Tchyně navrhla, abychom se přestěhovali do jejího bytu bylo jasné, že to má své důvody.
Děkujeme vám moc za nabídku. Je to opravdu štědré, ale odmítneme.
Tvář mojí tchyně, paní Anna Vávrová, se protáhla.
Proč proboha? To jste tak pyšní?
Ne, není v tom pýcha, jen máme zaběhlý režim. Děti změnit školu v půlce roku to je stres. Už jsme si zvykli. Máme nový byt, po rekonstrukci, všechno je naše.
A u vás… Klára si dala pauzu, hledala slova, ale pak radši byla upřímná. U vás jsou vzpomínky, hodně cenných věcí.
Máme malé děti, něco rozbijí nebo ušpiní. Proč bychom riskovali zbytečné nervy?
Když se Klára vrátila odpoledne z práce, já už stál v předsíni. Jasně čekal jsem ji.
Vyzucla si boty, beze slova prošla do ložnice, převlékla se, zamířila do kuchyně. Já ji tiše následoval.
Klára neudržela nervy na uzdě:
Začneš zas s tím stěhováním? Řekla jsem ti: ne!
Dlouze jsem si povzdechl.
Máma zase dneska volala. Prý má tlak v háji, úplně sama na chalupě, děda s babičkou pořád horší, chovají se jako malé děti. Už na to nestačí.
A co jako? Klára si nalila sklenici vody a snažila se uklidnit. Sama si vybrala klid na vesnici.
Pronajímá si byt, má z toho peníze, čistý vzduch. Sama říkala, jak je to tam fajn.
Říkala, když ještě měla sílu. Teď si stěžuje, že je tam nuda a obtížně zvládá péči. Prostě… zhluboka jsem se nadechl. Nabídla nám, abychom se nastěhovali do jejího třípokojového bytu.
Klára na mě vykulila oči a zvýšila hlas:
Ne.
Hned ne? Ani mě nenecháš domluvit! mávl jsem rukama. Podívej: skvělá čtvrť, do tvojí práce čtvrthodina, do mojí dvacet minut.
Škola s rozšířenou výukou jazyků pár metrů od domu, mateřská školka ve stejném vchodě. Už nebudeme trávit dvě hodiny v zácpě!
A náš byt pronajmeme, hypotéka se bude splácet sama, ještě nám zbyde.
Slyšíš se vůbec? Klára ke mně přišla blíž. Bydlíme tu dva a půl roku.
Jednu zásuvku po druhé jsem vybírala já! Naše děti tu mají kamarády ve vedlejším vchodě.
Tady jsme opravdu Doma!
Ale je jedno, kde jsme doma, když dojíždíme z práce dvě hodiny? namítl jsem. Tam je starý činžák, metrové stropy, žádné slyšitelné sousedy.
A rekonstrukce, co byla, když jsem chodila na základku, viď? ostře odsekla Klára. Zapomněls, jak to tam páchne na chodbě? A hlavně… není to náš byt. Je to byt paní Vávrové.
Máma slibuje, že nám nebude zasahovat do života. Zůstane na chalupě, jen jí bude klidněji, že je byt pod dohledem.
Klára se trpce usmála.
Tomášku, ty máš paměť jak kapr? Vzpomínáš na to martyrium, když jsme tenhle byt kupovali?
Odvrátil jsem zrak. Samozřejmě že jsem si pamatoval. Sedm let jsme střídali podnájmy, šetřili každou korunu.
Když už jsme dali dohromady na akontaci, šel jsem s prosíkem za mámou. Plán byl domluvit rozdělení třípokojáku v centru na dvě menší jí pěknou dvougarsonku, nám něco slušného.
Tenkrát paní Vávrová kývala, usmívala se, pořád říkala: Samozřejmě, děti, potřebujete víc místa.
Už jsme měli skoro vybráno, už jsme snili a pak, zrovna když jsme měli jet k realitní kanceláři, zavolala.
Pamatuješ, co řekla? neustávala Klára. Víš, přemýšlela jsem… můj byt je tak vznešený, sousedé slušní. Já bych šla do nějakého vašeho paneláku ke všem těm dělníkům? Ne, nechci.
A tak jsme šli do banky, vzali šílený úrok, koupili byt pět kilometrů za Prahou. Sami. Bez jejích vznešených metrů.
Tenkrát se bála změny, byla to prostě starost o prestiž, zamumlal jsem. Teď je to jiné, je jí smutno, chce mít vnoučata poblíž.
Ona děti vidí jednou za měsíc, když tam přijedeme s nákupem. Za půl hodiny si zas stěžuje na migrénu z hluku.
Do kuchyně vtrhl šestiletý Matyáš a za ním čtyřletá Eliška.
Mami, tati, máme hlad! volal Matyáš. A Eliška mi rozbila letadlo, tři hodiny jsem stavěl!
To není pravda, samo se rozpadlo! zapištěla Eliška.
Klára si povzdechla:
Ruce umýt, teď bude večeře. Tatínek udělal těstoviny?
Udělal. A párky, zabručel jsem.
Děti začaly hrkat židlemi a Klára nesla večeři na stůl, takže hádka na chvíli utichla. K dalšímu rozhovoru jsme se vrátili už v noci, když jsme spolu leželi v posteli.
***
V sobotu jsme museli na chalupu paní Vávrová volala hned ráno slabým hlasem, že děda nemá léky a jí tlačí u srdce.
Cesta zabrala hodinu a půl. Paní Vávrová nás čekala na zápraží. Ve svých třiašedesáti vypadala skvěle: účes, manikúra, hedvábný šátek kolem krku.
No konečně, nastavila tvář k polibku. Klárko, přibrala jsi? Nebo je ta blůza tak volná?
Dobrý den, paní Vávrová, je to jen blůza, Klára schroupala nepříjemný komentář.
Prošli jsme do obýváku. Tam seděli prarodiče tchyně, úplně zestárlí, ospale koukali na televizi.
Klára je pozdravila, kývli na ni, aniž by jí věnovali pohled.
Dáte si čaj? zeptala se paní Vávrová v kuchyni. Mám sušenky, už jsou trochu tvrdé… Do obchodu nechodím, bolí mě nohy.
Přivezli jsme dort. Postavil jsem krabici na stůl. Mami, pojďme rovnou k věci. O tom bytu…
Paní Vávrová hned ožila:
Ano, Tomášku, už fakt nemůžu. Tady je sice čerstvý vzduch a musí se pečovat o rodiče…
Ale v zimě? Smrt, nuda! A ten byt jen stojí a cizí lidi mi to tam ničí. Srdce mi krvácí!
Ale spolubydlící jsou slušní, rodina… podotkl jsem.
Slušní! ušklíbla se. Posledně, když jsem tam byla, závěs visel nakřivo. A ten pach to není můj domov!
Proto si říkám: proč se tady trápíte? Nastěhujte se ke mně, místa je dost.
Klára se na mě podívala a přímo se zeptala:
A vy byste bydlela kde, paní Vávrová?
Tchyně pozvedla překvapeně obočí.
No tady! S rodiči. Možná někdy dojedu prohlédnout byt, zajít k lékaři, tam mám známé doktory.
A jak často byste tam byla? upřesnila Klára.
No, třeba dvakrát v týdnu. Nebo na týden, když bude zima. Ale mám tam svůj pokoj, ložnici.
Tam děti nechte na pokoji, ať si hrají ve velkém obýváku. Můj pokoj musí zůstat, co kdyby.
Klára se rozzlobila:
Takže nám nabízíte třípokojový byt, z toho jeden pokoj si chcete nechat zamčený jen pro sebe? Budeme tam s dětmi ve dvou místnostech?
Proč zamykat? podivila se paní Vávrová. Klidně používejte, jen mi nechte svoje věci, pro křišťál a knihy platí zákaz.
Tomáši, říkala jsem ti, na knihovnu sahat nebudu!
Začal jsem být nervózní.
Mami, když se přestěhujeme, musíme tam udělat dětské pokoje, postavit postele…
Na co postele? Tam je rozkládací gauč, tatínek ho vybíral, je pořád zachovalý. Proč utrácet?
Klára vstala:
Tomáši, pojď, jdeme na vzduch.
Bez čekání vyšla ven, já ji po chvíli následoval a zašprajcoval se na zápraží.
Slyšels to? zašeptala Klára. Gauč nesahat, pokoj můj, budu jezdit na týden…Víš, co to znamená?
Má strach ze změn…
Ne, Tomáši! Ona nás chce zadarmo na hlídání svého bytu! Ani skříň tam nesmíme pohnout!
Bude jezdit, kdy ji napadne, odemykat si sama a poučovat mě, jak mám věšet záclony, vařit polévky a stlát postel!
Ale do práce je to blíž… slabě jsem oponoval.
Je mi to fuk! Radši trčet dvě hodiny v koloně, ale pak vejít tam, kde jsem pánem domu.
Mlčel jsem, zíral na své boty. Dobře jsem to chápal. Prostě to pokušení snadného řešení zamlžilo rozum.
Jo, a připomeň si výměnu bytu. Tehdy nás odbyla kvůli prestiži.
Teď je jí jen dlouhá chvíle, chce zábavu, abychom byli nablízku a mohla nás popichovat.
V tom vyšla paní Vávrová na zápraží:
Co tam šeptáte?
Klára k ní obrátila tvář.
Nebudeme vás obtěžovat. Nepřestěhujeme se.
Nesmysl ohradila se. Tomáši, mlčíš? Žena rozhoduje a ty kýváš?
Zvedl jsem hlavu.
Mami, Klára má pravdu. Nikam se nestěhujeme. Máme svůj domov.
Paní Anna Vávrová našpulila rty. Došlo jí, že prohrála, ale stejně neustoupila.
No nic. Já jsem to myslela dobře. Chtěla jsem pomoci. Žijte si jak chcete, vyježděte čas v kolonách. Hlavně si pak nestěžujte.
Neboj se, slíbil jsem. Tak my pojedem. Potřebuješ ještě nějaké léky?
Nic od vás nepotřebuju, otočila se na podpatku a zabouchla dveře.
Cestou zpátky bylo ticho. Kolony už zmizely, ale navigace ukazovala před naším sídlištěm rudou zónu.
Jsi naštvaná? zeptal jsem se Kláry, když jsme stáli na křižovatce.
Zavrtěla hlavou.
Ne. Představila jsem si Matyáše, jak skáče na tátově gauči a máma má infarkt. Máš pravdu. Byla to zoufalá nabídka.
Nemám problém pomoci, Tomáši, řekla tiše, položila mi ruku na koleno. Dovezeme nákupy, léky, najdeme pečovatelku, když půjde do tuhého. Ale bydlet budeme zvlášť.
Vzdálenost je základ dobrých vztahů.
Obzvlášť s mojí mámou, uchechtnul jsem se.
***
Samozřejmě, že si paní Vávrová na mě a Kláru nosila v srdci ublíženost.
Zjistili jsme, že už dávno vyhodila nájemníky, protože si byla jistá, že tam přijdeme my.
Celý měsíc mi volala a pozorovala, jak se rozhodnu.
Tentokrát jsem vydržel. Vůbec není tak těžké říct ne, když je to potřeba.
