Maminko jak to tady krásně voní Mám velikou chuť! Mohl/a byste mi dát i jeden z nich? Nikdy jsem nic takového neochutnal/a řekla stařena, sevřená v náručí svým pláštěm, se kterým se potulovala po městě celý den.
Přijela do města jenom kvůli nemocnici, ne kvůli rozmazlování. Unavená, hladová a myslející na svého nemocného manžela, zastavila se před stánek s hamburgery, oči málem jako dítě. Pět korun v dlani, přání v srdci a spousta ostýchavosti v pohledu: požádat o něco pro sebe v takém věku, po životě, kdyste dávala jen ostatním, není vůbec lehké
Její hlas byl teplý, ale zahanbený, jako by se omlouvala jen proto, že si dovolila něco chtít. Měla šátek pevně svázaný pod bradou a starý kabát těžce visel na ramenou. Už dávno překročila věk, kdy lidé ještě přemýšlejí o rozmaru, ale vůně grilovaného masa a opečeného chleba ji probudila dávno zapomenuté vzpomínky.
Celý den strávila v nemocnici. Seděla na plastové židli vedle postele svého manžela, poslouchala bzučící přístroje a dívala se na kapky z perfuzí. Ani si nepamatovala, kdy naposledy pořádně jedla. Mezi vyšetřeními, analýzami a starostmi se hlad stal jenom pozadím až do té večerní chvíle.
Když vyšla ze dvora nemocnice, mráz jí udeřil přímo do kostí. Uviděla teplé světlo stánek s hamburgery a pomalu se přiblížila, krok po kroku, jakoby ji přitahovala vůně z dětství. Maso syčilo na pánvi, omáčka kapala na čerstvý salát a houska byla zlatavá a nadýchaná. Pro ni to vypadalo jako scéna z filmu.
Sklábla ruku do kapsy svého silného kabátu a vytáhla zmačkanou bankovku pěti korun, skoro jako modlitební papír. Natáhla ji drobnými, celý život vypracovanými prsty.
To je všechno, maminko Kdyby sis mohla udělat malý sendvič stačí mi to abych i já moji muži podala trochu radosti, aby mu hořkost trochu zmírnila
Mladík u stánek se zastavil. Šum města na okamžik utichl. Podíval se na její chvějící se ruku a na bankovku, která vyprávěla víc než tisíc slov. V té chvíli mu v hlavě přiběhla vzpomínka na svou babičku, ženu, která ho vychovávala. Vzpomínal, jak ho čekala u dveří s horkou kaší a tvarohem, jak mu trhala kousek masa a říkala: Jsi mladý, potřebuješ sílu. Ona si pro sebe nic nekupovala, ale vždy měla něco připravené pro něj.
Muž si zhluboka vzal dech, vrátil bankovku do dlaně stařeně a jemně ji sevřel.
Babičko, ty peníze si nechte pro sebe. Ten burger je na účet domu. Dokonce vám dám dva jeden pro vás a jeden pro vašeho muže.
Stařena mrkla očima, jako by se snažila potlačit slzy.
Nemohu, dítě nejsem chudá na dobroty Vložit peníze do toho masa
On se usmál jemně:
Víte, co mi tatínek vždy říkával? Že když vám Bůh dal dvě ruce, jedna je na práci, druhá na pomoc. Dovolte mi dnes být vaším vnukem z města.
Začal připravovat burger s neobvyklou péčí. Vybral nejlepší housku, nejkvalitnější kus masa, přidal čerstvou zeleninu a polít to vše speciální omáčkou, jako by vařil pro rodinu. Udělal ještě jeden stejný a podal je s úctou, jako dva poklady.
Stařena sledovala, jak se mu ruce pohybují, a nemohla uvěřit.
Ať vám Bůh žehná, mladý muži Dnes jsi mě zahřál a zapomněl na chlad, nemocnici i těžkosti. Nevím, jestli jsou tyto burgery lepší, nebo tvé srdce»
Zasmál se tiše, ale v koutku očí mu svítily emoce:
Kdyby mě moje babička viděla teď, řekla by: Dobrá práce, chlapečku, nezapomněl jsi, co jsem tě učila!
Žena odešla pomalu, s krabičkami přiloženými k hrudi jako svatými dary. Nešlo jen o jídlo. Šlo o to, že v uspěchaném městě ji někdo zastavil a všiml si jí. Jednoduchá, unavená žena, ale stále zachovávající důstojnost.
Ten večer se nenaplnil jen jejich žaludky. Uzdravila se i stará rány, když se člověk cítí viděn mezi ostatními. Skutečnou výživou byla lidskost.
Když se v životě setkáte s někým, kdo je stejně vyčerpaný jako stará babička Nášová, nezapomeňte, že laskavost a drobná pomoc mohou zahřát víc než jen tělo. Ať vám tato příhoda připomene, že i v nejchladnějších dnech má lidské srdce sílu rozehřát celý svět.
