vendula mohla k řece, ale vždy napsala, kde je.
Hádali se dál. O hudbu, o sůl v polévce, o to, jestli se má mýt nádobí hned nebo ráno. Ale nebyly to boje, spíš soužití.
Poslední večer Marie upekla jablečný závin. Dům byl provoněný, z verandy šel vlahý větřík. Na stole už byly zabalené batohy.
Pojďme udělat fotku, navrhla Vendula, když rozkrájela koláč.
Zase ty tvoje začal Jaroslav, ale nechal být.
Jenom pro nás, usmála se Vendula.
Vyšli do sadu. Slunce svítilo mezi stromy. Vendula postavila telefon na obrácené vědro, spustila samospoušť a přiběhla k nim.
Babi doprostřed. Děda napravo, Tome nalevo.
Seřadili se, trochu nesměle, vedle sebe. Tomáš lehce omylem zavadil o Mariin loket, Jaroslav se posunul blíž, Vendula je objala kolem pasu.
Usmějte se!
Foták cvakl. Ještě jednou.
Hotovo, přiběhla Vendula k mobilu a zářila. Je hezká.
Ukaž, poprosila Marie.
Na drobném displeji vypadali trochu nepatřičně: ona v zástěře, Jaroslav ve své staré košili, Tomáš rozcuchaný, Vendula ve výrazném tričku. Ale bylo na nich něco společného, domáckého.
Mohla bych ji dostat vytištěnou? zeptala se.
Jasně, kývla Vendula. Pošlu ti ji.
Jak ji vytisknu, když je v mobilu? znejistěla Marie.
Pomůžu ti, skočil Tomáš. Přijeď za námi do města, spolu to uděláme. Nebo až přivezu v září.
Přikývla. Uvnitř byla klidná. Ne proto, že by si teď všichni dokonale rozuměli. Jistě se budou dál dohadovat. Ale mezi pravidly a svobodou, co každý hledá, už vznikla stezka, kudy si lze vyjít naproti.
Pozdě v noci, když děti spaly, vyšla na verandu. Nebe bylo temné, několik hvězd nad střechami. V domě byl klid. Posadila se na schodek, objala kolena.
Jaroslav přišel, sedl si vedle.
Zítra odjedou, zamumlal.
Zítra, přikývla.
Mlčeli, úplně pokojně.
A stejně třeba jsme se něco naučili, dodal po chvíli Jaroslav.
Možná víc oni než my, usmála se Marie.
V okně Tomášova pokoje byla tma, ve Vendulině taky. Někde na stole ležel mobil, tiše nabíjel sílu do dalšího dne.
Marie vstala, zavřela dveře, mimoděk se zadívala na papír s pravidly na lednici. Kraje už byly rohy ošoupané, pero tam leželo vedle. Přelétla prsty podpisy, a napadlo ji, že příští rok papír možná pozmění. Něco přidají, něco změní. Ale hlavní zůstane.
Zhasla v kuchyni a šla spát, s pocitem, že dům tiše oddechuje, pohlcuje celé léto a nechává místo pro něco nového.
